2179.  Nová Země - obrázky (567).  (Přijal Ivo A. Benda.)       11:00-12:30 hodin. 14.2.2005.

Místo: Česká Lípa.

 

NOVÁ ZEMĚ

(1)

Obr. 1771

 

NOVÁ ZEMĚ PŘED PŘÍCHODEM LIDÍ – před příchodem duchovně vyspělých lidí na planetu Zemi v 5. dimenzi Pravého Stvoření je souše pokryta krásnou harmonickou přírodou připravenou Stvořitelem Prvotním všeho a všech a Vesmírnými lidmi Sil světla.

 

(2)

Obr. 1772

 

BUDOVÁNÍ INFRASTRUKTURY NA NOVÁ ZEMI – obydlí a centrální systémy Stvořitelem Prvotním všeho a všech a Vesmírnými lidmi Sil světla.

 

(3)

Obr. 1773, 1774, 1775

 

HARMONICKÝ A LÁSKYPLNÝ ŽIVOT NOVÉ SPOLEČNOSTI NA NOVÉ ZEMI v 5. dimenzi Pravého Stvoření pod vedením Stvořitelem Prvotním všeho a všech a s pomocí Vesmírných lidí Sil světla.

 

(4)

Obr. 1776

 

VŠEOBJÍMAJÍCÍ LÁSKA VYZAŘUJÍCÍ Z PŘÍRODY NA NOVÉ ZEMI v 5. dimenzi Pravého Stvoření.

 

(5)

Obr. 1777, 1778, 1779

 

MAPA NOVÉ ZEMĚ v 5. dimenzi Pravého Stvoření (obr. mapa 2 polokoule a rozvinutá mapa).

 

1609. Program nové společnosti. (Přijali Ivo A. Benda a Helena K.) 20.6.2002.

Místo: Česká Lípa.

 PROGRAM NOVÉ SPOLEČNOSTI

(1)
„Změnit od základu RODINU – obnovení její pravé funkce společnosti.

(2)
Zemědělství – bez dovozu (nezávislost na zahraničí), bez chemie – kvalita.

(3)
Školství – mezilidské vztahy, výuka vztahu k přírodě, tělovýchova.

(4)
Obnova přírodních zdrojů – voda, půda, les, ovzduší, zvěř, rostlinstvo.

(5)
Zvýšit kvalitu lidského života:

a) zkrácení pracovní doby
b) zmenšení skladů a zásob výrobků (obchody atd.)
c) organizačně
d) školení lidí o významu života s nezbytnými věcmi a zabezpečením
e) význam pozitivního myšlení

(6)
Odhalení náležitého a hodnotného sexuálního života.

(7)
Vyhlášení zákazu strachu a strašení lidí a vnucování lidem lživých a podvodných informací (viz média, školy, úřady, nemocnice atd.).

(8)
Vytvoření nové kvalitní kultury naší země – hudba, literatura, malířství, divadlo, tanec atd.

(9)
Budeme tyto změny realizovat ze stávajících zdrojů – jde o organizování a informační změny nezávislé na financích.

(10)
Všeho je dostatek k tomu, abychom všichni kvalitně a důstojně žili v této České republice. Naše země česká je bohatou zemí k uživení všech občanů, pro všechny je zde dost místa a hezkého životního prostředí.

(11)
Nepotřebujeme tolik peněz jako ti, co vládli před námi, NAOPAK, jejich potřeba se bude zmenšovat.

(12)
Bezpečnost samotných občanů se automaticky zvýší zvyšováním pozitivity myšlení a jednání a lepším životním stylem.

(13)
Trestání neposlušných lidí, kteří zneužijí dobrých a pozitivních občanů, se uskuteční jejich odchodem do jednoho místa, kde se budou sami o sebe starat a pečovat, životem vezdejším (bez technických vymožeností) tak dlouho, až dojde k nápravě (výrazné snížení nákladů na policii a justici).

(14)
Nedovolíme, aby naši občané otročili u cizích firem, budeme mít vlastní firmy. Naši lidé jsou dostatečně odborně vyškolení a dobří pracanti jak manuálně, tak ve vedoucích funkcích a jsme schopni podle našich požadavků vybudovat nové kvalitní firmy ve všech oblastech a oborech. Nenecháme naše mladé odborníky odcházet za prací do světa, u nás je práce dost.

(15)
Zmenšíme mnohonásobně daně, aby dnešnímu člověku nebylo násilně odebíráno státní správou 1/2 jeho práce a zavedeme jednotnou 10 % nenásobenou daň.

(16)
Zrušíme labyrint nesmyslných zákonů a nařízení a zmenšíme zákonnost na několika jednoduchých bodech, kterým bude každý občan jasně rozumět.

(17)
Postavíme filozofii zákona na svobodě dávání a sdílení všech hodnot na rozdíl od předchozí filozofie zákona o svobodě omezování, braní a ovládání.

(18)
Budeme udržovat v míru a přátelství vztahy mezi našimi sousedskými státy a celou planetou a s radostí budeme pomáhat ostatním. Tím, jak budeme žít a budovat naši společnost, budou sem jezdit zvědaví cizinci, které rádi uvítáme a pohostíme v naší tak krásné české republice, která bude pro všechny otevřená dokořán. Tedy nebudou obdivovat naše památky, ale naše současné žití. Toto všechno budujeme s vámi všemi bohatými a méně bohatými.

(19)
Naše hymna „Kde domov můj“ bude tedy změněna na „Tady domov můj“.

(20)
Ten, kdo naši republiku zadlužil, si sám ty dluhy splatí, a to tím, že vrátí materiální hodnoty, které mu nepatří.

(21)
Když nastoupí nový prezident, tak bývalý odcházející by měl předat úřad, který zastával, takový, v jakém stavu ho dostal (pokud ho nevylepšil).

(22)
My nastoupíme s čistým štítem bez dluhů, o to se už postaráme a všichni budeme pracovat na zdokonalování a zkrášlování naší vlasti české. Budeme si zpívat „Čechy krásné, Čechy mé“. Nedáme je nikomu zničit.

(23)
Počet občanů se bude udržovat na přijatelné úrovni (regulace přistěhovalců atd.).

(24)
Tím, že bude odbouraný strach a stres, budou lidé zdravější a tudíž nebudou potřebovat tolik léků. Budou si pěstovat svoji kvalitní zeleninu a ovoce, bude dostatek času na tyto práce, protože tím, že budou pěstovat pro svoji spotřebu, tím se celému hospodářství uleví a nebudou muset být velké sklady a pak věci zničené.

(25)
Náš PROGRAM je velmi bohatý po všech stránkách, nuda zde nebude, všichni budou veselí, mladí a krásní.

(26)
Budeme první stát, který bude mít v čele prezidentku a prezidenta, kteří budou vyváženě spolupracovat a doplňovat se na požadavcích žen a mužů.

(27)
Muž a žena mají stejná práva a povinnosti. Prezidentka a prezident budou příkladem, budou zdraví, šťastní a veselí.

(28)
Nebudou zde teroristi, neboť jim nedáme možnost a příčinu se zde uplatnit.“

 

Stylizace PROGRAMU NOVÉ SPOLEČNOSTI je uzpůsobena pro všechny občany této země.

 

 

1613. Definice a principy duchovního pokroku. (Přijal Petr D. F.) 1982.

Místo: St. Barbara, Kalifornie, USA.

Poznámka zpracovatele:

Knihy Nového zjevení si můžete přečíst a stáhnout z internetové stránky autora „Rozhovorů“ Ivo A. Bendy www.vesmirni-lide.cz .

Výtah z knihy „Základy lidské duchovnosti“, str. 224 – 227, 1. kapitola, část III.

 

 

ČÁST III

DUCHOVNÍ POKROK

 

(15)

Kapitola první

DEFINICE A PRINCIPY DUCHOVNÍHO POKROKU

 

V této knize bylo již mnohokrát zdůrazněno, že veškeré Stvoření nastává, probíhá a stává se z Absolutních idejí stvoření Nejvyššího. Také se zdůrazňuje, že přirozenost Nejvyššího je absolutní kvůli skutečnosti, že Nejvyšší vždy jest a nebyl stvořen. Proto vše stvořené musí být RELATIVNÍ k tomu, co je nestvořené. Ale protože to nastává, probíhá a stává se z Absolutního nestvořeného principu, má to tutéž přirozenost, která je relativní jen k nestvořenému Absolutnímu principu. Všechny principy Absolutního nestvořeného jednoho jsou obsaženy v tom, co je stvořené. Lze zas a znovu říci, že to, co je stvořené, je jímačem, nádobou, prostředkem, rozšířením a procesem Stvořitele. Přirozenost Absolutního nestvořeného jednoho je nevyčerpatelná. Proto se tvořivé úsilí na věky nikdy nezastaví; bude se vždy odehrávat. Tím, že tuto povahu přenesl či umístil do svého Stvoření, dal Absolutní jeden každému veškeré příležitosti pro neustálý pokrok. V Absolutní přirozenosti Nejvyššího není kvůli jejímu Absolutnímu dynamismu a její Absolutní tvořivosti nic stagnujícího. Cokoliv odvozuje svou povahu z dynamických a tvořivých principů, musí pak být dynamické a tvořivé. Nemůže to zůstat stát a stagnovat; musí se to neustále hýbat. Buď se to hýbe směrem ke tvořivému snažení - neustálé progresi, nebo směrem pryč od něho - k neustálé regresi. Ať tak, či onak – HÝBE SE TO. Pohyb vpřed a dále k vyšší a vyšší duchovní tvořivosti je pohybem duchovního pokroku. Ten nikdy nemůže přestat ani se zastavit či být vyčerpán kvůli Absolutní nekonečné a věčné přirozenosti Nejvyššího, vhledem ke které se pohybuje a z níž a jíž má takovou motivaci. Pohyb dolů a zpět k menší tvořivosti je pohybem duchovní regrese a nejzazší duchovní smrti. Nemůže pokračovat věčně, neboť nevznikl v Absolutní, Progresivní, Dynamické, Tvořivé a Aktivní přirozenosti Nejvyššího, která je vždy pozitivní. Fakticky začal relativními procesy a skrze ně jako izolovaná událost na planetě Zemi. Cokoli nepochází z Absolutního stavu, Procesu a Rozpoložení, nemá potenciál pro věčný pohyb. Postupně tedy zmizí, spadne samo na sebe a samo sebe úplně zabsorbuje. Takový pohyb nemá žádnou budoucnost.

Jakmile se tedy ustanoví směr pohybu, postupuje to v krocích. Pohybuje se to od jednoho stupně ke druhému, od jedné úrovně či dimenze ke druhé. Nemůže se to pohybovat zároveň v sobě a vně sebe s tím, že obsahuje všechny stavy, úrovně, stupně a kondice v každém bodě svého pohybu. Kdyby mohlo, bylo by to Absolutní povahy, a tedy nestvořené. Jedině Nejvyšší může být zároveň ve všech úrovních, stupních, dimenzích, stavech, procesech a rozpoloženích kvůli faktu, že stvořil vše ve stavu bezprostorovosti v procesu bezčasovosti. Nejvyšší je tudíž ve všech prostorech a časech bez prostorů a časů.

Každá sentientní entita - protože nastala, postoupila a stala se z Absolutního stavu a Absolutního procesu - se tedy pohybuje v POSTUPNÝCH KROCÍCH. Žádný jiný pohyb není pro stvořenou kondici možný. Důvodem je její relativní povaha. Jestliže se kdo v jakémkoli daném bodě své progrese nachází v určitém kroku, je schopen vnímat, chápat a tolerovat POUZE TO, co je tomuto částečnému kroku relevantní. Jak tímto krokem prochází, získává veškerý jeho obsah a všechny jeho kvality až do plnosti svých jednotlivých potřeb, které ho na prvním místě do tohoto kroku přivedly. Tím, že se tato kondice naplní, vytváří se sémě, které ho připravuje pro přesáhnutí tohoto kroku, jakmile se jeho užitečnost naplní. V daném kroku není k dispozici žádná jiná setba než ta pro další krok v posloupnosti, neboť jiné by byla nepojímatelná a nevnímatelná, a tudíž pro tento krok nepoužitelná. Jsou-li někomu předloženy ideje, které daleko přesahují podmínky kroku, ve kterém se v daném bodě pokroku nachází, není s to je pojmout. Proto by je jednoduše zavrhl jako nemající žádný smysl, a tudíž by neexistovaly. Z takového uspořádání by nevyplýval žádný užitek.

To je nyní důvod, proč vše od okamžiku svého vzniku musí navěky postupovat v uspořádaných krocích směrem vpřed a dále ke svému Absolutnímu stavu a Absolutnímu procesu. A protože - jak se uvedlo v první části této knihy - takovému stavu a procesu se lze jen více a více přiblížit, ale ne ho plně dosáhnout, probíhá toto přibližování věčně a nikdy se nezastaví. Jediná věc, která se může kvůli své nenormálnosti a nepřirozenosti zastavit, je regresivní pohyb. Ale - jak se před tím uvedlo - v okamžiku, kdy se zastaví, nastolí se okamžitě jeho přirozený a normální předcházející pohyb a běh.

Z předešlých úvah lze odvodit následující definici duchovního pokroku:

Duchovní pokrok je věčný proces stavu neustálého tvořivého úsilí všech sentientních entit, aby se pohybovaly kupředu a dále ke stále vyšší, stále lepší a více a více intenzivnější aproximaci Absolutního stavu a Absolutního procesu Nejvyššího se všemi duchovními a ostatními důsledky takové aproximace a jejího uvědomění.

Je několik principů, dle kterých se takový duchovní pokrok odehrává:

 

1. OBECNÝ PRINCIP PŘIBLIŽOVÁNÍ SE PODOBĚ A OBRAZU NEJVYŠŠÍHO
 

Dle obecného principu přibližování se podobě a obrazu Nejvyššího. Každý načíná své jsoucno a bytí nastáváním, sléváním se a probíháním v určitém bodě času a prostoru, v určité, zvlášť zvolené blízkosti Nejvyššímu. Taková zvlášť zvolená blízkost stanoví stupeň totožnosti s podobou Nejvyššího a intenzitu přiblížení k Jeho/Jejímu obrazu. V počátečním bodě na linii rozvoje v každé úrovni, dimenzi, v každém stupni a kroku existuje kvůli počátečnímu charakteru nejnižší stupeň totožnosti s podobou Nejvyššího a nejslabší intenzita přiblížení k Jeho/Jejímu obrazu ve vztahu k tomuto jednotlivému kroku, stupni a k této úrovni či dimenzi. Od okamžiku svého nastávání je každý motivován vlastním tvořivým úsilím postupovat ihned v duchovním pokroku, aby se stal více a více podobou a obrazem Nejvyššího.

 

2. PRINCIP SEBEAKTUALIZACE A SEBEREALIZACE
 

Dle principu sebeaktualizace a seberealizace. To je pokrokem z něčeho a v něčem. V okamžiku vlastního nastávání, probíhání a stávání se je každý vybaven určitými zvláštními duchovními, duševními, emocionálními, intelektuálními a fyzickými nástroji, rysy, schopnostmi, vlastnostmi a dary, nutnými ke splnění účelu a cíle vlastního jsoucna a bytí. Tyto nástroje jsou dány formou POTENCIÁLŮ - se schopností je rozvíjet do úplného rozsahu - které jsou relevantní a mají vztah ke zvláště zvoleným krokům, stupňům, úrovním či dimenzím bytí a ke zvoleným aspektům jejich projevu. V okamžiku, kdy někdo vstupuje do jsoucna a bytí, zahajuje svůj neustálý progresivní proces aktualizace a realizace všeho, co je jeho součástí a fakticky jím, za účelem a kvůli potřebě této specifické manifestace a v rámci zvoleného stupně a úrovně takové manifestace. Tento proces pokračuje zdokonalováním, zesilováním, vylepšováním, rozšiřováním a obohacováním vlastních schopností, dovedností, pozic, vlastního sebeuvědomění, sebepojímání, sebezobrazování a všeho ostatního od okamžiku nastávání k bodu stávání se skrze probíhání.

 

3. PRINCIP MULTIDIMENZIONALITY
 

Dle principu muitidimenzionality. Toto je pokrok krok za krokem, z úrovně k úrovni a z dimenze k dimenzi. V určitém bodě jeden nastává, probíhá a stává se v určitém stupni, kroku, úrovni a dimenzi pro toto zvolené časové období. Od tohoto okamžiku je v neustálém pokroku, nejprve v rámci jednoho kroku k dalšímu kroku, pak od jedné úrovně k úrovni druhé a pak od jedné dimenze k dimenzi druhé. Nikdy nemůže zůstat navěky v jednom určitém bodě, pokud si to nezvolil. Ale taková volba není ve fyzickém vesmíru dostupná kvůli povaze hmoty, která neustále padá zpět sama na sebe a tíhne k sebepohlcování. Volba zahájit duchovní pokrok ve fyzickém vesmíru implicitně i explicitně znamená, že se jedinec již rozhodl nezůstat v tomto vesmíru, ale vstoupit do další dimenze. Tato volba není dostupná ani v intermediálním světě, jelikož je to svět vyvažování já a idejí, soudu i přípravy pro vstup do dalšího zvoleného kroku, vybrané úrovně a dimenze atd. Opakuje se, že volba být v této dimenzi již znamená volbu postoupit někam jinam. Jediným místem, které si lze zvolit k věčnému pobytu, je duchovní stav nebes. Setrvávání na těchto úrovních ale znamená volbu pokroku v rámci těchto úrovní či dimenzí v takzvaném spojitém módu jejich fungování. Duchovní progrese v takovém stavu probíhá lineárně. Takový průběh je schopen více a více aproximovat duchovnost, protože duchovnost sama probíhá jak v postupném spojitém módu, tak zároveň i v odděleném souběžném čili nelineárním módu. Oba směry jsou schopny se věčně přibližovat duchovnosti. To je důvodem, proč je možné si zvolit věčné přebývání v nejniternějším stupni jednoho duchovního stavu, protože to není stagnujícím rozpoložením, ale neustálým, postupným pokrokem.

 

4. PRINCIP TRANSCENDENCE
 

Principem transcendence. Jelikož každá sentientní entita nastává, probíhá a stává se z Absolutních principů Lásky a Moudrosti Nejvyššího, v okamžiku svého vzniku v čase a prostoru jednotlivého kroku, stupně a jednotlivé úrovně či dimenze, vstupuje do relevantního počátečního a startovního stupně lásky a moudrosti, dobra a pravdy, který je specifický jen pro tento zvolený aspekt jejího projevu. Absolutní hodnoty Lásky a Moudrosti, Dobra a Pravdy v relativních stavech a procesech motivují neustálý duchovní pokrok směrem k přesahování v každém okamžiku a každého okamžiku společného milování, dávání, přijímání, sdílení a oplácení, zatímco se získávají vyšší a vyšší úrovně moudrosti, poznání a pravdy. Čím více kdo miluje, tím více získává přesahujících zkušeností lásky, čím více toho ví, tím více dosahuje přesahující moudrosti a pravdy v chápání principů lásky a moudrosti, dobra a pravdy. V porozumění vlastní esenci a substanci se jedinec dostává ke stále těsnějšímu přiblížení se Absolutní lásce a Absolutní moudrosti Nejvyššího.

5. PRINCIP ZTOTOŽNĚNÍ
 

Dle principu ztotožnění. To je postup směrem k „uvnitř“. Když někdo v určitém bodě času a prostoru nastává, probíhá a stává se, přichází do počátečního a zahajujícího stavu a procesu sebeuvědomění. Jelikož je povaha takového procesu relativní pouze k Absolutnímu sebeuvědomění Nejvyššího, je jedinec motivován, aby neustále progresivně postupoval ke stále většímu stupni a větší míře intenzity sebeuvědomění. To vede ke stále progresivně většímu stupni a větší intenzitě ztotožnění se se sebou samým, jako jedinou skutečností, kterou a skrze kterou lze neustále více a více aproximovat Absolutní sebeuvědomění Nejvyššího. Čím více se tedy někdo progresivně ztotožňuje sám se sebou, tím větší totožnost má s Nejvyšším. čím více se ztotožňuje s Nejvyšším, tím získává větší a progresivnější stav a proces duchovnosti. Takže se stává neustále lepší a lepší a více duchovní lidskou bytostí.

 

6. PRINCIP JEDINEČNOSTI
 

Dle principu jedinečnosti. To je progrese stále větší mírou odlišování a individualizace za účelem toho, aby se jedinec stal unikátnějším, aby nastal neustále unikátnější proces extenze Nejvyššího, jímž se může projevit Absolutno přirozenosti Nejvyššího v kumulativním součtu všech čijících entit. Když jakákoli sentientní entita nastává, probíhá a stává se v určitém časovém a prostorovém bodě či v určitém stavu a procesu, vchází do počátečního, iniciačního, zárodečného stavu a procesu své vlastní jedinečnosti. Vrozeným a vlastním tvořivým principem se pohybuje vpřed a dále ke stále progresivně větší individualizaci svého já ve stále jedinečnější sentientní entitě, která se nanejvýš jedinečným způsobem přibližuje Absolutní jedinečnosti Nejvyššího. Tento jedinečný způsob se může sdílet s každým ve Stvoření bez nutnosti zbavovat se vlastní jedinečnosti, aby se mohla zakusit jedinečnost někoho jiného.

 

7. PRINCIP OBECENSTVÍ
 

Dle principu obecenství. To je pokrok získáváním většího a většího stupně obecenství s veškerými sentientními tvory. Společným rysem je stále větší přibližování k Nejvyššímu MÍROU lásky a moudrosti a všemi důsledky majícími k nim vztah. Obecenství je také určeno společným úsilím všech, aby byli stále jedinečnějšími, více odlišnými a individualizovanými za účelem sdílení nekonečného počtu a nekonečných variací projevů Absolutního stavu a Absolutního procesu Nejvyššího. Takto se lze více přiblížit Absolutní přirozenosti Nejvyššího, který je Jednotou, Jedností a Harmonií všeho bez výjimky. Toto je samotným principem obecenství.

V jednom časovém okamžiku, kdy sentientní entity nastávají, probíhají a stávají se, přicházejí do počátečního, iniciačního a zárodečného stavu a procesu obecenství se všemi ostatními. Jak postupují ke stávání se sebou samými, získávají stále více společných základů a rysů se všemi ostatními. Takové obecenství je jedinečné vyjádřeno skrze jedincovu vlastní subjektivní zkušenost, která by jinak nebyla nikomu dostupná. Stvoření by tedy bylo ochuzeno o jedinečnost takové zvláštní zkušenosti a bránilo by se tak většímu přiblížení se Absolutnímu stavu a Absolutnímu rozpoložení. Je třeba si zapamatovat, že účastí v nekonečném počtu a nekonečných variacích všech zkušeností skrze princip obecenství je jedinec schopen se přiblížit této Absolutní kondici Nejvyššího.

Jak lze vidět, je mnoho způsobů, směrů a cest, jimiž a skrze něž se odehrává neustálý duchovní pokrok. Shora popsané principy se vztahují plně na všechny sentientní tvory, na každého jedince, jakož i na celé člověčenstvo a všechny lidské systémy. Vždyť před Nejvyšším se celé člověčenstvo jeví především jako jedna lidská bytost či vědomě uvědomělá entita.

Duchovní principy a princip duchovního pokroku jsou plně využity při uspořádání nových lidských systémů a při vytváření jejich dynamiky.

Poznámka zpracovatele:

Pro lepší přehled 1. kapitoly III. části je tato označena těmito názvy:

 

1. OBECNÝ PRINCIP PŘIBLIŽOVÁNÍ SE PODOBĚ A OBRAZU NEJVYŠŠÍHO

2. PRINCIP SEBEAKTUALIZACE A SEBEREALIZACE

3. PRINCIP MULTIDIMENZIONALITY

4. PRINCIP TRANSCENDENCE

5. PRINCIP ZTOTOŽNĚNÍ

6. PRINCIP JEDINEČNOSTI

7. PRINCIP OBECENSTVÍ

 

1614. Nové uspořádání lidských systémů: Analýza tohoto uspořádání. (Přijal Petr D. F.) 1982.

Místo: St. Barbara, Kalifornie, USA.

Výtah z knihy „Základy lidské duchovnosti“, str. 228 – 236, 2. kapitola, část III.

 

(16)

Kapitola druhá

NOVÉ USPOŘÁDÁNÍ LIDSKÝCH SYSTÉMŮ:
ANALÝZA TOHOTO USPOŘÁDÁNÍ

 

Stará struktura lidských systémů byla obvykle vybudována okolo konvencí, tradic a jejich kultur, které tuto strukturu neustále udržovaly. Takové uspořádání vedlo k vývoji pravidel, směrnic, nařízení, kódů a institucí, které byly zaměřeny na službu systému samotnému, namísto účelu a cíli, pro který byly vybudovány. Jakmile se u jakéhokoli systému ztratí pravá perspektiva toho, čemu má sloužit, a systém počne vytvářet směrnice, pravidla a zákony, které napájejí systém samotný, stává se zpátečnickým a odolným proti všemu, co vede k jeho změně či odstranění. Takové situace nevyhnutelné vytváří stagnující, statickou kondici a nic se v ní nepohybuje. Tak vchází do existence byrokracie systému, která má jediný a hlavní účel, aby zajistila zachovávání, dodržování, následování všech pravidel, směrnic a direktiv systému a poslušnost jim. To znovu zajišťuje neustálé udržování systému a okamžité potlačení či zdeformování a zmrzačení čehokoli nového a odlišného. Za takových podmínek se věci hýbou velmi pomalu a opatrně a pokrok je dovolen jedině tehdy, poskytuje-li službu systému. Jestliže pokrok může jakkoli posloužit udržení systému, systém ho přijme a využije. Tak se nakonec i pokrok stává reakčním a pouze relativním.

Při tomto uspořádání není možný žádný pravý pokrok. Cokoli, co nakonec slouží obraně a ochraně takového systému, se bez ohledu na to, jak pokročilou metodu k tomu používá, nemůže považovat za pokrokové, ale pouze za moderní. Moderní nástroje a metody se využívají pro to, aby lépe, pohotověji, bezpečněji a účinněji sloužily obraně starých lidských systémů v jakékoli jejich formě a v jejich udržování naživu.

Takže POKROK lze definovat pouze duchovně. Zahrnuje v sobě souběžně všechny lidské systémy - duchovní, náboženské, duševní, sociální, ekonomické, politické, technologické atd. Pravý pokrok nikdy neudržuje cokoli staré, pokud to nepřináší užitek společnému blahu a nedovoluje neustálý pohyb vpřed a dále.

Protože staré uspořádání lidských systémů bylo této povahy, není užitečné je zachovat pro nový věk nového člověčenstva. Některé jeho vnější, formální rysy se mohou staré struktuře podobat, ale jeho obsah, funkce i účel jsou úplně odlišné.

Prvním pravidlem při výstavbě nového uspořádání lidských systémů je to, aby se do každého systému zabudovalo bezpečnostní zařízení, které systém úplně, zcela a naprosto ochrání před tím, aby se stal reakčním a sebeudržujícím se sklonem ke stagnaci a statickému rozpoložení. Každý systém se považuje za služebníka duchovního pokroku, a ne za pána nad situací. Jakmile systém ukáže byť jen jemný sklon k tomu, aby se stal pánem nad lidskými bytostmi, je okamžitě přehodnocen, pečlivě se zváží jeho užitečnost, a jestliže se naleznou znaky toho, že se stává zastaralým, je zlikvidován a nahrazen systémem progresivnějším.

Hlavním účelem jakéhokoli lidského systému je sloužit neustále tomu, aby přiváděl k duchovnímu pokroku a ke všem jeho principům, jak jsou definovány v této knize.

Kvůli takovému účelu slouží duchovním potřebám a všem s nimi spojeným záležitostem kteréhokoli jedince společnosti. Součástí duchovních potřeb je též potřeba mít vhodné, účinné, funkční, příjemné, povzbuzující a inspirující fyzické prostředí - ať tělesné, či vnější. Byť tomuto účelu slouží cokoli, má se vždy na mysli, že taková prostředí a takové systémy jsou jen prostředky pro vyšší duchovní cíle, a ne cíle samotné. Jakmile se stanou samotným cílem, ztrácejí veškerou svou progresivní funkci a stávají se nebezpečím pro lidský duchovní život. Obrací se k reakční monstróznosti, která pohltí veškerou duchovnost a její život.

Jelikož jsou však všechny lidské systémy vyvinuty lidskými tvory, mají sklon odrážet jejich vlastní ideje, projekce a očekávání, což vede k vážné a katastrofální situaci. Proto každé nové uspořádání lidských systémů musí započít s novým uspořádáním lidského sebepojímání a sebezobrazování a vztahu lidí k Nejvyššímu, který ustanovuje pravý duchovní účel života každého jedince.

Taková restrukturalizace je v souhlasu s uvědoměním si a přijetím pravého účelu jedincova života a s následováním principů duchovního pokroku.

Aby se opětovně zajistily náležité poznání a vhodná motivace pro následování takových principů, jsou otevřeny všechny úrovně lidské mysli a každý má přístup ke všemu uvnitř sebe sama, což je třeba pro získání správného, vhodného, náležitého a svobodné zvoleného sebepojetí a obrazu sebe sama. Toto vědomí vede každého směrem k neustálému duchovnímu pokroku. Ověření, potvrzení, posílení a kontrola toho, že pojetí sebe sama a vlastní obraz jsou vhodné, a taktéž toho, je-li vhodné tempo a směr vlastního duchovního pokroku, jsou neustále přítomné a využívané kvůli faktu, že veškeré informace o tom jsou neustále k dispozici v Niterné mysli a z ní přiváděny zpět k jiným úrovním. Za takových okolností je zajištěno, že existuje úplný, celkový a celistvý přístup k vlastní Niterné mysli, která určuje a poskytuje účel, obsah a pojímání vlastního jedinečného sebepojetí a obrazu sebe sama.

Takové uspořádání je nejlepší zárukou toho, že se jakýkoli lidský systém nestane nepravým a zpátečnickým. Bude to proto, že se lidské systémy nyní budují dle pravé podoby a pravého obrazu lidí, a ne dle podoby a obrazu, které jsou zdeformované. Jelikož tento pravý obraz a pravá podoba lidstva odvozují svou náplň a formu z Nejvyššího, je jeho přirozená, normální a náležitá povaha vždy progresivní. V takové povaze není myslitelné nic regresivního a reakčního. Toto je nejdůležitější ochrana proti návratu ke starým vzorům lidských systémů. Jestliže neustále vzhlíží k Nejvyššímu, stává se jedinec progresivně více a více podobným Nejvyššímu. A protože je Nejvyšší Absolutně tvořivý, Dynamický, Aktivní a Progresivní, jeden se stává neustále tvořivějším, dynamičtějším, aktivnějším a progresivnějším relativně jen k Absolutnímu Nejvyššímu.

Na takovém pojetí se tedy buduje nové uspořádání lidských systémů.

V této kapitole se uvažuje o nové struktuře několika lidských systémů:

1. NOVÁ STRUKTURA SYSTÉMŮ DUCHOVNÍCH A NÁBOŽENSKÝCH
 

O nové struktuře systémů duchovních a náboženských. Tyto systémy lze uspořádat jedině dle niterných náhledů, které přicházejí z Niterné mysli každého jednotlivce. V takové situaci (niterného náhledu) se duchovní záležitosti u každého umisťují do jeho vlastní Niterné mysli, kam patří a která určuje strukturu jednotlivcovy duchovnosti a způsoby, jakými se provádí a uskutečňuje. Nemohou se do něj vkládat a jemu vnucovat žádné vnější či zevní určení, předpisy či tužby. Proto nové uspořádání duchovních či náboženských systémů v sobě NEZAHRNUJE žádné vnější uctívání, ceremonie, rituály a postupy, jaké má uspořádání staré.

Je však důležité, že jakékoli osobní duchovní zkušenosti a způsoby jejich dosahování se sdílejí, probírají, zvažují a zahrnují do struktury systému samotného za účelem jeho progresivního směřování.

Proto každé společenství, každý národ či stát ustanovuje ve vzestupné posloupnosti duchovní RADU SEDMI, kterou tvoří duchovně nejrozvinutější, moudré a láskyplné osoby. Koordinují všechna duchovní snažení členů komunit, skupin, národů a států na Zemi. V takové Radě se nepředepisuje, nevyžaduje, nevynucuje či nevnucuje nic, co se týká způsobu, jakým mít vztah k Nejvyššímu a jak Ho/Ji uctívat. Tyto věci jsou mezi Nejvyšším a Niternou myslí každého jednotlivce. A jelikož je každá osoba v neustálém styku s vlastní Niternou myslí, ve které je Nejvyšší, tak přímo komunikuje buď s Nejvyšším, nebo se zvláštním představitelem - jehož za tímto účelem pověřil Nejvyšší - který tuto osobu instruuje o všech duchovních záležitostech v souladu s potřebami její duchovní specifičnosti. Tento představitel se obvykle nazývá NEJVYŠŠÍM RÁDCEM. Avšak i v těchto případech, kdy existuje zvláštní představitel Nejvyššího, je vždy k dispozici přímý přístup k Nejvyššímu, kdyby vyvstala potřeba, aby se potvrdil, ověřil a posílil vlastní pokrok.

Výsledek takové instrukce, zkušenosti a komunikace je u každé osoby jedinečný a zvláštní. Jelikož ale jeden z účelů lidského života spočívá ve vzájemném sdílení z lásky, sdílí se tento výsledek s ostatními a důsledkem tohoto uspořádání je společný duchovní prospěch. Toto sdílení vždy přispívá k většímu duchovnímu pokroku u každého. A DUCHOVNÍ RADA všechny tyto procesy koordinuje a zajišťuje, aby byly vytvořeny všechny náležité příležitosti pro sdílení a vzájemnost a aby byly vždy místně, celonárodně či celosvětově funkční. Všechny činnosti této Rady jsou vždy pod dohledem a za předsednictví NEJVYŠŠÍHO.

 

2. NOVÁ STRUKTURA POLITICKÝCH SYSTÉMŮ A SYSTÉMŮ VLÁDY
 

Nová struktura politických systémů a systémů vlády je budována zcela na základě duchovních principů, z nichž tyto systémy odvozují svůj účel a cíl. Jejich hlavní funkcí je neustále vytvářet inspirující prostředí a životní styl pro společenstva, státy, národy a člověčenstvo jako celek, což umožňuje, aby duchovní pokrok každého jedince, každé skupiny a celého lidstva postupoval bez překážek, rušení či potíží. Koordinují správné, vhodné, rovnoměrné a vyvážené rozdělení všech statků a potřeb každodenního života všem.

Jelikož je jen jediný jednotný princip a účel pro všechny členy člověčenstva - duchovní pokrok v početných variacích a způsobech v souladu s určením každého individua, neexistují mezi různými národy, rasami a státy žádné překážky, hranice a meze. Je jen jedno člověčenstvo, rozdělené do několika oblastí za účelem dostatečné a účinné koordinace, dodávky a distribuce všech nutných služeb. Za tohoto uspořádání nejsou myslitelné žádné politické strany, protože je každý otevřen duchovnímu světu a své Niterné mysli a svým vlastním duchovním rádcům, kteří ho instruují, radí mu a pomáhají, aby jeho činnost nabrala ten nejlepší možný kurz. Politické strany jsou v sobě a samy o sobě negativně soupeřící, výlučné, separující se, sebestředné, zaměřené na sebe a hladové po moci. Takové rysy jsou z negativního stavu a nemají v novém uspořádání lidských systémů žádné místo.

Vůdci člověčenstva nejsou vybíráni na základě systémů stran, národnosti, rasy, skupinových preferencí, většiny, menšiny či rodu. Do jedné centrální vlády nad celým člověčenstvem je dosazeno sedm nejmoudřejších a nanejvýš láskyplných lidi, které za tímto účelem vybral sám Nejvyšší na základě míry, intenzity a kvality jejich moudrosti a lásky k tomu, aby byli užiteční ve službách člověčenstvu, kvůli užitečnosti samotné, bez jakékoli nízké motivace. Sedm členů Vysoké rady zastupuje sedm hlavních oblastí lidských systémů. Jeden z členů je pověřen vedením Rady, obvykle na jeden rok. Všichni členové v této pozici ROTUJÍ tak, že v rámci sedmi let se každý z členů Vysoké rady stává jejím předsedou. Všechny schůze Rady se konají pod dohledem a za prezidentství NEJVYŠŠÍHO. Totéž uspořádání vlády je ustanoveno ve všech odpovídajících oblastech ve všech sestupných směrech až po nejjednodušší komunitu s dobře zajištěným spojením a neustálou zpětnou vazbou souběžně se všemi úrovněmi a oblastmi nad i pod nimi.

3. NOVÉ POJETÍ, CHÁPÁNÍ, FUNKCE A ÚČEL
RODINY, MANŽELSTVÍ A SEXUALITY
 

Nové uspořádání lidských systémů vyžaduje odlišné pojetí, chápání, odlišnou funkci a odlišný účel rodiny, manželství a sexuality. Staré uspořádání těchto systémů se odvozovalo a bylo vybudováno z požadavků, očekávání, zákazů a omezení, které do nich byly z vnějšku vnuceny odpovídajícími tradicemi, zvyky a kulturami. Úplně, zcela a naprosto sloužily jejich zachovávání, udržování a pokračování bez jakéhokoli ohledu na pravou duchovní souvislost a souvztažnost takového spojení a takové aktivity.

Bylo již řečeno, že instituce rodiny, manželství a s nimi související záležitosti byly speciálně a pečlivě zfabrikovány pseudotvůrci za účelem zničení duchovnosti. To provedli genetickou deformací jak mužského, tak i ženského vzezření, nejen v duchovním a duševním ohledu, ale především anatomicky, biologicky, chemicky, a tedy fyzicky. To bylo nutnou podmínkou pro to, aby se zajistil úspěch jejich plánu. Tímto způsobem učinili lidi ku podobě a ku obrazu zvířat snažíce se vyhladit všechny znaky podoby a obrazu Nejvyššího. Předpokládali, že se tím prokáže, že lidští tvorové nejsou stvořeními Nejvyššího, ale výsledkem evolučního vývoje ze zvířat a hmoty. To je filosofie a základna, na níž jsou vybudovány veškeré instituce manželství a rodiny starých systémů.

Toto uspořádání nemá v podstatě ani formě nic společného s čímkoli duchovním. Proto se musí zcela odstranit a přebudovat tím, že se navrátí ke svému původnímu smyslu, účelu a ke své původní funkci.

Rození dětí starou metodou je, jak může vidět každý, kdo je ochoten to vidět, nebezpečné jak pro život matky, tak i dítěte; je nezdravé, krvavé, komplikované, bolestivé a v zásadě nepříjemné. V pojetí Absolutní lásky Absolutní moudrosti žádná taková idea neexistuje. Cokoli je bolestivé, nebezpečné a nezdravé, je nepřirozené a nenormální a pochází z negativního stavu a procesu, který nikdy nevzniká z Nejvyššího. Je to Nejvyšším tolerováno kvůli všeobecnému prospěchu lidí a ku prospěchu veškerého Stvoření v tom, jak odpovídá na počáteční otázku, jaké je to být bez duchovnosti.

Nové uspořádání systému rodiny a manželství neobsahuje takový nedokonalý, nepřirozený a nenormální způsob rozmnožování. Proto se otevřením přístupu do Niterné mysli a všech dimenzí znovu objeví a využijí skutečné, vhodné, správné a skutečně duchovní způsoby rozmnožování.

Je třeba si pamatovat, že taková náležitá znalost existuje v Niterné mysli, a je tedy vždy přítomná v každé lidské bytosti. Plně se využívá při vybudování nové výstavby rodiny a manželství.

Prvním krokem v tomto postupu je NÁVRAT K PŮVODNÍ anatomické, biologické, chemické a fyzikální struktuře ženy a do jisté míry i muže. To se provádí speciálními genetickými manipulacemi, které dodržují určité zákony souvztažností. Jak tyto zákony, tak i způsoby jejich využití jsou blíže odhalovány NEJVYŠŠÍM a znovu objevovány v Niterné mysli. Pomoc také přichází od POTOMKŮ DŘÍVĚJŠÍCH LIDÍ na planetě Zemi, kteří ji opustili na začátku duchovního úpadku a jsou nyní znovu přímo napojeni na lidstvo. Tedy Vesmírní lidé – viz www.vesmirni-lide.cz – pozn. zpracovatele.   

Poté, co je nové uspořádání hotovo, rození nových členů člověčenstva se bude dít procesem speciálního dvojklonování, který byl již krátce popsán.

Za těchto podmínek se smysl a účel manželství a sexuality zcela změní. Slouží nyní čistě duchovnímu pokroku.

Každá lidská bytost se nachází v odlišném a jedinečném stupni zvláštní lásky a její moudrosti a v této zvláštní lásce a moudrosti. Existuje vždy náležitý DUCHOVNÍ SLOULAD mezi láskou a moudrostí a moudrostí a láskou. Láska miluje svou moudrost a moudrost se stává moudřejší a moudřejší svoji láskou. Moudrost lásky činí lásku intenzivnější, krásnější, hlubší a smysluplnější. Činí ji více a více milující. Láska moudrosti činí moudrost hlubší, jedinečnější, více zvláštní a tvořivější.

V takovém zvláštním vztahu lásky a moudrosti se odráží potřeba jejich správného poměru. Zvláštní kvalita lásky a její moudrosti vyžaduje ekvivalentně souměřitelnou zvláštní kvalitu moudrosti a její lásky. Za účelem jejich sjednocení by nešlo vhodně připojit jakoukoli jinou kvalitu.

Tento vztah dokonale odráží pravý význam maskulinity a femininity či princip těch, kdo se nazývají manžel a manželka. Láska a její moudrost se projevuje principem femininity a moudrost a její láska principem maskulinity. Souměřitelná souvztažná kvalita jedné k souměřitelné souvztažné kvalitě druhé představuje VZTAH manželky a manžela. Aby se mohl odehrát duchovní pokrok, je nutné a vysoce žádoucí, aby se ustanovila tato jednota. V této jednotě dochází skrze princip výměny a sjednocení všech maskulinních se všemi femininními principy a opačně k většímu přiblížení se Nejvyššímu. Větším přiblížením k Nejvyššímu se jedinec stává více sám sebou; tím, že se stává více sám sebou, naplňuje více účel svého života a stává se užitečnějším sdílením svého jedinečného já se všemi ostatními jedinečnými sjednoceními v bytí.

Pravé jednosti já není možné dosáhnout bez procesu sjednocení maskulinity a femininity jejich sdílením a výměnou. Z toho vychází nové uspořádání rodiny a manželství. RODINA je nástrojem, který umožňuje takové sjednocení souměřitelných zvláštních kvalit lásky a moudrosti, které patří jedna ke druhé jako jedna polovina zapadá do druhé, doplňuje ji a tvoří celek - úplnou lidskou bytost. Tento neustálý stav a proces sjednocení těchto dvou principů dává zrod novým duchovním ideám vyšší lásky a moudrosti pro duchovní pokrok. Takové ideje jsou velmi jedinečné a jsou využity při uspořádávání nových lidských bytostí tím, že se do nich promítá zvláštní a jedinečný duchovní, duševní a fyzický obsah a jeho forma.

Kvůli této jedinečné konjunkci, výměně a jednotě maskulinních a femininních principů se stávají jak muž, tak i žena skutečně jednou úplnou rodinou - jednotou, která se nyní může sdílet s jinou jednotou ve společném snažení o neustálý duchovní pokrok.

Co se týká SEXUALITY, ta se stává hlavním nástrojem konkrétního vyjádření sjednocení lásky a její moudrosti s moudrostí a její láskou, jež se pak sdílí a vzájemně vyměňuje se VŠEMI ostatními jedinečnými kvalitami lásky a moudrosti v jejich obecném projevu v jedinečných mužích a ženách, kteří nalézajíce jeden druhého si prostřednictvím sexuálního styku vyměňují rozkoš a potěšení - výraz pravé lásky Nejvyššího a všech ostatních. Sexualita pomáhá k větší seberealizaci, která pak vede k většímu duchovnímu pokroku.

4. NOVÉ USPOŘÁDÁNÍ VZDĚLÁVACÍHO SYSTÉMU DĚTÍ
 

Nové uspořádání vzdělávacího a výchovného systému dětí se od starého zcela liší. Jak se uvedlo před tím, v určitém bodě se kvůli manipulacím pseudotvůrců lidé začali rodit do vědomé neznalosti. Bylo nutné je od počátku všemu učit. Takové uspořádání je plýtváním, je neproduktivní a netvořivé, je nepřirozené, nenormální a příčící se pořádku. Lidé byli vyučováni ze zevního stupně čili z vnějšku, kde se nachází jen malé poznání. Pravé poznání je uvnitř v Niterné mysli, k níž byl přímý přístup uzavřen na několik miliónů let. Taková nevědomost byla zavedena zevně, proto byla omezena pouze na uvědomování a na fyzickou a biologickou strukturu lidských bytostí. Nedotýkala se niterné úrovně lidské mysli a neměnila ji, a ani se jí nemohla dotýkat či ji pozměnit. Jestliže by mohla, nebylo by možně žádné poučení. Že taková situace existuje, lze spatřit ve složitém celku narozeného dítěte, které je schopno vnímat a rozlišovat věci, jaké si nikdo nedovede ani představit. Ale jak se výuka dítěte počíná z vnějšku, nastává úplné uzavření a dítě je odříznuto od zdroje ve své Niterné mysli. Důvody pro toto uzavření byly již vysvětleny.

Jakmile se Niterná mysl otevře, jsou k dispozici a přístupné všechny znalosti všem, kdo je touží získat a využít pro vlastní duchovní progresi. Za těchto okolností se netoleruje žádná nevědomost.

Proces narození do plnosti vlastního poznání je zajištěn novými, jedinečnými ideami, které nastávají, probíhají a stávají se jako výsledek výměny a sjednocení maskulinních a femininních principů prostřednictvím sexuálního styku. Takové ideje obsahují plnost idejí svého vlastního projevu, své konkretizace a aktualizace; nechybí v nich nic. Jakmile se tyto ideje vytvoří, je veškeré poznání o jejich stávání se uvnitř nich samých. Do nich se promítne NADĚLENÍ ducha tohoto jednotlivého života z Nejvyššího (po zjištění, zdali si svobodně přejí se konkretizovat), takže se stávají živými s plnou znalostí odpovídající potřebě bytí, existence a pokroku.

Kvalita, rozsah a zvláštnost poznání je určena zvláštností obsahu jakékoli takové ideje. Ve všeobecném smyslu existuje vždy plnost jakéhokoli poznání, protože Niterná mysl je ve svých aspektech univerzální. Obecné a společné poznání, které je nutné pro řádné fungování, tvořivé úsilí a rozhodování, se nicméně vždy obohacuje a umocňuje zvláštním poznáním, které se vztahuje jen ke zvoleným životním stylům, povoláním a cestám duchovního pokroku a obsahu užitečnosti, který si kdo zvolí.

Od okamžiku objevení se jakékoli takové ideje v konkrétní formě lidské bytosti počíná se vrozená plná znalost zvláštního rozšiřovat, obohacovat a progresivně rozvíjet jedinečným tvořivým úsilím a příspěvkem každé lidské bytosti, která si svobodně zvolí se takového rozvoje zúčastnit. Tak jedinec zahajuje s plným poznáním a kráčí dle principů duchovní progrese navěky vpřed ke stále většímu a většímu poznání.

Za těchto podmínek nevyžadují vzdělávací systémy zvláštní typy škol či učitelů, ale jen KOORDINÁTORY, kteří zajišťují, že se všechny nově vybudované a získané poznatky dodatečně k vrozeným budou sdílet, předávat a náležitě rozdělovat ve prospěch každého. V procedurách a progresi instrukce vždy přicházejí od Nejvyššího, duchovních rádců od Nejvyššího a z výměny všech nově získaných poznatků. Koordinátoři systému opět sestávají ze sedmi nejmoudřejších a nejláskyplnějších členů společnosti, kteří prokážou zvláštní zájem, talent, nadání a schopnosti, co se této specifické koordinace týče. Jsou pověřeni přímo Nejvyšším.

5. NEUSTÁLÝ KONTAKT A SPOLUPRÁCE S OSTATNÍM STVOŘENÍM
 

V nové struktuře lidských systémů je jeden zcela nový (ve skutečnosti starý a zapomenutý) systém, který nebyl součástí starého uspořádání. Ve starém uspořádání byla planeta Země izolována a umístěna takříkajíc do karantény. A donedávna nebyly k dispozici ani přímá komunikace a výměna s jakýmikoliv jinými fyzickými planetami, galaxiemi, vesmíry či dimenzemi, ani přímý přístup k nim z důvodů uvedených jinde v této knize. Tato situace vylučovala planetu Zemi z účasti na duchovním pokroku její vlastní Galaxie, jejího vlastního Vesmíru, ostatních vesmírů a obecně tohoto časového cyklu. Taková situace se nedá kvůli její nepřirozenosti, nenormálnosti a patologičnosti tolerovat. Tolerovala se jen kvůli Velkému plánu.

Aby duchovní pokrok měl však svou univerzální a všedimenzionální platnost (vždyť se celé Stvoření jeví před Nejvyšším především jako jedna úplná sentientní entita, která se nachází v neustálém pokroku), musí být všechny planety, galaxie a vesmíry se všemi svými případnými obyvateli v daném časovém cyklu SOUČÁSTÍ této snahy. Cokoli je vyloučeno, zabraňuje plnosti duchovního pokroku; něco vždy chybí. Takovou situaci nelze navždy tolerovat.

Takže pro duchovní pokrok člověčenstva jako celku je nutné, aby mezi všemi vesmíry a dimenzemi byl neustálý kontakt, stálá komunikace a výměna všech výdobytků ve vztahu ke všem jejich zvláštním potřebám odděleně i společně. Takže je zařízen PŘÍSTUP k takové výměně jak v duchovním světě, tak i u všech bodů fyzického vesmíru.

To vede k ustanovení speciálního systému, který koordinuje, obsazuje a formuje strukturu agentury, která hraje v tomto úsilí zvláštní roli. Tato se nazývá INTERGALAKTICKÁ RADA planety Země a sestává ze sedmi nejmoudřejších a nejláskyplnějších členů člověčenstva, kteří mají zvláštní zájmy, nadání, vlohy a schopnosti pro tuto zvláštní práci. Koordinují, budují a ustanovují zvláštní vyslanectví a agentury, aby se zajistila řádná a užitečná výměna, prospěšná všemu, co nastává a přispívá k neustálému duchovnímu pokroku veškerého Stvoření.

6. NOVÁ STRUKTURA VÝMĚNY INFORMACÍ
 

Nová struktura komunikace a výměny informací, poznatků a požitků se substanciálně liší od staré. Zatímco stará struktura soustředila veškeré své úsilí na rozvoj vnějších prostředků komunikace, nová struktura klade důraz na niterné prostředky. S otevřením Niterné mysli a přístupu do duchovního světa a k jiným fyzickým vesmírům je dostupný, možný a dosažitelný rozvoj speciálních psychických a duševních sil. Využívají se a zdokonalují telepatie, telekineze, teleportace a všechny jiné psychické a duševní síly známé či neznámé současným lidem. Jelikož v Niterné mysli každé lidské bytosti nejsou žádné zlé sklony ke zneužívání, nesprávnému využívání a k manipulaci s takovými silami, ale jen dobré sklony přispívat jeden druhému k duchovnímu pokroku z lásky jednoho ke druhému, nehrozí či není možné žádné nebezpečí vměšování do soukromí. Niterná mysl má zabudovaný bezpečnostní systém z přítomnosti Nejvyššího, který ochraňuje před jakoukoli takovou možností. Kdyby nastala byť jen sebemenší možnost něčeho takového, Niterná mysl by se uzavřela a bránila by jakémukoli příjmu či přenosu takové povahy.

Protože všechny psychické síly, ovládání mysli a s nimi související záležitosti jsou z Nejniternější mysli, přicházejí skrze ni a nacházejí se uvnitř této mysli, která je z Nejvyššího, nemůže se takové nebezpečí nikdy zkonkretizovat, ba ani o něm nelze uvažovat.

Nová struktura umožňuje mnohem rychlejší, účinnější a progresivnější komunikaci a výměnu. Nicméně však nevylučuje některé staré pozitivní prostředky jako tiskoviny, videosnímky, televize, rádio, počítače, záznam atd. Ty se neustále rozvíjejí a zdokonalují kvůli povaze nejzevnějšího čili zevního stupně lidské mysli, která potřebuje takové komunikační módy pro svůj duchovní rozvoj návdavkem k módům psychickým. Pro zevní mysl je v tomto ohledu vůbec nejlepší metodou využívání vlastních nástrojů, které má k dispozici. Ty ale nikdy nenahradí VYŠŠÍ MÓDY METAKOMUNIKACE, protože ta je mimo jejich dosah.

Aby se taková metakomunikace uskutečnila v souladu se všemi duchovními principy sdílení a výměny, je opět jmenována ZVLÁŠTNÍ RADA se stejnou strukturou, jakou mají ostatní shora uvedené, která má kvůli vzájemnému prospěchu koordinovat všechny takové postupy a výsledky komunikování.

7. NOVÁ TECHNOLOGIE A EKONOMIE
 

Dostupnost všech zdrojů poznatků, které přicházejí z Niterné mysli, vnitřní a zevní mysli z duchovního světa a z ostatních míst fyzického vesmíru dává jinou strukturu lidské technologii a ekonomii. ZVLÁŠTNÍ RADA - uspořádána jako jiné ze členů, kteří jsou nanejvýš znalí, koordinuje tyto poznatky a jejich nejlépe možné uplatnění a rozdělení ve prospěch člověčenstva a ostatního Stvoření. To vede k rozvoji vysoce účinného a dostatečného technologického a ekonomického systému, který plně slouží potřebám všech jednotlivých členů člověčenstva, člověčenstvu jako celku a všem, kdo se zúčastní na jeho rozvoji. Jsou využívány zdroje energie neznámé lidem současnosti. Spolu s využíváním termonukleární, sluneční a fotonové energie je využíváno řízení počasí, genetické manipulace, vesmírné cestování, ovládání a spoutání gravitace a podobné techniky, které nakonec slouží duchovnímu pokroku celého sentientního Stvoření.

8. NOVÁ MEDICÍNA A LÉČITELSTVÍ
 

To vede k výstavbě odlišné struktury medicíny a léčitelství. Prvotní důraz se soustřeďuje na prevenci a ochranu lidských fyzických forem před jakýmikoli škodlivými vlivy a hrozbami prostředí. To je zvláště důležité, jakmile se zahájí cestování do fyzických prostředí nepřátelských fyzické formě, jiných než to, které se považuje za vlastní, prospěšné prostředí. Za tím účelem jsou navržena, vyvinuta, vybudována a užita zvláštní ochranná zařízení se speciálními prostředky pro nápravu, opravu či zhojení následků neodvratných nehod. Léčebný postup klade důraz na využití psychických sil a ovládání mysli. Hypnóza, sebehypnóza a podobné nástroje jsou využívány jako jedna z hlavních metod nového lékařství a léčitelství. V těchto postupech jsou široce využívány duchovní prostředky při využití zákonů souvztažností, jimiž se může náležitě zmanipulovat a modifikovat jakékoli prostředí tak, jak je třeba. Nová medicína se soustřeďuje hlavně na duchovní, duševní a fyzickou stabilitu a rovnováhu a stabilitu a rovnováhu odpovídajících a speciálních prostředí, čímž u každého neustále přispívá k jeho duchovnímu pokroku. Jako jiné systémy se medicína a léčitelství koordinuje RADOU MOUDRÝCH a láskyplných členů, kteří mají zvláštní zájem, talent, zvláštní nadání a jsou obzvláště vhodní vzhledem k těmto záležitostem.

9. NOVÁ FILOSOFIE
 

Veškerá filosofie nového uspořádání lidských systémů a jejich morální a etické kódy se od staré struktury odlišují. Existuje zvláštní, Nejvyšším určená rada sedmi nejmoudřejších a nejláskyplnějších členů člověčenstva, která koordinuje a dohlíží na to, aby správné principy podléhaly takovým filozofickým, morálním a etickým kódům. Filosofie sama je budována na zásadě, že existuje jeden a jediný prvotní princip. Tím je Nejvyšší. Z Nejvyššího odvozuje vše ostatní svůj původ. Jakékoli další závěry se musí vyvozovat z tohoto faktu. Z tohoto faktu jsou zřejmé a jasné následky a důsledky pro filosofii jsoucna a bytí. Cokoli se uvažuje jinak, nemá samo o sobě žádnou realitu. Kvůli Absolutní přirozenosti Nejvyššího neexistují pro lidskou mysl žádná omezení, žádné hranice, zákazy a bloky, aby nemohla v jakémkoli stavu jsoucna a procesu bytí navěky růst, prospívat, kráčet vpřed, tvořit a poznávat. Proto kdokoli či cokoli popírající tento fakt je neetický či neetické a nemá žádnou morálku.

Všechny etické kódy a morálka se budují na záměrech každého jednotlivce. Cokoli se učiní, získá, vytvoří, řekne, cítí, chce či požaduje s dobrým úmyslem, za účelem většího duchovního pokroku a sdílení, je vhodné, filosofické, morální a etické.

HLAVNÍM ČINITELEM při stanovení těchto záměrů je KOMUNIKACE s vlastní Niternou myslí a vlastními duchovními rádci pod vedením a za přítomnosti Nejvyššího. Zde může jednotlivec neustále kontrolovat a ověřovat morálnost a etiku vlastního snažení a postupu. Kdo přestává s takovým komunikováním, ověřováním a s touto kontrolou, jedná nemorálně a neeticky vzhledem k sobě a následně i k jiným.

    Toto jsou tedy hlavní rysy nového uspořádání některých lidských systémů. Lepší pochopení této struktury lze získat z nové dynamiky lidských systémů, která se bude vysvětlovat v následující kapitole.

Než postoupíme k úvahám na toto téma, je na řadě vážně varování: Shora popsaná nová struktura lidských systémů není výlučná, úplná a jedině možná. Nakonec a zajisté existuje přesahující chápání, které bude zjeveno v krocích, jak budou ustanoveny, využívány a jak budou progresivně následovat. Vzhledem k současnému počátečnímu kroku v lidské duchovní progresi je toto shora popsané chápání jen dočasné.

 

Poznámka zpracovatele:

Pro lepší přehled 2. kapitoly III. části je tato označena těmito názvy:

 

1. NOVÁ STRUKTURA SYSTÉMŮ DUCHOVNÍCH A NÁBOŽENSKÝCH

2. NOVÁ STRUKTURA POLITICKÝCH SYSTÉMŮ A SYSTÉMŮ VLÁDY

3. NOVÉ POJETÍ, CHÁPÁNÍ, FUNKCE A ÚČEL RODINY, MANŽELSTVÍ A SEXUALITY

4. NOVÉ USPOŘÁDÁNÍ VZDĚLÁVACÍHO SYSTÉMU DĚTÍ

5. NEUSTÁLÝ KONTAKT A SPOLUPRÁCE S OSTATNÍM STVOŘENÍM

6. NOVÁ STRUKTURA VÝMĚNY INFORMACÍ

7. NOVÁ TECHNOLOGIE A EKONOMIE

8. NOVÁ MEDICÍNA A LÉČITELSTVÍ

9. NOVÁ FILOSOFIE

 

1615. Nová dynamika lidských systémů: Analýza této dynamiky. (Přijal Petr D. F.) 1982.

Místo: St. Barbara, Kalifornie, USA.

Výtah z knihy „Základy lidské duchovnosti“, str. 237 – 240, 3. kapitola, část III.

 

(17)

Kapitola třetí

NOVÁ DYNAMIKA LIDSKÝCH SYSTÉMŮ:
ANALÝZA TÉTO DYNAMIKY

Nová dynamika lidských systémů funguje na zcela odlišných principech než stará. Při starém pojetí lidských systémů nelze dynamiku považovat za pravou dynamiku. Účelem a cílem těchto systémů je podporovat, zachovávat a udržovat stagnující rozpoložení všech konvencí, tradic, kultur a jim odpovídajících pravidel, nařízení a směrnic. Lze tedy říci, že probíhají na PSEUDODYNAMICKÝCH PRINCIPECH. Neboť cokoli probíhá proti progresivnímu plynutí duchovnosti, nelze považovat za dynamické; je to destruktivní vzhledem k pravému účelu života a jeho pokroku.

A) PSEUDODYNAMICKÉ „PRINCIPY“
 

Pseudodynamika starých lidských systémů se proto může popsat následujícími „principy“:

1. „PRINCIP“ STAGNACE

„Principem“ stagnace. Tento princip je založen na sebezachovávání, sebeudržování a sebeobraně. Vše v systému směřuje k jedinému cíli: Zachovávat tak, jak je jen možné, a tak dlouho, jak je jen možné, vše staré, stagnující a statické. Cokoli nesplňuje tento účel či toto pravidlo, je nebezpečné, nežádoucí a musí se eliminovat. Za takového uspořádání nelze mít žádné jiné ohledy či úvahy.

2. „PRINCIP“ SLUŽBY SOBĚ SAMA

„Principem“ služby sobě sama. Vše ve starých systémech slouží svému vlastnímu účelu. Nakonec to neslouží potřebám jednotlivých členů společnosti či společnosti jako celku, ale právě opačně: Všechna individua a celá společnost musí sloužit systému. Takový systém se stává ohromným konglomerátem, který pohlcuje lidský život a skutečné tvořivé úsilí lidských bytostí. Pravé tvořivé úsilí se v pseudodynamice starých systémů nepovzbuzuje ani neoceňuje, neboť slouží podkopávání jeho „principu“ stagnace, což by mohlo vést k její eliminaci. Jediné dovolené tvořivé úsilí je to, které slouží zachovávání a zdokonalování stagnujícího rozpoložení systému. Takové tvořivé úsilí nelze ovšem skutečně nazývat tvořivým, neboť nakonec slouží k zdokonalování metod, které ničí pravou tvořivost. V pravém a tvořivém snažení je odstraněno vše stagnující a nahrazeno progresivním.

3. „PRINCIP“ KONTRAPRODUKTIVITY

„Principem“ kontraproduktivity. Vše skutečně produktivní ve starých systémech je fakticky kontraproduktivní, neboť to slouží zachovávání tradic a zvyků, které se neustále vzdalují duchovnosti. V pravém pojetí jsoucna a bytí je možná jen taková produktivita, jejímž výsledkem je duchovní pokrok všech. Jelikož staré systémy takovou snahu ničím nepodporují, ale fakticky jí překážejí, brání a jdou proti ní, nelze nic ve starých systémech považovat za skutečně produktivní.

4. „PRINCIP“ PROTIKLADNÉHO UŽITKU

„Principem“ protikladného užitku. Jakýkoli užitek, který se odvozuje z dynamiky starých systémů, není vůbec užitkem, neboť, jak se opakuje, je užitkem pouze pro systém sám bez skutečného ohledu na potřeby individuálních členů systému a lidské společnosti, vezme-li se v podstatě zřetel na jejich základní a životně závažnou potřebu - neustálý duchovní pokrok. Cokoli neslouží takovému užitku, je neužitečné a obchází pravý život.

5. „PRINCIP“ SLOŽITOSTI

„Principem“ složitosti. Vše v pseudodynamice lidských systémů je stále více složitější a komplikovanější. Jelikož staré systémy slouží zachovávání a udržování tradic a zvyků, komplikované způsoby a módy, jak tak činit, se neustále hromadí, rozšiřují a zvětšují, takže se stávají stále složitějšími a obtížnými pro chápání a velmi často rozporuplnými. To podporuje byrokracie, která je zfabrikovaná za tímto zvláštním účelem. Taková složitost způsobuje, že je stále obtížnější, aby se jakýkoli progresivní prvek v takovém systému zachytil, a jeho snaha se ztrácí v komplikovanosti, složitosti a byrokracii systému. Tak tedy složitost starých systémů slouží podpoře jejich stagnujících rozpoložení.

Žádný z takových „principů“ nelze uvažovat či využít v dynamice nových lidských systémů. Jejich nový účel, cíl a sklon je zcela opačný vzhledem ke starým.

B) OBECNÉ PRINCIPY DYNAMIKY
 

Nejlepší způsob, jak novou dynamiku lidských systémů analyzovat, je popis pravých principů, jakými a na jakých působí. Tyto principy lze považovat za obecně působící, které jsou univerzálně platné pro jakýkoli jediný systém, jakož i pro celkový systém lidstva. Zvláštnost každého jednotlivého principu s ohledem na zvláštní dynamiku každého systému je určena obsahem jakéhokoli daného systému a typem užitku, který poskytuje. Nicméně je tato zvláštnost plně pochopitelná z obecných principů dynamiky, kterým podléhají všechny a jakékoli lidské systémy:

1. PRINCIP SLUŽBY

Z principu služby. Dynamika jakéhokoli systému je vyvinuta tak, aby sloužila hlavnímu účelu lidského života, kterým je duchovní pokrok. Každou lidskou bytost je nutno vybavit všemi nutnými potřebami vnitřního a vnějšího života, aby se tak mohlo u každého posloužit jedinečné, neopakovatelné povaze jeho individuálního pokroku a aby se tento podporoval a neustále rozvíjel způsobem nanejvýš funkčním a vhodným. Cokoli neslouží tomuto účelu, nemůže být součástí žádného lidského systému.

Takže veškerá dynamika lidských systémů je úplně, zcela a absolutně směrována k tomu, aby sloužila jedincům, společnosti a člověčenstvu a všem jiným stvořeným sentientním entitám v jejich tvořivém úsilí v procesu jejich duchovního pokroku. Veškerým motivačním faktorem takových systémů je to, že mají sloužit ostatním, a ne sobě samému. Služby a výkony pro sebe jsou motivovány jen potřebou být v co nejlepším možném módu působení za účelem stále lepších služeb a výkonů vzhledem k potřebám druhých.

2. PRINCIP UŽITKU

Z principu užitku. Nová dynamika jakýchkoli lidských systémů se rozvíjí na základě své užitečnosti ve službách, jaké poskytuje hlavnímu účelu lidského života, jakož i životu člověčenstva a veškerému čijícímu Stvoření a jim odpovídajícím prostředím. Cokoli se využije za tímto účelem, je využito a zahrnuto ve všech systémech s ohledem na užitek jejich zvláštní funkce. Takové využití všech možností je vlastní nové dynamice jakéhokoli nového systému. Nelze přehlédnout nebo považovat za nedůležité nic, co by mohlo mít takový užitek pro systémy v jejich službě duchovnímu pokroku sentientního Stvoření. V takovém užitku je neustálá přítomnost Nejvyššího - Nejvyšší je v něm jako ve Svém vlastním.

3. PRINCIP ÚSPORNOSTI

Z principu úspornosti. Nová dynamika lidských systémů se rozvíjí na základě efektivity svých služeb a užitku, které poskytuje duchovnímu pokroku lidí. Proto každý systém neustále vyhledává nejjednodušší, nejekonomičtější, nejvýkonnější a nanejvýš funkční metodu, jakou by naplnil účel své existence. Taktéž touží být nanejvýš pohodlným a snadným pro použití a pochopení. Cokoli situaci komplikuje a ztěžuje její chápání či řádné využití, je okamžitě eliminováno a proces se zjednoduší a je učiněn ekonomičtějším, aby tak mohl všem sloužit nanejvýš optimálním a funkčním způsobem. Proto jakékoli hromadění pravidel, nařízení, procedur a jiných složitostí je z nové dynamiky těchto systémů zcela eliminováno. Takové shromažďování je protikladné obsahu a významu slova „dynamický“. Není nic dynamického v hromadění a složitosti. Potlačuje se tím pravá povaha dynamiky.

4. PRINCIP NEUSTÁLÉHO ZDOKONALOVÁNÍ

Z principu neustálého zdokonalování. Všechny lidské systémy mají ve své nové dynamice zabudován princip, který určuje jejich samotný život a ospravedlňuje samou jejich existenci. Tento princip stanoví: Cokoli existuje, existuje výhradně v potenciálech k tomu, aby bylo lepším a lepším. Žádné skutečné statické, neměnné a nezlepšující se rozpoložení, stavy a procesy neexistují, protože by to bylo v rozporu s Absolutní přirozeností Stvořitele. Proto vše, aby ospravedlnilo svou existenci, musí samo sebe neustále zdokonalovat, aby tak mohlo lépe splnit účel své existence a být v souladu s hlavním účelem lidského života, kterým je duchovní pokrok. Cokoli nevylepšuje progresivní povahu Stvoření, nemůže být součástí tohoto procesu. Proto všechny lidské systémy musí ve své nové dynamice neustále zdokonalovat své služby, svoji užitečnost, úspornost a vše ostatní k tomu se vztahující. Musí neustále vylepšovat své metody, své funkce a módy uživené jako záruka proti jakékoli možné stagnaci, jakémukoli zneužití a nesprávnému užití. Jestliže jakýkoli lidský systém nevykazuje trend progresivního zlepšování spolu s obecným progresivním trendem lidského duchovního pokroku, přehodnocuje se a analyzuje, vyhledávají se a odstraňují příčiny této stagnace. Jestliže kvůli nějakému důvodu takový systém naplní svůj užitek a své služby a nemá již nic více co nabídnout člověčenstvu či jednotlivcům, je pozměněn, zlikvidován či nahrazen daleko užitečnějším a služby poskytujícím systémem.

Shora popsané principy jsou zabudovány do nové dynamiky veškerých lidských systémů nového věku duchovního pokroku. Existuje stálá průběžná kontrola všech systémů, aby se zajistilo, že jsou neustále příslušné k těmto principům. Za tímto účelem je Nejvyšším jmenována ZVLÁŠTNÍ RADA z nejmoudřejších a nejláskyplnějších členů člověčenstva, aby koordinovala všechny systémy a zajistila neustálé posilování a následování takových principů a jejich pozměňování za účelem jejich lepšího užitku a použití.

5. PRINCIP NÁHRADY

Jiný obecný princip - odvozený ze čtvrtého principu: Princip neustálého zdokonalování je zabudován v těchto principech samých. Stanoví, že cokoli existuje, neustále se vyvíjí a progresivně postupuje v krocích. Každý následný krok PŘESAHUJE svůj předcházející ve všech ohledech. Toto je logickým následkem neustálého pokroku. Znamená to, že mnohé věci, které byly náležité a správné v předcházejícím kroku rozvoje a pokroku, se stávají zastaralými a neužitečnými pro krok následný. Nutnost náhrady některých či všech principů a metod je tedy nevyhnutelným pravidlem a nutnou potřebou zabudovanou ve všech principech dynamiky lidských systémů. Tento princip lze nazvat principem náhrady a lze jej považovat za jedno z nejdůležitějších pravidel, kolem něhož jsou vybudovány všechny principy dynamiky lidských systémů. Zabraňuje každému systému v rámci každého kroku progrese, aby lpěl na svém zachovávání a udržování a stal se reakčním. Nahrazuje starý zákon lidského nevědomí, který spočívá ve formulaci, že cokoli jednou přijaté má sklon setrvávat a odolávat odstranění a čím déle setrvává, tím zavilejší je jeho odpor proti odstranění.

Nyní se toto pravidlo samo o sobě stává zastaralým, neboť bylo součástí starého systému a starého pojetí lidské mysli. Je třeba si pamatovat, že podle starého pojetí byla většina oblastí lidské mysli nepřístupná, a tudíž nevědomá. To byl výsledek před tím popsaného uzavření Niterné mysli, duchovního světa a ostatních dimenzí. Za takové konstelace a takových podmínek hrály neznámé faktory staré, „nevědomé“ mysli významnou roli. Ochrana před neznámým se vyhledávala tím, že se pevně a zoufale lpělo na něčem známém a důvěrném. Všechny staré struktury dynamiky lidských systémů byly vybudovány na tomto pravidle.

V nové éře žádná taková situace neexistuje. Přístup k Niterné mysli, k duchovním světu a k jiným dimenzím a místům ve fyzickém vesmíru je plně otevřen. Za těchto podmínek se nevyskytují obavy z neznámého. Fakticky je pojem strachu nemyslitelný, když je otevřen přístup ke všem oblastem lidské mysli. Namísto toho se každý s velkým očekáváním těší na svůj vlastní budoucí vývoj v procesu svého duchovního pokroku, protože každý ví, že to, co obsahuje, je nerozlučně lepší, žádoucnější, pokrokovější a dosahuje se tím větších hodnot a většího potěšení než v tom, co kdo má v daný okamžik svého duchovního pokroku. Zároveň je každý připraven zanechat vše, co je součástí tohoto jednotlivého okamžiku, bez toho, že by se toho nějak litovalo a ohlíželo se zpět. Taková je pravá dynamika lidských systémů.

Otevřený přistup do duchovního světa, k vlastní Niterné mysli a ke svým duchovním rádcům, druhým místům fyzického vesmíru a ke znalosti souvztažností, jejich využívání a ovládání poskytuje další záruku proti stagnaci a lpění na starém. Takový přístup je nejlepší možnou kontrolou, ověřením a potvrzením, jež jsou připraveny pro všechny existující lidské systémy. Shora uvedená ZVLÁŠTNÍ RADA koordinátorů principů lidských systémů, jakož i individuálních členů neustále ověřuje, potvrzuje, ohodnocuje a kontroluje všechny funkce systémů ze všech aspektů s pomocí všech, kteří se nacházejí v souvztažných stavech a rozpoloženích každého jednotlivého systému v jiných dimenzích a v Niterné mysli skrze duchovní poradce, kteří jsou pro tento zvláštní účel pověřeni Nejvyšším.

V nové dynamice lidských systémů není tudíž obsaženo nic a ani v ní nic, byť jen vzdáleně, nenaznačuje, co by mohlo vynucovat jejich zachovávání a stagnaci.

Použitelnost shora uvedených principů nové dynamiky lidských systémů je relevantní jen v rámci nového kroku duchovního pokroku, který právě začíná. Zda budou tyto principy použitelné v dalším kroku duchovní progrese ať úplně nebo částečně, či nikoliv, bude závislé na obsahu, účelu a potřebách dalšího kroku. Lze si však být jist, že se zajisté bude vyžadovat přesahující chápání jich všech. Takové je uspořádání pravého duchovního pokroku a tak tomu má být.

 

Poznámka zpracovatele:

Pro lepší přehled 3. kapitoly III. části je tato označena těmito názvy:

 

A) PSEUDODYNAMICKÉ „PRINCIPY“

1. „PRINCIP“ STAGNACE

2. „PRINCIP“ SLUŽBY SOBĚ SAMA

3. „PRINCIP“ KONTRAPRODUKTIVITY

4. „PRINCIP“ PROTIKLADNÉHO UŽITKU

5. „PRINCIP“ SLOŽITOSTI

B) OBECNÉ PRINCIPY DYNAMIKY

1. PRINCIP SLUŽBY

2. PRINCIP UŽITKU

3. PRINCIP ÚSPORNOSTI

4. PRINCIP NEUSTÁLÉHO ZDOKONALOVÁNÍ

5. PRINCIP NÁHRADY

 

1616. Povaha a uspořádání nového člověčenstva. (Přijal Petr D. F.) 1982.

Místo: St. Barbara, Kalifornie, USA.

Výtah z knihy „Základy lidské duchovnosti“, str. 241 – 244, 4. kapitola, část III.

 

(18)

Kapitola čtvrtá

POVAHA A USPOŘÁDÁNÍ NOVÉHO ČLOVĚČENSTVA

Povaha a struktura toho, co se v této knize nazývá pseudočlověčenstvem, byla pseudotvůrci zfabrikována tak, aby zadržovala a negovala normální a přirozené plynutí duchovního pokroku. Toto plynutí je esenciálně a substanciálně určující činitel v přirozenosti a struktuře každé sentientní entity či společnosti. Pseudočlověčenstvo bylo nástrojem v rukách negativních sil, které utvářely a ovlivňovaly veškerý jeho život tak, aby se odstranilo jakékoli pravé duchovní uvědomění a odstranil duchovní život. Ať se tedy ukázaly v povaze a struktuře pseudočlověčenstva jakékoli rysy, ve svém nejzazším smyslu a konotaci obsahovaly negativní stavy a procesy.

Pseudočlověčenstvo svou strukturou a povahou odráželo neobvyklou kombinaci dobra a zla, které bylo uměle smícháno dohromady. Nikde jinde ve Stvoření takové rozpoložení neexistovalo a neexistuje. Přítomnost pravé kvality dobra spolu s pseudokvalitami zla byla možná kvůli faktu, že při fabrikování pseudočlověčenstva použili pseudotvůrci živé buňky původních lidských bytostí, které v sobě obsahovaly všechny kategorie a principy života relativního k Absolutnímu životu Nejvyššího. V nich je Nejvyšší vždy přítomen jako ve Svém vlastním. Nic nelze udělat, aby se tato okolnost změnila. Užitím takových zvláštních buněk ve svých genetických manipulacích museli pseudotvůrci zachovat tento základní životní princip. Jedinou věcí, kterou mohli učinit, byla jeho deformace. Princip života ve své ryzí kondici - a tuto kondici museli pseudotvůrci použít - je vždy dobrý a pozitivní. Jeho zdeformovaná verze je vždy negativní a zlá. Odtud pochází směsice pravých principů s pseudoprincipy v živoucí lidské bytosti.

Jelikož se všichni lidé od okamžiku objevení se takových deformací rodili nevědomí, z milosti Absolutní prozřetelnosti Nejvyššího byli s to poznat a získat nějaká pojetí dobra a pravdy i zel a nepravd. Stalo se záležitostí jejich svobodného osobního výběru, který aspekt jejich mysli a osobnosti chtěli zdůraznit a realizovat ve svém životě. Záměry takové volby obvykle určovaly jedinečným způsobem povahu a strukturo každého jedince bez ohledu na to, jakým způsobem bylo pojetí duchovnosti a ostatních principů ve vztahu k němu zdeformováno či irelevantní. Proto byla v povaze a struktuře pseudočlověčenstva nejdůležitějším faktorem dichotomie dvou stavů a procesů, která ovládala celkový život. Z této dichotomie a z výsledků lidských záměrů s ohledem na jejich pozici či preferenci či důraz na jeden nebo druhý nebo na oba dva vyplývaly neustálé tlaky, stresy, krize, střety, bitvy, obavy, strachy, deprese, války a mnohé jiné duchovní, duševní, emoční, intelektuální, fyzické problémy, které existovaly v průběhu dějin pseudočlověčenstva. Pseudočlověčenstvo od počátku odráželo tyto okolnosti, stavy a procesy.

Struktura a povaha nového člověčenstva se již nezakládá na této dichotomii. Vliv zla a negativního stavu je eliminován a není dovoleno se vměšovat do rozhodování lidí nebo deformovat jejich pojetí života. Toto je přítomno u každého prostřednictvím faktu, že se to již ve zkušenosti zažilo a prožilo na celé planetě. Za účelem svobody volby je nutné mít ideje zla a negativních stavů a procesů se všemi jejich hroznými a ničivými následky a důsledky. Ale ty nejsou již součástí života Jsou odděleny od lidské mysli a v působení spoutány a zkroceny tak, aby sloužily pravému duchovnímu pokroku člověčenstva. Nevládnou a nepanují již nad člověčenstvem, ale pohlíží se na ně jako na něco, co slouží dobrému účelu v novém uvědomění si nutnosti se tomu vyhnout, vyhýbat a netrápit se tím. Zlo a negativní stav a proces jsou nyní známy jako možnost, která je vždy přítomná jako věc odmítání, kontrastu a potlačování ve srovnání s pozitivními stavy, stavy dobra a jejich procesy. Lze je považovat za něco, co je jako kolektivní „stín“ člověčenstva (užije-li se pojmu, který razil C. G. Jung), co je dobře spoutáno a pod kontrolou, motivujíc příslušníky člověčenstva, aby se tomu vyhnuli za účelem plného uskutečnění svého duchovního pokroku. Takové uznávání negativního má pozitivní hodnotu ve službě novému člověčenstvu. Je vždy přítomné v povaze a struktuře člověčenstva jako výstraha, jakým způsobem nebýt. Pomáhá se vyhnout nevědomosti o jeho následcích a důsledcích a přispívá to svou energií duchovnímu pokroku. Takže v nejzaším smyslu jsou zlo a negativní stav a proces obráceny Absolutní láskou a Moudrostí Nejvyššího ve služebníky s dobrými a pozitivními účely. Toto je jediný možný následek vzhledem k Absolutní Božské prozřetelnosti Nejvyššího. Ta využije vše na zdůraznění a vítězství pozitivního stav a procesu. Taková je její povaha.

S takto spoutaným a ovládnutým rozpoložením zla a negativního stavu lze postupně strukturovat člověčenstvo a vytvořit jeho povahu, která zahrnuje tyto následující stavy, procesy, rysy a vlastnosti:

(1)
Nejvyšší prioritou ohledně struktury a povahy nového člověčenstva je vytvořit znovu skrze všechny dostupné kanály lidské mysli SPOJENÍ s Nejvyšším, se souvztažnými duchovními čili nejniternějšími světy a s intermediálními čili vnitřními světy. Toto opětovné spojení s Nejvyšším a s odpovídajícími souvztažnými světy poskytuje nové uvědomění toho, že vše v činnostech, tvořivých snahách, systémech a životě člověčenstva se vytváří pod přímým vlivem Nejvyššího a při uvědomění a vnímání Jeho/Její přímé přítomnosti, a že vše je vytvořeno za přímé přítomnosti Nejvyššího ve všech aspektech jeho jsoucna a bytí. Tento druh opětovného spojení dostává vše do odlišné perspektivy. Sjednocuje, harmonizuje a vyvažuje všechny aspekty v uspořádání a povaze člověčenstva a činí je produktivním, tvořivým a funkčním celkem.

(2)
Nové člověčenstvo je uspořádáno takovým způsobem a je mu dána taková povaha, aby se umožnila úplná přítomnost duchovnosti v nejzevnější vrstvě nejzevnějšího přírodního stupně, s nímž člověčenstvo souvztaží. Její přítomností lze tuto vrstvu oživit a plně využít pro duchovní pokrok všeho Stvoření bez výjimky. Poskytuje tomuto stupni smysl a užitečnost jeho jsoucna a bytí v univerzalitě povšechnosti. Bez této duchovnosti by v něm nebylo nic naživu a užitečné. Takové okolnosti by se nemohly tolerovat, protože ve Stvoření Nejvyššího musí vše sloužit nějakému užitku, aby ospravedlnilo své jsoucno a bytí. Přítomnost duchovnosti umožněná strukturou a povahou člověčenstva sídlícího v tomto stupni činí tuto schopnost užitečnosti možnou, dostupnou a funkční.

(3)
Vše ve Stvoření z Nejvyššího slouží zvláštnímu účelu a sleduje zvláštní „linii“ při poskytování užitku v souladu s obsahem a potřebami udržování se, zachovávání se, rozvíjena se, tvořivého přispívání a budování na této „linii“. Struktura a povaha každého člověka, který se na této „linii“ podílí, je konstruována tak, aby plně přizpůsobila všechny aspekty života a rozvoj nového člověčenstva podpoře tvořivého přispívání a udržování této „linie“. Kvalita, potřebnost, účel a cíl takové „linie“ ovlivňuje uspořádání a povahu nového člověčenstva, které si svobodně, s potěšením a radostí zvolí možnost účasti na tomto podniku. Specifické aspekty této „linie“ jsou známy jen Nejvyššímu a zjevují se člověčenstvu v krocích tak, jak na ní progresivně postupuje k vyplnění své role.

(4)
Jak bylo již před tím mnohokrát uvedeno, nejzevnější vrstva nejzevnějšího přírodního stupně, kterou obsadilo lidstvo, je nejzazším jevištěm pro projevení se všech příčin, všeho vznikání a všech účinků v konkrétní formě přirozeného chování a jednání lidí. Taková situace určuje a ovlivňuje povahu a strukturu nového člověčenstva, aby se přizpůsobila pro přijímání a projevování všech aspektů tvořivého úsilí všech kroků, úrovní a stupňů a zpětné vazbě jejich výsledků. Proto je struktura a povaha nového člověčenstva utvářena tak, aby byla konkrétním příkladem otevřenosti mysli a srdce, pohyblivosti, ohebnosti, přizpůsobivosti a uzpůsobivosti. Tyto vlastnosti se stávají hlavními rysy této struktury a povahy.

(5)
Protože člověčenstvo uskutečňuje a konkrétně projevuje všechny následky tvořivého úsilí Stvoření na této zvláštní „linii“ jemu přidělené, je uspořádáno tak a je mu dána taková povaha, že se stává KONKRÉTNÍ SPOJNICÍ mezi všemi dimenzemi, úrovněmi, kroky a stupni, které mají na této „linii“ podíl. Všechny jeho vlastnosti, charakteristiky a rysy jsou tudíž přizpůsobeny tomu, aby sloužily účelu této spojnice. Taková služba určuje specifičnost uspořádání a povahy nového člověčenstva. Jeho hlavními rysy jsou přizpůsobování, přenášení, spojování, ohodnocování, zpětná vazba a propojování všech systémů s podporou náležité funkčnosti vzhledem k těmto aktivitám.

(6)
Protože nové člověčenstvo obsadilo nejzevnější vrstvu nejzevnějšího stupně hmoty, vyžaduje speciální uspořádání a povahu, aby přizpůsobilo svůj život takovému drsnému prostředí. Vše v této vrstvě se musí pojímat, chápat a vnímat v konkrétnosti jeho projevu. Proto je jednou z charakteristik povahy a struktury nového člověčenstva schopnost transformovat konkrétní myšlení a jeho kategorie do abstraktních a souvztažných významů, což umožní vnímat a pochopit jeho povahu všem předcházejícím krokům a úrovním. Tato schopnost umožňuje plné využití a ovládnutí všech přírodních podmínek, zákonů, struktur a dynamik tak, aby jejich duchovní významy a jejich využití byly zřejmé všemu Stvoření. Veškeré vnější přírodě se tedy umožňuje, aby nakonec posloužila duchovnímu pokroku člověčenstva a všemu ostatnímu Stvoření, které je souvztažně spojeno s člověčenstvem.

(7)
Nejzevnější vrstva přírodního stupně v sobě a o sobě nemůže svou povahou projevovat jakoukoli soudržnost, jednotu, harmonii či účelovost. Neustále padá zpět na samu sebe a sama sebe pohlcuje. Toto nezvyklé rozpoložení vyžaduje, aby se utvořila velmi zvláštní povaha struktury nového člověčenstva, která by mohla překonat disharmonii, rozpojení a rozklad takového rozpoložení. Souvztažní činitelé takové kondice určují potřebu rozmanitosti člověčenstva. Je tedy jedním z jeho hlavních rysů být rozmanitým. Rozmanitost musí být konkrétní - kvůli povaze nejzevnější vrstvy. Její konkrétnost se projevuje v korespondujících variacích národů, ras, menšin a skupin, které představují možnost jednoty, jednosti a harmonie v různosti. Ta zadržuje nejzevnější vrstvu nejzevnějšího stupně přírody před odpadnutím vzhledem k její přirozené tendenci k opaku. Taková reprezentace dává těž všemu ostatnímu Stvoření konkrétní příklad této jednoty, jednosti a harmonie a přispívá k duchovnímu pokroku u každého.

(8)
Rozmanitost povahy a struktury nového člověčenstva a přítomnost všech předcházejících stupňů v ní ve formě souvztažné konkrétnosti jejich vyjádření dále určuje jeho obsah. Kvůli této situaci je nové člověčenstvo uspořádáno tak a je mu dána taková povaha, aby se přizpůsobilo přítomnosti Nejvyššího a konkrétně ji vyjádřilo v aktuálních projevech a vlastnostech nejzevnějšího stupně Stvoření. Hlavními rysy jeho struktury a povahy tedy jsou konkrétní formy intenzity vyjádření a aproximace duchovních vlastností, v nichž je Nejvyšší jako ve svém vlastním.

(9)
Kvůli určitosti své povahy a struktury a všech s nimi souvztažných faktorů stává se nové člověčenstvo vyjádřením pocitů, nálad, dojmů a intenzity životního stylu celého Stvoření v konkrétním projevu nejzevnějšího stupně. Veškeré Stvoření, které je korespondenční linií spojeno s novým člověčenstvem, může skrze jeho zvláštní strukturu a povahu prožívat plnost svého vlastního projevu od nejniternějších až po nejzevnější stupně a dimenze. Taková zkušenost dále přispívá k duchovnímu pokroku u každého.

(10)
Povaha nejzevnější vrstvy nejzevnějšího stupně je posledním krokem v posloupnosti tohoto časového cyklu. Kdokoli, kdo si v určitém bodě jsoucna a bytí zvolí účast v této vrstvě, musí mít odpovídající strukturu a povahu, jinak by v ní nemohl fungovat. Proto je struktura a povaha nového člověčenstva budována tak, aby bylo formou, nádobou a plností i úplností duchovního života pro ostatní úrovně a stupně, které jsou na téže „linii“ a spojnici jako člověčenstvo. Být formou duchovního života znamená být v jeho plnosti. To je jedna z hlavních charakteristik struktury a povahy nového člověčenstva.

(11)
Vše v nejzevnější vrstvě přírodního stupně má relativní, dočasnou a přechodnou hodnotu. Není zde nic stálého a trvalého. Takové rozpoložení vyžaduje strukturování nového člověčenstva tak, aby se mu dala povaha, která ho přizpůsobí k tomu, aby překonalo všechnu nestabilitu svého vlastního přirozeného prostředí, aby jím nebylo nijak negativně ovlivněno. Proto je jednou z hlavních vlastností nového člověčenstva to, že odráží relativnost, přechodnost a dočasnost hodnot, které se odvozují z nejzevnějšího stupně, a ilustruje na konkrétním příkladě, že mohou svým souvztažným projevem užitečně posloužit vyšším, stálým a trvalým duchovním hodnotám. Pokud není snaha získat z této kondice něco trvalého, může být užitečná a posloužit vyšším účelům. V opačném případě to vede - jak ukazuje životní styl pseudočlověčenstva svým příkladem - k duchovnímu chaosu.

(12)
Nejzevnější úroveň nejzevnějšího stupně nemá sama o sobě a v sobě žádné duchovní principy. Aby mohla užitečně sloužit duchovní progresi, je umožněno se přibližovat a přizpůsobovat všem takovým principům v jejich konkrétním projevu a zobrazení. Proto je nové člověčenstvo uzpůsobeno tak a je mu dána taková povaha, aby bylo s to demonstrovat princip duchovního života a jeho účel konkrétností svého projevu v nejzevnější vrstvě nejzevnějšího přírodního stupně. V této vrstvě se konkrétně projevuje, že účelem každého života je milovat a být milován; dávat a přijímat; sdílet a oplácet; být užitečný, prospěšný a nápomocný, být naplněn, spokojen a šťastný, být tvořivý, produktivní a konstruktivní; radovat se ze života a mít svým jedinečným způsobem radost; a mít konkrétní poznání, že toto je pravým účelem jedincova života a života celého člověčenstva a že konkrétním prováděním tohoto účelu se jedinec konkrétně stává moudrým. Povaha a struktura nového člověčenstva je konkrétní demonstrací těchto principů a účelu života v nejzevnější vrstvě nejzevnějšího stupně.

Shora uvedený popis struktury a povahy nového člověčenstva je omezen pouze na obecnost svého obsahu. Jakákoli specifičnost takové povahy a struktury se projevuje a vyvolává potřebami každého kroku v duchovní progresi člověčenstva. Jak v ní člověčenstvo postoupí, bude vše obecné a zvláštní zjeveno. Je nutno si pamatovat, že tato struktura a povaha se neustále vyvíjí, utváří a pozměňuje v souladu s potřebami každého kroku duchovní progrese člověčenstva. Proto lze její popis zjevit jen v obecných pojmech. Existuje ovšem přesahující chápání struktury a povahy člověčenstva k tomu, které bylo zjeveno v této kapitole. To přijde ve vhodný čas, jakmile nové člověčenstvo ustanoví svou funkci shora nastíněným směrem.

Uspořádání a povaha nového člověčenstva určuje jeho místo, cíl a účel v univerzalitě povšechnosti.

 

1617. Místo, účel a cíle nového člověčenstva a jeho systémů v univerzalitě povšechnosti.

(Přijal Petr D. F.) 1982.

Místo: St. Barbara, Kalifornie, USA.

Výtah z knihy „Základy lidské duchovnosti“, str. 245 – 250, 5. kapitola, část III.

 

(19)

Kapitola pátá

MÍSTO, ÚČEL A CÍLE NOVÉHO ČLOVĚČENSTVA
A JEHO SYSTÉMŮ V UNIVERZALTĚ POVŠECHNOSTI

V předcházejícím bylo uvedeno, že vše ve Stvoření z Nejvyššího slouží jistému účelu. Proto má vše své určité místo a spěje k určitému cíli. Veškeré Stvoření má jeden obecný účel: Užitečností svého jsoucna a bytí aproximuje Absolutna přirozenost Nejvyššího. Provádění této aproximace je neustálým procesem, který probíhá věčně. Nazývá se to duchovním pokrokem. Společným jmenovatelem veškerého Stvoření je tento duchovní pokrok. Jak se shora uvádí, nezůstává nic ve Stvoření stejným či není statické, ale nachází se v neustálém pohybu vpřed a dále.

Dobrým příkladem tohoto stavu a procesu je veškerý fyzický Vesmír, který svou strukturou a dynamikou koresponduje se všemi duchovními principy. Jak lze pozorovat, jsou všechna nebeská tělesa v neustálém pohybu. Každá planeta obíhá kolem svého slunce; každý solární systém se neustále pohybuje velikou rychlostí; všechny galaxie jsou v neustálém pohybu. Vše se bez přestání pohybuje. Žádné nebeské těleso či nebeský systém nikdy není a nebude na stejném místě. I tehdy, když se veškerá hmota zhroutí zpět do sebe (jakmile současný fyzický Vesmír splní svůj účel), její prvky budou v odlišném uspořádal a jiné pozici, než v jaké byly před vydáním počátečního popudu, jehož výsledkem bylo Stvoření Vesmíru. Nic se nemůže opakovat. Nový popud, který dá zrod novému vesmíru, bude tedy zahájen z jiné blízkosti k Nejvyššímu, s jiným uspořádáním všech prvků hmoty odpovídajícím další vyšší úrovni duchovní progrese v následném časovém cyklu. Toto je dobrým příkladem toho, jak nic ve Stvoření nemůže být v dřímajícím či stagnujícím rozpoložení.

Absolutní tvořivé úsilí Nejvyššího se samo nemůže nikdy vyčerpat ani opakovat.

Kvůli tomuto principu existuje cokoli, co existuje, jak za obecným účelem popsaným výše, tak i za účelem specifickým. Zvláštnost takového účelu se ukazuje na faktu, že vše ve Stvoření je jedinečné. Existuje tudíž jedinečný a specifický účel a cíl s jedinečným určením pro vše ve jsoucnu a bytí. Nekonečné počty a nekonečné variace těchto specifikací a jedinečností odrážejí ve svém kumulativním celku Absolutní přirozenost Nejvyššího. Tato přirozenost může být vyjádřena jen skrze jedinečnosti a specifičnosti, které ve svém souhrnném celku formují ve jsoucnu a bytí jedno jedinečné, účelné Stvoření.

Proto nejsou žádné dvě sentientní entity, skupiny, člověčenstva, planety, sluneční systémy, galaxie, vesmíry či dimenze, které by měly přesně stejnou funkci. Absolutní tvořivé úsilí Nejvyššího v sobě neobsahuje žádný náznak nadbytečnosti, opakování či napodobování. Vše, co nastává, probíhá a stává se z Absolutního tvořivého úsilí, je vždy nové, odlišné a jedinečné a má ta zvláštní místo, účel a cíl v obecném směřování duchovní progrese. Objevení se nového, odlišného a zvláštního produktu Absolutního tvořivého úsilí Nejvyššího je pro všechno Stvoření popudem, injekcí, obohacením a rozšířením v jeho obecném a zvláštním počínání, aby ze své zvláštní pozice splnilo svůj zvláštní účel a cíl, a tím tedy jedinečným způsobem přispělo k celku všeho stvořeného. Tím se pak neustále obohacuje a zvelebuje ostatní Stvoření. V tomto spolupůsobení spočívá smysluplný užitek jsoucna a bytí každé jedinečnosti a zvláštnosti po celém Stvoření. Proto nedostatek jakékoli takové specifičnosti by celé Stvoření ochuzoval o jedinečnou zkušenost, která je podstatná pro jeho obecný účel duchovního pokroku. Taková situace by se nemohla tolerovat. Proto absolutní prozřetelnost Nejvyššího zařizuje a zajišťuje, že nikomu a ničemu ve Stvoření nic neschází, takže lze splnit jak obecný, tak i zvláštní účel a cíl každého a všeho ve jsoucnu a bytí.

Funkci všeho specifického a jedinečného ve Stvoření lze srovnat s řetězovou reakcí. V nejniternějším stupni a nejniternější úrovni Stvoření, kde je přítomen Nejvyšší, je počata idea. Když nastane, probíhá tato idea dle souběžného a následného řádu skrze všechny zvláštnosti a jedinečnosti veškerého Stvoření bez výjimky. Je přijímána souběžně a postupně všude. Poté, co je přijata, je zhodnocena, zpracována a transformována do jedinečného a zvláštního, které s ní souvztaží. Kdy tohoto jedinečného a zvláštního plně dosáhne, je vyslána souběžně a postupně dále, k ostatním specifičnostem a jedinečnostem, dokud nedojde do nejzazšího stavu a procesu, kde se odehrává její závěrečná manifestace se všemi nashromážděnými zkušenostmi všeho jedinečného a zvláštního všeho Stvoření. Zde se nyní pro celé Stvoření stává realitou a je konkrétní. Tato jednotlivá, zvláštní a jedinečná zkušenost, která odráží kumulaci všech zkušeností vzatých dohromady, se přenáší jak souběžně, tak i postupně zpět ke všemu Stvoření v jeho vlastní jedinečnosti a zvláštnosti, kde je ve své celistvosti přijata, prozkoumána a prožívána. Výsledkem toho je další akumulace všech zcela nových kvalit zkušeností, které poté, co se někde projevily ve své jedinečnosti a zvláštnosti, přicházejí zpět ke svému zdroji. V něm se vše znovu zhodnotí, prozkoumá a zpracuje dle svého principu, esence a substance a užije jako základna pro započetí další řetězové reakce, ve které nastává další tvůrčí idea, která teď v sobě zahrnuje vše, co se jedinečně a specificky zažilo a sdílelo ve všech stavech a procesech jeho manifestace v nejzazším a závěrečném stupni Stvoření. Tato idea pak prochází řetězovou reakcí a celý proces se zase opakuje vždy s novými, vyššími, bohatšími, širšími a daleko tvořivějšími obsahy, významy a zkušenostmi. Takto se odehrává duchovní pokrok veškerého Stvoření a pokračuje bez přerušení navěky.

Obecně vzato, místem, účelem a cílem nového člověčenstva v tomto procesu je nejzazší a závěrečný stupeň projevování se všech tvořivých idejí.

Proto je lze považovat za jeviště, na kterém nachází Absolutní přirozenost Nejvyššího své vyjádření v nanejvýš relativním projevu. Taková nanejvýš relativní manifestace je pro vše finalitou, která poskytuje možnost zrodu nové, vyšší, více duchovní ideje. To je tím jedinečným a zvláštním účelem, cílem a místem, na které se podjalo nové člověčenstvo na Zemi.

Aby se probralo pověření nového člověčenstva, lze k jeho účelu a cíli ve Stvoření uvést některé obecné a zvláštní aspekty:

(1)
Nové člověčenstvo svou zvláštní pozicí a svým umístěním ve Stvoření umožňuje manifestaci Absolutního stavu a Absolutního procesu Nejvyššího v nanejvýš relativním a konkrétním stavu a procesu Stvoření, který představuje nejzazší a závěrečný stupeň tvořivého vyjádření. Specifičností a jedinečností tohoto stavu a procesu se Absolutno Nejvyššího může stát relativním k něčemu, co samo o sobě nedává vznik žádným ideám. Důvodem k tomu, proč je nutné, aby se Absolutno manifestovalo v nanejvýš relativním a konkrétním, je to, že se tak Absolutní učiní vnímatelným, pojímatelným, přístupným a dosažitelným v nejzazší a nejzevnější manifestaci a ilustraci. Dává to všemu Stvoření konkrétní a úplnou ideu toho, jak Absolutní stav a Absolutní proces působí skrze úplnou relativnost a fixnost přírodního stupně v tomto jednotlivém časovém cyklu. Bez ní by nebyla nikomu dostupná žádná zkušenost ani možnost pojímat a poznávat. To by překáželo obecnému směřování duchovního pokroku.

(2)
Totéž platí s ohledem na manifestaci Absolutní esence a Absolutní substance Nejvyššího v nanejvýš relativní a nejzazší esenci a substanci člověčenstva a v jeho místě, pozici i v jeho zvláštním použití ve všech jeho systémech. Pro veškeré Stvoření je důležité pochopit význam esence a substance, protože na těchto kategoriích a jejich ideách je postaven Vesmír a celé Stvoření. Je nemožné, aby je pochopil v jejich Absolutní kondici někdo, kdo je vzhledem k ní v kondici relativní. Tato absolutní kondice se ale stává dosažitelnou ve své konkrétní, nejzazší a finální manifestaci a ilustraci v nanejvýš extrémní a opačné pozici a situaci. Eliminací všech idejí toho, čím Absolutno není, lze získat určitý význam toho, čím je. Tento význam pomáhá jedinci ve snaze, aby se stal lepší podobou a obrazem Nejvyššího, tedy mu pomáhá v procesu vlastního duchovního pokroku.

(3)
Místo a pozice nového člověčenstva je jevištěm, na kterém se neustále demonstruje Absolutní přirozenost Absolutního jsoucna a Absolutního bytí v nanejvýš specifické, relativní, finální a konkrétní manifestaci a ilustraci. Toto rozpoložení je závěrečným důsledkem příčiny skrze účinek. Je nemožné pojmout Absolutní jsoucno a Absolutní bytí z relativní kondice a z Absolutní příčiny a jejího účinku. Ale lze pro to nalézt vhodnou ideu z konečného produktu Absolutního tvořivého úsilí. Důležitost tohoto pojímání je určena faktem vlastního jsoucna a bytí relativního k Absolutní příčině. Jelikož jedinec sám sebou a o sobě nikdy není svým vlastním jsoucnem a bytím, potřebuje k tomu, aby aproximoval svou vlastní Absolutní příčinu, mít konkrétní ideje a příklady své přirozenosti. To je zařízeno tak, že se použije speciální a specifický konečný produkt, který představuje nové člověčenstvo. Bez pochopení toho, co se má aproximovat, by nebyl možný žádný duchovní pokrok. Bylo by to, jako by slepý vedl slepého.

(4)
Zvláštní místo, pozice, funkce, cíl a účel nového člověčenstva a všech jeho systémů dovoluje vyjádřit působení a funkci Absolutní lásky a Absolutní moudrosti Nejvyššího v nanejvýš relativním, konkrétním a finálním stavu a procesu Stvoření, ilustrovaném jeho vlastním dobrem a jeho vlastní pravdou ve specifičnosti jeho použití. Toto vyjádření dává všemu Stvoření konkrétní příklad ideje o povaze Absolutní lásky a Absolutní přirozenosti v jejich relativním a finálním projevu. Taková intenzívní, nepodmíněná a ohromná láska a moudrost se nevyžaduje nikde jinde ve Stvoření než v jeho závěrečném, nejzazším a konkrétním stupni reprezentovaném člověčenstvem. Nestabilita, nespolehlivost, přechodnost, zevnějšnost, povrchnost a ostré diference přírodního stupně vyžadují zvláštní zacházení, které dovoluje, aby se vyjádřila a zažila nekonečná trpělivost, laskavost a tolerance lásky a moudrosti. Z takové zkušenosti získává veškeré Stvoření lepší ideu přirozenosti Absolutní lásky a Absolutní moudrosti, která Stvoření umožňuje, aby lépe aproximovalo Absolutní lásku a Moudrost, majíc konkrétní příklad pro své vlastní praktikování a žití. Jelikož je jakékoli přiblížení možné jen takovým praktikováním a žitím, je zřejmé, že by bez takového konkrétního příkladu nebyl možný ani žádný duchovní pokrok.

(5)
Tímtéž způsobem se odehrává ilustrace Absolutní vůle a Absolutního rozumu Nejvyššího. Nanejvýš relativní, nejzazší a finální ilustrace toho, jak působí Absolutní vůle a Absolutní rozum, umožňuje chápání jejich funkce. Jejich konečný produkt ve specifičnosti svého použití ilustruje jejich působení, užití a funkci tak, aby se to dalo rozumově pochopit. Taková ilustrace dává Stvoření ideu vyváženosti, rovnováhy a stability, která je zajištěna použitím principů vůle a rozumu v procesu jakékoli činnosti, ale speciálně za podmínek nanejvýš houževnatého odporu vůči takovým činnostem. Je třeba si pamatovat, že hmota je svou povahou nečinná a dřímající. Každý, kdo přijme tento stupeň ve formě fyzického těla, přijímá také tuto tendenci. Vyžaduje to množství vůle a rozumu, aby se tato kondice překonala a ukázala se užitečnost jsoucna a bytí hmoty.

(6)
To vede ke konkrétní, závěrečné a nejzazší demonstraci působení Absolutní svobody a Absolutní nezávislosti Nejvyššího v nanejvýš relativní, nesvobodné a závislé kondici. Specifičností své aplikace v něčem, co je nesvobodné a závislé, se povaha této svobody a nezávislosti stává konkrétně rozlišitelnou, ocenitelnou a použitelnou. Povaha nejzevnějšího stupně je protikladem svobody a nezávislosti, neboť ta nemá v tomto stupni žádný význam. Jediný význam, který má, je jí dán přítomností Nejvyššího skrze lidi, kteří dobrovolně zabírají pozice v nejzevnějším stupni. Hmota sama o sobě nemůže vykonávat žádnou sílu, neboť postrádá jakoukoli tvůrčí kvalitu. Je zcela závislá na popudech pro každý pohyb a jakoukoli činnost. Taková závislost nedovoluje svobodu vyjádření.

Manifestace svobody a nezávislosti se za těchto podmínek stává skutečnou, konkrétní demonstrací toho, jak mohou tyto kategorie fungovat včetně bodu, kdy je možno si stále zachovat vlastní svobodu a nezávislost tam, kde sama o sobě není dostupná žádná volba. Především ale ukazuje na fakt, že nelze hledat svobodu a nezávislost v ničem finálním, nejzazším a konkrétním. Finalita jakéhokoli rozpoložení je svou povahou nesvobodná a závislá. Takže se Stvoření může na konkrétním příkladě poučit, že svoboda a nezávislost jsou niternou, duchovní záležitostí, a ne věcí zevnějšku či prostředí.

(7)
Zvláštní pozicí a místem, jež ve Stvoření zaujímá člověčenstvo, a jemu relevantním cílem a účelem je, aby provádělo svým specifickým užitím konkretizaci, nejzazší vyjádření a závěrečnou manifestaci absolutních principů Maskulinity a Femininity Nejvyššího v nanejvýš relativní a ilustrativní kondici. Tyto principy nacházejí své nejzazší vyjádření ve vztahu, jenž existuje u lidí mezi ženou a mužem, kteří je doslovně ztělesňují. Tímto ztělesněním všech principů v nanejvýš konkrétní stvořené formě se stávají PŘÍKLADEM celému Stvoření. Tím se ilustruje jejich záměr a tendence k jejich neustálému splývání, sjednocení a výměně, aby reprezentovaly jednotu a jednost Stvořitele.

(8)
Toto vede k nastolení zvláštní, nejzazší a konkrétní formy sexuality, která se projevuje fyzickým stykem, který v nejzazším smyslu dovoluje úplnou výměnu všech principů maskulinity a femininity. Výsledkem takové výměny je zrození nových idejí pro tvořivé úsilí všeho Stvoření. V této relativní kondici se pro duchovní pokrok veškerého Stvoření může vnímat, pojímat, pociťovat a plně využívat Absolutní hodnota principů, kategorií, atributů Nejvyššího a jejich odvozenin. Zvláštnost sexuálního styku v nejzazším stupni vyjádření umožňuje pochopit Absolutní hodnotu principů Nejvyššího. Prožitek orgasmu v průběhu sexuálního styku činí tyto hodnoty nejbližší zkušenostní realitou Absolutní přirozenosti Nejvyššího, která je dostupná v nanejvýš relativní kondici. Tato zvláštní zkušenost obohacuje všechno Stvoření, které se nachází v odlišných módech specifičnosti své vlastní kondice. Tím, že se obohacuje, přispívá k duchovnímu pokroku u každého.

(9)
Nejzazší, finální, konkrétní a nejzevnější pozice a místo člověčenstva a funkce všech jeho systémů má za svůj účel a cíl odhalovat nekonečnou rozmanitost Absolutního tvořivého úsilí Nejvyššího ve specifičnosti a jedinečnosti nanejvýš relativní a konkrétní formy. Konečný produkt takové tvořivé snahy reprezentovaný lidstvem se stává bází a základem, na nichž se mohou budovat nové ideje a které mohou stimulovat, motivovat a podporovat zrod nových tvořivých idejí, jež zahrnují všechny výsledky, následky, důsledky a zkušenosti finálního produktu. V takové manifestaci je možné pojímat tvořivou snahu ve všech jejích variacích a v celé její rozmanitosti. Takové pojímání je největším motivujícím činitelem pro tvořivé úsilí všech sentientních entit. Ve svém tvůrčím úsilí nacházejí smysl vlastního života a popud pro svůj neustálý duchovní pokrok.

(10)
Pozice a umístění člověčenstva určuje jeho účel a cíl. Funkce jeho systému je nejlepším konkrétním, nejzazším a finálním příkladem ultima Absolutnosti v jejím nanejvýš relativním vyjádření. Kvůli tomuto svému poslání se člověčenstvo může nazývat TESTOVACÍ PLATFORMOU, na které se zkoušejí všechny Absolutní ideje ve svém nejzazším vyjádření a v nejzazší relativitě svého uzpůsobení. Jestliže idea má být v této relativní kondici použitelná, zachytit se a stát se účinnou, její použitelnost může dosíci povahy univerzálního přijetí. Je to proto, že každá idea má sklon nalézt svůj výraz v nejzazší, nanejvýš konkrétní a statické formě. V takovém vyjádření se stává funkční. Je-li funkční, má konkrétní užitek; má-li konkrétní užitek, přispívá k duchovnímu pokroku; jestliže přispívá k duchovnímu pokroku, je univerzálně použitelná. Jestliže se z nějakého důvodu nemůže zachytit v nanejvýš relativním a nejzazším stupni, její univerzální použitelnost je zpochybněna a musí se buď stáhnout zpět, či pozměnit, dokud nenalezne náležité použití.

(11)

Kvůli jeho použití jako testovací platformy má pozice, místo, účel a cíl člověčenstva a jeho systémů velmi zvláštní a jedinečnou funkci. Touto funkcí je podporovat, umožňovat a aktualizovat neustálý oběh duchovního plynutí hmotou a skrze hmotu, která je statická, neměnná a odmítající jakoukoli činnost. Bez takové podpory by se plynutí, nastávající v nejniternějším stupni a postupující k nejzazšímu, nejzevnějšímu stupni, zastavilo v nejzevnějším stupni hmoty. Jak se již uvedlo, povahou hmoty je neustálý příjem a stálé pohlcování bez jakéhokoli vysílání a odevzdávání. To by mohlo ohrozit život a duchovní pokrok a veškeré Stvoření by se mohlo zhroutit. Člověčenstvo tím, že zaujímá zvláštní pozici mediátora, může toto plynutí ovlivnit tak, aby obíhalo, jak se popisuje výše, s pomocí řetězové reakce nalézajíc svou cestu zpět k původnímu zdroji za účelem početí vyššího, daleko tvořivějšího duchovnějšího plynutí a duchovního kroku. Zprostředkující pozice člověčenstva je možná tím, že na sebe vzalo povahu nejzevnější vrstvy nejzevnějšího stupně, do něhož je umístěn duch lidské mysli, aby tuto jednotlivou vrstvu oživil. Tuto funkci lze srovnat s pokožkou a jejími čidly, která vedou a přenášejí všechny vstupní informace. V tomto ohledu lze člověčenstvo nazývat duchovní pokožkou Stvoření, která udržuje vše pohromadě tím, že vede duchovní plynutí skrze statickou hmotu.

(12)
Specifičnost a nejzazší povaha pozice člověčenstva a jeho místa v univerzalitě povšechnosti a účel i cíl této pozice a lidských systémů napájejí neustálou potřebu vyvažování všech principů života v korespondujících dimenzích na téže spojnici a linii. Člověčenstvo je ve své vlastní linii vyvažujícím faktorem, který dodává všem souvztažným partnerům konkrétní a nejzazší zkušenostní obsah všech duchovních principů, které nacházejí svůj výraz ve fyzické formě lidí. Zpětná vazba takové zkušenosti vyvažuje všechny ideje, uspořádává je a dává jim nejzazší smysl a význam. Získáním jejich konkrétního smyslu a významu mohou všichni účastníci na této linii postupovat ve svém duchovním pokroku.

(13)
V širším smyslu to člověčenstvo kvůli tomu, že je umístěno a zaujímá pozici v nejzevnější vrstvě nejzevnějšího stupně, vede k funkci stávání se nejzazší, závěrečnou souvztažností všech duchovních principů v nanejvýš relativním rozpoložení, stavu a procesu. Nejzazší a finální povahou každé souvztažnosti je konečný produkt Absolutního tvůrčího úsilí. Je životně důležité, aby každá souvztažnost byla vyjádřena svým konečným produktem, protože by se jinak nikdy nemohla pojímat, ovládat ani využít pro jakýkoli účel. Jestliže by se každá souvztažnost blokovala, duchovní pokrok Stvoření by se zastavil. Problémem je to, že pokud souvztažnost nenalezne své vyjádření a svůj konečný produkt, nelze uskutečnit ani aktualizovat žádný další tvořivý počin, protože ten je stimulován výsledky jejího vyjádření a projevu, a ne jejím zdrojem. Jestliže není žádná zpětné vazba, co se týče následků a důsledků jednotlivcova tvořivého úsilí, ten na něm ztrácí veškerý zájem a tvořivost přestává fungovat.

(14)
Závěrem je člověčenstvo svou zvláštní, jedinečnou a nejzazší pozicí a svým umístěním v obecném smyslu ŠKOLOU všemu Stvoření, aby se v ní učilo o povaze, funkci, stavu a procesu nejzazší relativity, v níž Absolutní stav a proces Nejvyššího nalézá své vyjádření v nanejvýš jedinečných formách. Takové nejzazší vyjádření se stává bází a základem, který poskytuje veškerému Stvoření hlubší význam, porozumění a smysl. Přispívá nejvíce k duchovnímu pokroku všech.

Toto jsou tedy některé body, které mohou přispět k chápání místa, pozice, účelu a cíle nového člověčenstva a jeho systémů v univerzalitě povšechnosti. Ze zřejmých důvodů nevyčerpávají tyto body všechny faktory, které se podílejí na určení účelu, cíle a pozice člověčenstva. A jako u všeho ostatního, existuje i u tohoto všeho přesahující chápání, které se zjeví v pravý čas a za vhodných okolností v průběhu rozvoje člověčenstva a jeho duchovního pokroku.

Účel, cíl a místo nového člověčenstva, které se popisují výše, esenciálně určují životní styl, lidské vztahy a novou duchovnost nové éry.

 

1618. Životní styl a vztahy lidí v nové éře. Analýza nové duchovnosti. (Přijal Petr D. F.) 1982.

Místo: St. Barbara, Kalifornie, USA.

Výtah z knihy „Základy lidské duchovnosti“, str. 251 – 257, 6. kapitola, část III.

 

(20)

Kapitola šestá

ŽIVOTNÍ STYL A VZTAHY LIDÍ V NOVÉ ÉŘE.
ANALÝZA NOVÉ DUCHOVNOSTI

Životní styl a vztahy lidí v nové éře člověčenstva jsou v obecnosti určeny společnými cíli a tendencemi Stvoření. Tendence, které jsou za každou aktivitou či každým vztahem, směřují ke společnému cíli, kterým je duchovní pokrok veškerého člověčenstva a všech jeho individuálních členů. Duchovní pokrok člověčenstva je zvláštní a jedinečný a směřuje tam, kde může být z hlediska všezahrnujícího a obecného duchovního pokroku všeho Stvoření nejužitečnější.

Aby se tento cíl splnil a dosáhl, vyhledávají se a ustanovují nejlepší možné životní styly a lidské vztahy podle principu a pravidla, že duchovní pokrok vyžaduje neustálou flexibilitu, mobilitu a změnu v jakémkoli životním stylu a ve všech lidských vztazích. Stagnace, zachovávání a udržování jednoho životního rozpoložení či stylu vede k fixaci, rigidnosti a závěrečnému odpadnutí od duchovního pokroku. Není dovoleno budovat žádné tradice, zvyky a kultury kolem životního stylu či mezilidských vztahů. Jakmile nějaký jednotlivý životní styl či vztah splní svůj účel, svou funkci a užitečnost, je ukončen s vděčností, oceněním a uznáním jeho služeb, které poskytl tomuto jednotlivému kroku a jeho potřebám v duchovním pokroku.

Proto mají jakákoli pravidla, nařízení a ustanovení, která formují či budují jakékoli životní styly či mezilidské vztahy, v sobě zabudovány záruky, které jim zabraňují, aby upadly do stagnujícího rozpoložení. Všechny jsou měnitelné a odstranitelné, aby odpovídaly novým potřebám a požadavkům vstupujícím do bytí s počátkem každého následného kroku duchovní progrese.

V tomto ohledu je hlavním obecným principem každého přijatého životního stylu a stylu mezilidských vztahů flexibilita, mobilita a připravenost a hotovost ke změně. Toto určuje princip jejich neustálého nového hodnocení za účelem kontroly užitečnosti jejich pokračování. Jakmile jejich užitečnost již není funkční a vykazují znaky stagnace a pohybu zpět k tomu, aby se staly zpátečnickými, jsou buď odstraněny, nebo pozměněny, aby se tak rychle, jak je jen možné, přizpůsobily novým potřebám.

Proto je třeba pohlížet na jakýkoli popis životního stylu lidí a jejich vztahů s ohledem na shora uvedená fakta a uvědomovat si jejich přechodnou a dočasnou hodnotu.

1. OBECNÉ RYSY ŽIVOTNÍHO STYLU LIDÍ A JEJICH VZTAHŮ
 

Nicméně existují určité obecné rysy, které lze uvážit a které mají do určité omezené míry univerzální platnost. Lze je zformulovat do následujících bodů:

(1-1)
Lidské životní styly a vztahy nové éry v sobě zahrnují nejdůležitější univerzální pravidlo, které určuje jejich celkový význam, smysl, jejich jsoucno a bytí a potřebu duchovního pokroku - přímou přítomnost Nejvyššího a přímou komunikaci s Ním/Ní a s duchovním světem. Vše se takovým vztahem kontroluje - dokonce i dvojitě, potvrzuje a ověřuje. Každý je svobodně veden, instruován a poučován s ohledem na jeho vlastní volbu, určení, užitečnost, vztahy a nejvhodnější životní styl vzhledem k tomuto jednotlivému stavu a umístění v duchovním pokroku a v hierarchii duchovního uspořádání, do něhož v daném okamžiku patří. Když se učiní pokrok a jedinec je hotov postoupit dál, připravuje se na to a je uveden do nového životního stylu s novými lidskými vztahy, které jsou k jeho současnému duchovnímu stavu daleko relevantnější. Obecný životní styl veškerého člověčenstva je určen životním stylem každého jednotlivce, a je tudíž mnohostranný a proměnlivý. Je pod stálým přímým dohledem a vedením Nejvyššího.

(1-2)
Nová lidská éra je charakteristická úplným nedostatkem nepřátelství, ničivé útočnosti, násilí a zločinu. To je výsledkem uzavření všech pekel, kterým již není dovoleno vkládat do lidí takové jedovaté emoce a napájet je jimi. Proto je všem lidským životním stylům a vztahům v nové éře společné mírumilovné, klidné, tiché, vyvážené, harmonické, na úrovni vedené a dobře organizované bytí a prostředí. Každý přispívá ke štěstí, potěšení, rozkoši a radosti jak u sebe, tak i u všech ostatních.

(1-3)
Všichni členové nové společnosti mají své určité místo, umístění a pověření. Užitečnost jejich aktivit pro všechny v rámci tohoto místa, umístění a pověření určuje kvalitu vztahů a obsahu a struktury životního stylu každého individua. Všichni členové jsou si rovni při poskytování své užitečnosti, ale její rozsah, dopad a stupeň užitku vzhledem ke všemu určuje zvláštní potřeby a opatření. Nikomu, kdo si zvolil osud a poslání na Zemi, NECHYBÍ žádná příležitost ke zdokonalování a vlastnímu růstu v rámci této volby.

(1-4)
Životní styl a vztahy jsou u každého určeny motivačními a intenčními faktory duchovního trendu a účelu společnosti. Protože nejzazším cílem všech je duchovní pokrok, je každý v bodě, směru a pozici, které si sám zvolil, motivován tímto faktorem, aby vzhledem ke svým schopnostem dělal jen to nejlepší a přispíval co největším dílem. Taková duchovní pojetí a takové sklony motivují zcela všechny činnosti a vztahy jedince.

(1-5)
V nové éře si je každý vědom možnosti svobodné volby být a dělat, co si kdo přeje a chce. To však doprovází uvědomění, že je třeba vzít PLNOU ODPOVĚDNOST za následky a důsledky takové volby, aniž by se vina či zodpovědnost svalovala na někoho druhého. Jedinec přijímá určitou roli a pozici, jež doprovázejí odpovídající životní styl a vztahy, s plným porozuměním a vnímáním vší nutnosti, odpovědnosti, povinnosti i práv s touto rolí a pozicí spojených. Protože si je každý volí v souladu se svými specifickými schopnostmi, přednostmi, talenty a danostmi, uskutečňuje je s velkým naplněním a se spokojeností, aniž by se cítil být nucen či donucován dělat něco, co je v rozporu s jeho přirozeností, životním stylem, schopnostmi či volbou.

(1-6)
Jedním z hlavních aspektů životního stylu a vztahů lidi v nové éře je princip vyvažování. Jelikož lidská mysl sestává ze tří striktně odlišných oblastí - ducha, duše a těla, jsou všechny jejich aspekty VYVÁŽENY a použity ve správných proporcích a náležitém uspořádání, aby nic nebylo potlačeno či nadsazeno. Jedním z výsledků toho je rozdělení jedincova dne a života tak, aby mu dovolovalo plnění vlastních povinností, závazků a úkolů a také mu dovolilo mít čas na zábavu, potěšení, rozkoš a fyzický odpočinek. Na každý nedostatek rovnováhy v tomto ohledu se pohlíží jako na překážku a zábranu vlastnímu náležitému duchovnímu pokroku.

(1-7)
Kvůli dominantnosti duchovních hodnot v nové éře a obecnému trendu, aby se každý stal více a více duchovním, tedy lepší a lepší lidskou bytostí, je jediným kritériem, které se bere v úvahu v lidských vztazích a při určování vedoucích pozic a při podobných věcech, stupeň kvality lásky k obecnému blahu a užitku a míra moudrosti při aplikaci této lásky. Neexistují žádné předsudky či ohledy, co se týká národností, ras, skupin, většin, menšin, náboženství a rodů. Jediná diskriminace, která existuje, je rozlišování svobodně zvoleného osudu a pověření v rámci délky trvání pozemského života ve fyzickém těle, což určuje kvalitu vlastní lásky jedince k užitečnosti a stupeň moudrosti při tvořivém uskutečňování a aktualizování jeho vlastních schopností.

(1-8)
Stejně se uvažuje s ohledem na OSOBNÍ VZTAHY. Ty jsou vždy určeny úrovní, stupněm a kvalitou vlastní lásky a moudrosti. Jelikož je každý jiný a nachází se na odlišném stupni či jiné úrovni duchovního pokroku, nemůže vytvořit těsné vztahy s někým, kdo se nachází ve zcela odlišné pozici, úrovni, odlišném stavu a procesu svého vlastního duchovního pokroku. Tento vztah by byl nedorozuměním a byl by kontraproduktivní a nemohl by se z něj získat žádný užitek. Aby se vyhnulo jevu odcizení, existují lidé, kteří slouží jako spojky mezi nejrůznějšími stupni a úrovněmi pokroku, aby koordinovali a zprostředkovávali veškeré tyto vztahy. Jsou vybaveni zvláštními schopnostmi, talenty a dary od Nejvyššího, aby mohli vykonávat tuto důležitou práci.

(1-9)
Protože je u každého ve společnosti účelem a cílem společné dobro a duchovní pokrok všech, má každý úplnou svobodu vyjádření a neomezenou příležitost k vlastnímu tvůrčímu snažení. Žádná omezení či jakékoli podmínky se na nikoho nekladou. V takovém životním stylu, rozpoložení a při takových mezilidských vztazích nejsou myslitelné ani udržitelné žádné nízké motivy.

(1-10)
Vzájemně respektování, uznání a úcta ohledně lidské důstojnosti a lidských práv jsou vždy určeny vnitřními duchovními hodnotami a kvalitami a jejich službou veřejnému blahu a užitku. Nepřikládá se vážnost vnější pozici, zevnímu vzhledu či jakémukoli jinému vnějšímu znaku, který má vztah k vnější přírodě. Hodnoty a determinanty jakéhokoli vztahu se odvozují z toho, co je „uvnitř“, a ne z toho, co je tím „vně“. Kvalita toho „vně“ je jen stejně hodnotná, jako je kvalita toho „uvnitř“.

(1-11)
V nové éře se formování rodinných svazků a utváření příbuzenstva odehrává na základě podobnosti duchovních kvalit a stupně totožnosti pozic, úrovní a umístění ohledně vlastního duchovního pokroku. Neexistují žádné svazky s takzvanými pokrevními příbuznými a na základě biologických a fyzických vlastností, pokud se nestane, že jedinci mají podobnou duchovní kvalitu a jsou na podobné úrovni duchovního pokroku.

(1-12)
Manželské vztahy se ustanovují na základě přímého pověření Nejvyšším. Jedině Nejvyšší může znát pravou kvalitu principů maskulinity reprezentovanou jednotlivým mužem ve vztahu k němu se přesně hodící kvalitě femininity, kterou představuje jednotlivá žena, a naopak, aby tyto kvality byly vhodné pro sjednocení těchto principů a pro jejich neustálou výměnu způsobem, jímž by byly skutečně schopné produkovat nové tvořivé ideje ve prospěch všeho Stvoření tím, že se sjednotí. Toto je pravým duchovním manželstvím. Takové manželství může být ustanoveno výhradně Nejvyšším. Jelikož má každý otevřený přístup do duchovního světa a má právo a výsadu komunikovat přímo s Nejvyšším, toto není problémem. Nikdo jiný nemůže spojit dva lidi v manželství bez ohledu na to, činí-li se to jménem Nejvyššího, či nikoli. V nové éře není jiné manželství myslitelné ani přijatelné.

(1-13)
V nové éře slouží každý vztah duchovním účelům a realizaci veškerých tvůrčích snah. To vyžaduje úplnou svobodu výměny všech idejí na všech úrovních. Proto existuje v sexuálním styku neustálá svobodná sexuální výměna mezi opačnými rysy femininity a maskulinity za účelem vzájemné stimulace vlastního tvůrčího úsilí tím, že každý v tomto styku přispívá svými jedinečnými a specifickými vlastnostmi. Proto je sexuální styk využíván jako nanejvýš hodnotný nástroj sdílení, dávání, přijímání a vzájemného oplácení a také potěšení a rozkoše z této výměny, která vede k většímu sebeuvědomění a intenzivnější duchovní progresi zúčastněných. Žádné pojetí, myšlenky či pocity vlastnění, žárlivosti či výhradních práv nejsou za tohoto uspořádání myslitelné ani přijatelné.

(1-14)
Životní styl a vztahy lidí nové éry jsou zvelebeny a ohromně obohaceny kosmickým cestováním a častou komunikací a vzájemnou výměnou zkušeností a výdobytků se všemi ostatními čijícími entitami jak v duchovních, tak i ve fyzických vesmírech. Toto značně rozšiřuje perspektivu lidí a činí jejich život vzrušující, proměnlivý a produktivnější a tvořivější. Cokoli přispívá k vlastní tvořivosti a produktivitě, přispívá nakonec k vlastnímu duchovnímu pokroku.

(1-15)
Protože v nové éře má každý plné uvědomění, poznání a úplnou informaci o tom, co si sám zvolil a co je účelem jeho života, je každý prost starostí, obav, nejistoty a strachu z neznámého. To poskytuje jedinci pocit vděčnosti a ocenění, což vede ke sdílení radosti, potěšení, rozkoše a štěstí ze života. Ve volném čase se takové rozkoše, radosti, štěstí, potěšení i tato vděčnost a uznalost vyjadřují různými slavnostmi, svátky a společenskými událostmi, které jsou integrální součástí života každého. Všechny slouží duchovnímu účelu jako připomínky vlastní svobody a nezávislosti a vlastní svobodné účasti v obrovském tvůrčím úsilí a duchovním pokroku celého Stvoření.

(1-16)
Jak se již před tím uvedlo, je vše v životním stylu a vztazích lidí nové éry vyváženo a harmonizováno. Protože se vše odvozuje z duchovnosti a směřuje k duchovnosti, která se projevuje pozitivním stavem a procesem lásky a moudrosti Nejvyššího, netrápí nikoho žádné nemoci. Pojem smrti jako bolestného oddělení od života je neznám. Namísto toho se každý připravuje na opuštění svého fyzického těla, jakmile splní své životní poslání a svůj účel v průběhu pozemského věku. V okamžiku připravenosti jedinec upadá do klidného spánku a v tomto čase se oddělí od vlastního těla a přesouvá se do intermediálního světa. Protože je přístup do tohoto světa otevřený pro každého, může každý, kdo touží a chce pokračovat v komunikaci a vztazích s těmi, kdo odešli, toto učinit bez problému, jestliže oba souhlasí a je-li z pokračování jejich vztahu možno získat nějaký duchovní užitek. Proto není v nové éře možný žádný pocit bolestivé ztráty či toho, že schází ten, kdo odešel.

(1-17)
Vzájemné přátelství mezi lidmi je ustaveno jen na duchovním základě. Jeho účelem je sdílet, podporovat, vyměňovat vše a pomáhat všemu, co je dostupné pro něčí duchovní pokrok. Takové přátelství charakterizuje respekt vůči jedincově svobodě, loajálnost, oddanost, hluboká láska a ocenění jedincova jsoucna a bytí. Žádné jiné motivy do takového vztahu nevstupují. Ten trvá tak dlouho, jak je nutné a potřebné, tak dlouho, dokud je všeobecně prospěšný a užitečný. Jakmile poslouží svému účelu a nelze z něj získat žádný další užitek, oba jeho účastníci jej ukončí s velkou vděčností, s uznáním a oceněním zážitků, které sdíleli v jeho průběhu.

(1-18)
Životní styl a vztahy lidí v nové éře v sobě zahrnují zřetel a respekt vzhledem k vlastnímu přírodnímu či fyzickému prostředí. Každý si uvědomuje, že se na určitý čas chystá žít v přírodním prostředí, které je integrální součástí života na Zemi. Země, jako cokoli jiné, je stvořením Nejvyššího ze účelem přizpůsobení se jedinečným a zvláštním sentientním entitám - lidským bytostem. Proto jsou v něm zahrnuty jisté zákony a určitá pravidla, která slouží funkci harmonizace všech jeho aspektů. Kvůli této hluboké duchovní konotaci respektují lidé nové éry přírodu, ekologickou rovnováhu a život v úplném souladu s vlastním životním prostředím. Pohlíží se na ně jako na vynikající prostředek vlastního duchovního pokroku.

2. NOVÉ CHÁPÁNÍ A PRAKTIKOVÁNÍ DUCHOVNOSTI
 

Nová éra člověčenstva také vyžaduje nové chápání a praktikování duchovnosti. Je několik principů, které ustanovují obsah a formu této duchovnosti pro počáteční krok lidské duchovní progrese. Zdůrazňuje se zde počátek, jelikož kvality i obsahy této duchovnosti jsou dynamické a proměnlivé, když někdo přechází z předcházejícího kroku a vchází do každého následného, vyššího kroku:

(2-1)
V nové éře jsou všechna pojetí duchovnosti odvozena z ideje přirozenosti Nejvyššího. Jak se již uvedlo před tím, ta je nejdůležitější a nejzávažnější záležitostí pro duchovnost obecně a lidskou duchovnost zvláště. Odráží pravou duchovní kvalitu každého společenstva či jednotlivce ve společnosti. Ústřední téma nové duchovnosti lze vyjádřit výrokem, že v uvědomění každého je a bude jen jeden Nejvyšší, kdož je Absolutní jedností a Jednotou všech principů a kdož se ve Stvoření manifestuje v nekonečné variaci a nekonečným počtem aspektů a vyjádření. Jakýkoli, byť jen vzdálený náznak možnosti existence tří či více bohů v jakékoli formě či pojímání je ošklivou myšlenkou, která znamená jen jedinou věc: Že je něco hrozně špatného v lidské duchovnosti. Proto lze jeden z nejdůležitějších důsledků, prostředků ověření a kontroly řádnosti duchovnosti nalézt v POJETÍ Nejvyššího, které kdo má. Pokud je odvozeno z pojetí jednosti a jednoty s jasným porozuměním, že může existovat jen jeden Bůh či jeden Nejvyšší, a ne tři či několik, pak je duchovnost v pořádku. Jakékoli pochybnosti, odchylky, myšlenky, pocity či úvahy, které jsou tomuto pojetí protikladně, naznačují, že je něco hrozně špatného ve vlastní duchovnosti.

Toto je nejzávažnější záležitostí veškeré duchovnosti, se kterou člověčenstvo stojí či padá. Celá historie pseudočlověčenstva je živým a živoucím příkladem tohoto jevu. Různá jména, která se užívají při přistupování k jedinému Nejvyššímu, se považují jen za jediný z nekonečných aspektů, který popisuje jeden či více zvláštních rysů, kterými může přirozenost Nejvyššího pochopit ten, kdo dává přednost tomuto jednotlivému jménu v souladu se svými duchovními potřebami. Ale tento jedinec jasně chápe, že je to název jen jednoho rysu či aspektu jednoho Nejvyššího, a ne název Nejvyššího v Jeho/Její Absolutní přirozenosti.

(2)
Pojetí jednoho Nejvyššího s mnoha jmény určuje též typ, postup a způsob Jeho/Jejího uctívání. Již v předešlém bylo uvedeno, že v nové éře nejsou žádné typy vnějšího rituálního a slavnostního uctívání. Pravé uctívání jednoho Nejvyššího se činí výhradně vykonáváním užitku, činností a činů, praktickým životem, konáním toho nejlepšího a plněním poslání a účelu vlastního života. Tím se nyní nemá říci, že se lidé nebudou dávat dohromady ve zvláštních shromážděních, zasvěcených pouze sdílení osobních a subjektivních duchovních zkušeností a výsledků komunikování s duchovním světem. Ta se konají a koordinují obzvláště pro tento účel. Také jsou skrze osoby k tomu zvlášť určené Nejvyšším poskytována Jeho/Její pravidelná přímá zjevení tak, jak jsou potřebná pro každý nový krok v duchovní progresi člověčenstva, a jsou zjevována, sdílena a interpretována buď na těchto shromážděních, nebo jinými dostupnými komunikačními prostředky. V průběhu těchto shromáždění se též sdělují osobní zjevení od Nejvyššího a zjevení skrze vlastní duchovní poradce o připravenosti na přechod z předcházejícího kroku a na zahájení nového, následného a vyššího duchovního kroku. Takovou formou se odehrává pravá bohoslužba v nové éře.

(3)
Zdroj, život a praktikování individuální duchovnosti se, jak se již uvedlo před tím, ustanovuje přímou komunikací s vlastními duchovními rádci, Niternou myslí a obzvláště s nejvyšším duchovním poradcem. Cokoli je třeba a nutně pro vlastní duchovní růst, zlepšení a pokrok, je k dispozici tomu, kdo o to žádá. Zásadou zde je, že nic není nikomu dáno či zjeveno, aniž by o to ze své svobodné vůle a volby nepožádal. Vnucovat někomu něco by bylo znásilňováním jeho svobodné vůle. Takový nátlak je u duchovních poradců nemyslitelný a nemožný. Nejvyšší vytváří v tomto ohledu zvláštní opatření a záruky v tom, že když o to jedinec nežádá, žádný duchovní poradce nemůže sdělit ani slovo ani být slyšen bez ohledu na to, jak usilovně se snaží proniknout k tomu, komu se radí. Jedinec je vždy PLNĚ ZODPOVĚDNÝ za svůj život se všemi důsledky svých vlastních voleb. Toto je jedním z hlavních principů nové duchovnosti. Tato skutečnost je známa všude. Proto při komunikaci s duchovními rádci každý vždy žádá o obecné i zvláštní odpovědi, popudy, výklady, odhalení a výměnu toho, co má sloužit potřebám jednotlivého dne. Jedinec obvykle končí setkání s duchovními rádci položením důležité otázky: Existuje něco jiného, co je třeba zodpovědět, uvážit, zjevit či probrat, co z jednoho či druhého důvodu vlastní mysl vynechala ? Jak je jak jen nejlépe možné a potřebné posloužit a být užitečný vlastním duchovním poradcům ? Tímto se každý den před rozloučením zabrání přehlédnutí důležitých věcí a zachovává se princip vzájemné služby, lásky a oplátky.

(4)
V nové éře si každý uvědomuje a praktikuje velmi důležité pravidlo duchovnosti. Jak se uvedlo dříve, pojem duchovnosti se popisuje aktivními, dynamickými a progresivními termíny, neboť je skutečně neustálým plynutím a pohybem dále a vpřed. V takovém chápání a vnímání pravé duchovnosti neexistují žádné ideje statičnosti a stagnujících rozpoložení. Proto se jedincovo vnímání a jeho podíl na duchovnosti určuje jeho otevřeností novým duchovním ideám, které neustále připlouvají. Míra otevřenosti je určena flexibilitou a mobilitou, s jakou se kdo zbavuje starých pojetí, jejichž užitečnost se již přežila, a s jakou se přijímají a do vlastního života zahrnují nové duchovní ideje. Skutečným duchovním pravidlem zde je, že jedině v otevřenosti mysli a srdce, ve flexibilitě, mobilitě a schopnosti se přizpůsobit lze najít pravé požehnání Nejvyššího. Takový přístup je pro jedince skutečným požehnáním.

(5)
Podle shora uvedeného principu jsou v nové éře všechny duchovní záležitosti založeny na univerzálním faktu a principu, že vše ohledně duchovnosti je zjeveno v postupných krocích a že duchovní pokrok je založen na progresivnosti a tvořivosti jeho idejí, které se neustále mění. Každý si uvědomuje, že Nejvyšší Svou Absolutní přirozeností a Absolutní tvořivou snahou neustále vytváří čerstvé, nové a více duchovní ideje, které se dodávají veškerému Stvoření pro jeho potřeby, štěstí a požehnání. Nejvyšší nemůže nikdy přestat mít nové ideje a spočinout v této věci s prohlášením, že neexistuje již nic víc, co by se dalo přidat či stvořit. Taková situace by znamenala konec všeho Stvoření. Proto je nová duchovnost založena na principech změny a pokroku ve všech úrovních a stupních a ve všech ohledech.

(6)
Velmi důležitý duchovní princip, na kterém je založena nová duchovnost, lze nalézt v uznání, přijetí a praktikování skutečnosti, že vše v životě každého či v životě veškerého Stvoření má bez jakékoli výjimky a výluky, vzato o sobě i z venku, ve všech představitelných ohledech vztah k duchovnosti a že životem duchovnosti je přát si a konat dobro, být moudrým a neustále progresivně postupovat k vyšším úrovním duchovního uvědomění. Tento princip je modifikací a zkrášlením principu, který byl zjeven Emanuelem Swedenborgem: „Veškerý život se vztahuje k náboženství - a životem náboženství je konání dobra.“

Tímto principem je každý motivován, ovlivňován a veden. Všechny ostatní takzvané neduchovní události a děje života se považují za souvztažné faktory duchovnosti, její konkrétní či symbolická vyjádření, kterým umožňuje nastávat a odehrávat se. Život a činnost vůbec čehokoli jsou bez výjimky dány duchovností, s níž souvztaží.

(7)
Z těchto principů se odvozuje daleko obecnější princip nové duchovnosti: Každý si neustále uvědomuje, přijímá a praktikuje, že všechny lidské systémy a aktivity ve specifičnosti a jedinečnosti svých stavů a procesů reprezentují a vyjadřují Absolutní duchovní principy Nejvyššího a souvztaží s nimi. Takové pojímání dává každému popud, aby k ním vyvinul větší respekt a více je oceňoval, protože v nich může vidět, cítit a prožívat neustálou přítomnost Nejvyššího, kdož je ve Svých principech a jejich nekonečných, relativních projevech jako ve Svém vlastním.

Takový postoj a takové chápání lidských systémů a činností je ochraňuje před tím, aby byly separovanými, sebestřednými, na sebe zaměřenými a samy sebe udržujícími. Pohlíží se na ně jen jako na výsledek Absolutního tvořivého úsilí Nejvyššího, kdož neustále zjevuje, pozměňuje, přidává a tvoří stále lepší systémy a aktivity pro duchovní potřebu a progresi všeho Stvoření.

Všechny shora zmíněné duchovní principy nové duchovnosti jsou pozměnitelné, změnitelné a pružné a existují duchovní principy, které jsou těmto přítomným transcendentní. Budou tyto přítomné principy překonávat, stavět na nich či je zachovávat v souladu s potřebami a uspořádáním dalšího kroku duchovní progrese člověčenstva.

 

Poznámka zpracovatele:

Pro lepší přehled 6. kapitoly III. části je tato označena těmito názvy:

1. OBECNÉ RYSY ŽIVOTNÍHO STYLU LIDÍ A JEJICH VZTAHŮ

2. NOVÉ CHÁPÁNÍ A PRAKTIKOVÁNÍ DUCHOVNOSTI

 

1619. Perspektivy a budoucí možnosti rozvoje lidí a jejich duchovního pokroku.

(Přijal Petr D. F.) 1982.

Místo: St. Barbara, Kalifornie, USA.

Výtah z knihy „Základy lidské duchovnosti“, str. 258 – 260, 7. kapitola, část III.

 

(21)

Kapitola sedmá

PERSPEKTIVY A BUDOUCÍ MOŽNOSTI
ROZVOJE LIDÍ A JEJICH DUCHOVNÍHO POKROKU

Struktura veškerého Stvoření byla a je vybudována tak, aby neustále poskytovala PŘÍLEŽITOSTI ke svobodným volbám ohledně vlastního vývoje. Takové uspořádání vyžaduje, aby byly přítomny RŮZNÉ alternativy pro všechny. Toto pravidlo má univerzální a obecnou platnost. Znamená to, že nejenom jedincům a všem jednotlivým sentientním entitám jsou umožněny takové volby a poskytnuty odpovídající možnosti, aby je mohli učinit, ale totéž je v tomto ohledu pravdou o celých společnostech, člověčenstvu, planetách, slunečních systémech, galaxiích, všech vesmírech a dimenzích. Individuální rozhodnutí je Nejvyšším dáno do souladu s vybraným trendem v rámci vesmíru na „linii“, na jaké je jednotlivá planeta, solární systém, galaxie či fyzický vesmír s jejich souvztažnými duchovními a zprostředkujícími dimenzemi. Takový soulad vede k inkarnaci jedince do odpovídajícího - vzhledem k jeho volbě - místa ve Stvoření. Žádné jiné místo by jedinci neposkytovalo potřebné vybavení, prostředí a příležitosti pro splnění vlastního účelu a cíle zvoleného životního stylu a odpovídajícího způsobu duchovního pokroku.

Jestliže se tedy někdo inkarnuje např. na Zemi, specifický rozvoj a způsob duchovního pokroku u každého na této planetě nutně musí být v souladu s potřebami a specifičnosti života každé inkarnované individuality (lidské bytosti). Jakékoli jiné uspořádání by nemělo žádný smysl.

S ohledem na tento důležitý princip lze vnímat, že lidé na planetě Zemi a všichni ostatní ve Stvoření mají svobodu volby a alternativy pro tuto volbu jako jedna celková sentientní entita, protože se, jak se před tím již mnohokrát uvedlo, celé člověčenstvo v celém vesmíru jeví před Nejvyšším jako jedna vědomě uvědomělá entita - v tomto jednotlivém kontextu jako jedna lidská bytost.

V minulosti, do okamžiku zhroucení a odstranění všech lidských systémů a do skončení éry lidí, si člověčenstvo zvolilo zakusit a ilustrovat následky a důsledky odpadnutí od pravých duchovních principů. Vlastní svobodnou volbou se stala všemu jinému Stvoření a sobě živým, živoucím a konkrétním příkladem zobrazení toho, co to znamená a jaké je to být bez duchovnosti a nebo ji mít deformovanou.

V současné době se tedy užitečnost této volby vyčerpala a Stvoření obdrželo svou odpověď a dostalo svou lekci.

Z tohoto vyplývá následující otázka: Co dále ? Jaké jsou perspektivy a budoucí možnosti lidského rozvoje a duchovního pokroku ?

Člověčenstvo na Zemi bude jako celek postaveno před novou volbu. Aby mohlo volit, jsou mu poskytnuty několikeré možnosti. Některé z nich se nyní zjevují:

1. NÁVRAT K PŘERUŠENÉ LINII PŮVODNÍHO ČLOVĚČENSTVA
 

Jeden ze způsobů budoucího duchovního pokroku člověčenstva lze nalézt v návratu k původnímu a počátečnímu progresivnímu kroku v bodě, kde ho pseudotvůrci zastavili a přerušili. Z tohoto bodu přerušení může člověčenstvo opět začít a neustále na něm stavět, nastupujíc na tom, co opustilo. Jestliže se taková volba učiní, budou člověčenstvu otevřeny a plně zpřístupněny veškeré dosavadní poznatky o takové jednotlivé linii. Využijí se za účelem pokračování na téže linii pokroku, kterou si první člověčenstvo na Zemi zvolilo sledovat. Jelikož každá linie takto zvoleného pokroku pokračuje věčně a vždy s novými ideami a jejich aktualizací, byl by takto navěky zajištěn a zařízen neustálý duchovní pokrok člověčenstva. Nebylo by již nutné žádné další přerušení takového pokroku, pokud se pro ně lidstvo nerozhodne a nebo to v určitém bodě na „linii“ pokroku nezmění. Takové příležitosti a možnosti jsou neustále poskytovány všemu Stvoření Nejvyššího, aby tak nikdo nebyl uzavřen navždy v jednom jednotlivém stavu a procesu.

2. NOVÁ LINIE S VYUŽITÍM ZKUŠENOSTÍ
STARÝCH LINIÍ PŮVODNÍHO ČLOVĚČENSTVA
 

Druhou možností je opustit linii pokroku dávných časů prvního člověčenstva a začít na nové, kvalitativně odlišné a jedinečné linii, která se liší od všech předcházejících - využívajících dostupné metody a technologie, jež byly známy a užívaly se pro formování těchto starých linií - a rozvíjí své vlastní metody a technologie vhodné pro tuto zvolenou specifickou linii. Opakuje se, že pokud bude vybrána tato druhá alternativa, budou Nejvyšším zajištěny všechny náležitosti, příležitosti a náležité potřeby, aby tak nové člověčenstvo mohlo uskutečnit tomu odpovídající duchovní snahu, která by posílila jeho duchovní růst. Takové uspořádání opět zajišťuje neustálý duchovní pokrok nového člověčenstva, pokud v něm člověčenstvo touží pokračovat.

3. KOMBINACE PŘEDCHOZÍCH DVOU MOŽNOSTÍ
 

Jinou možností je kombinace obou shora popsaných alternativ. Nové člověčenstvo si může vybrat některé aspekty staré, přerušené linie a zahrnout duchovní ideje této linie do linie nově zvolené tak, že obě získají úplně jiný a nový význam. Každá kombinace dvou tvořivých idejí vytváří jedinečnou a novou linii progrese, kterou lze věčně následovat a rozvíjet, je-li to užitečné a nutné.

4. STUDIUM A VÝZKUM VŠECH STAVŮ A PROCESŮ VE STVOŘENÍ
 

Čtvrtou možností dostupnou novému člověčenstvu je studium a výzkum všech stavů a procesů, které se vyskytují ve všech (s člověčenstvem souvztažných) dimenzích, úrovních, místech, planetách a fyzických vesmírech, a věnování pozornosti jedinečnosti a zvláštnosti jejich duchovního pokroku i všem životním stylům a vztahům jemu odpovídajícím a jejich využití tím, že se vyberou určité aspekty, které se mohou tvořivě zahrnout do budování nové linie duchovní progrese lidí na planetě Zemi. Tato možnost by dala člověčenstvu velkou příležitost vytvořit jedinečnou kombinaci všech idejí všech stavů a procesů s ním souvztažných. Dalo by to lidem úplně odlišný a zvláštní význam, který ještě nikde jinde ve Stvoření neexistuje. A opět by se takto nově vytvořený, jedinečný konglomerát odlišných idejí transformoval do speciální „linie“ duchovního pokroku, která by se mohla tvořivě a produktivně sledovat navěky, či tak dlouho, pokud by to bylo užitečné, potřebné a člověčenstvo by tak zvolilo. Pokud by se přijala tato možnost, otevřel by se plně přístup ke všem odpovídajícím stavům a procesům, které by se považovaly za relevantní souvztažným faktorům pozice planety Země, a všechny zkušenosti by se staly člověčenstvu dostupnými, aby mu v jeho odpovídajícím duchovním pokroku poskytly ten největší užitek.

 

Toto jsou čtyři základní, v současnosti lidem zjevené možnosti, které jsou k dispozici člověčenstvu, aby stanovily všechny perspektivy a budoucí možnosti jeho rozvoje. Je zcela možné a myslitelné, že existují mnohé jiné možnosti na výběr, ale tyto čtyři jsou zjeveny v současné době. Když bude člověčenstvo připraveno a hotovo pro takový výběr, budou přítomny veškeré možnosti ve své úplnosti, každá se všemi svými důsledky a následky.

Další důležitou otázkou, která vyžaduje odpověď, je to, zdali by bylo možné, aby se člověčenstvo navrátilo ke svému předcházejícímu negativnímu stavu a procesu, který zablokoval a zastavil jeho duchovní pokrok.

Jak je popsáno v předcházejícím, za těch časů budou všechna pekla uzavřena a od člověčenstva oddělena. Žádným negativním ideám ani touhám a sklonům zlé povahy nebude dovoleno, aby ovlivňovaly či zaplavovaly lidskou mysl. Nic nebude člověčenstvu dodávat nečistý, zamořený a jedovatý materiál. Zároveň nikdo ani nic nepřibude k peklům tím, že si zvolí tam vstoupit. Úplná separace a izolace pekel by mohla nakonec vést všechny jejich obyvatele k tomu, aby zanechali nenormálního, nepřirozeného a patologického životního stylu a regresivních sklonů a namísto toho se připojili ke zbytku Stvoření v jeho neustálém duchovním pokroku. Jakmile a když se to stane, veškeré stavy a procesy pekel budou odstraněny. Všechna pekla zmizí ze jsoucna a bytí a nebude tu nic, co by stimulovalo a přinášelo jakékoli negativní a protikladné sklony.

Avšak dokud pekla setrvávají a jsou k dispozici jako volba, byť jsou i uzavřena, mohou se znovu otevřít. Jediné, co je může znovu otevřít, je touha po něčem negativním či zlém. Kdykoli nastane taková touha v lidské mysli ve formě jakékoli ideje, stává se klíčem pro otevření dveří pekel a tato idea se okamžitě připojí ke svým souvztažným negativním činitelům a všem stavům a kondicím majícím s ní vztah, které zaplaví mysl toho, kdo si to přeje, všemi svými důsledky. Toto je velmi vzdálená možnost.

Přesto jsou vytvořeny záruky proti takové události. Neustálá komunikace s duchovním světem, duchovními rádci a s vlastní Niternou myslí zabraňuje početí idejí či tužeb takové negativní povahy. Je vždy přítomná znalost všech hrozných důsledků přijetí takových idejí a toho, že se jim dovolí se uchytit ve vlastní mysli. Pokud pekla existují, je nemožné se zcela vyhnout tomu, aby takové ideje nevešly do mysli, ale je docela možné a velmi snadné jim neumožnit, aby se v ní zachytily, neboť jakmile vstoupí, lze je vyplavit a odvrhnout pryč. V tomto případě se nemůže stát, aby se dveře pekel otevřely.

Zpětný návrat předcházejícího negativního stavu a procesu veškerého pseudočlověčenstva si lze velmi těžce představit. Je však si třeba uvědomit, že možnost volby takové alternativy vždy existuje. Jakmile se něco zažije a prožije, je to vždy dostupné jako možnost volby. Svoboda volby je vždy přítomná. Avšak možnost se nemusí opětovně využít či aktualizovat. Spolu se všemi zabudovanými zárukami proti podobným opětovným událostem lze milostí Absolutní prozřetelnosti Nejvyššího zajistit, že jedinou cestou, kterou si člověčenstvo zvolí, bude cesta normálního, přirozeného a zdravého směřování neustálého duchovního pokroku ruku v ruce s celkem ostatního Stvořením.

Na závěr je nutné zopakovat zas a znovu, že to, co se zde předkládá, je zjeveno a relevantní pouze pro další počínající krok lidské duchovní progrese. Proto to nelze v žádném případě považovat za konečnou, absolutní pravdu, která je závěrečným slovem Nejvyššího. Jakmile se užitečnost počátečního kroku v duchovní progresi člověčenstva úplně vyčerpá, vstoupí do bytí nový krok, který se sebou přinese zjevení nové - s chápáním a pojetím duchovnosti překonávajícím to, co se zjevuje v této knize.

Je třeba brát všechny ideje, pojmy a výroky zjevené v této knize tímto progresivním způsobem a vyhýbat se za každou cenu jakémukoli rigidnímu, dogmatickému a slepému lpění na nich. Pravda je dynamická; dynamická pravda se věčně přibližuje Absolutní pravdě Nejvyššího.

Každá nadbytečnost v této knize je záměrná, aby se zdůraznily základní principy, na nichž se budují závěry.

Předložené ideje a pojmy jsou k uvážení jen těm, kdo je chtějí číst a chtějí o nich přemýšlet. Pro nikoho nemají mít žádný jiný účel a na nikoho se nevznáší žádné jiné požadavky. Neboť příkaz či nařízení nemůže přijít z vnějšku či od někoho jiného, ale jen z vlastního srdce.

Poznámka zpracovatele:

Pro lepší přehled 7. kapitoly III. části je tato označena těmito názvy:

1. NÁVRAT K PŘERUŠENÉ LINII PŮVODNÍHO ČLOVĚČENSTVA

2. NOVÁ LINIE S VYUŽITÍM ZKUŠENOSTÍ STARÝCH LINIÍ PŮVODNÍHO ČLOVĚČENSTVA

3. KOMBINACE PŘEDCHOZÍCH DVOU MOŽNOSTÍ

4. STUDIUM A VÝZKUM VŠECH STAVŮ A PROCESŮ VE STVOŘENÍ

 

1620. Nový život pozitivního stavu. (Přijal Petr D. F.) 26.3.1988.

Místo: St. Barbara, Kalifornie, USA.

Výtah z knihy „Nové zjevení Pána Ježíše Krista“, str. 432 – 458, 18. kapitola.

 

(18)

Kapitola osmnáctá

NOVÝ ŽIVOT POZITIVNÍHO STAVU

 

Dne 26.března 1988 nedělního rána bylo ke mně slovo Pána Ježíše Krista, řkoucí :

„Konec zvláštního lidského života, života nemožnosti, rozporu, podvodnosti, chytračení, dvojích norem, dvojakosti, nejistoty, nestálosti, nemocí, slabostí, pochyb, nerozhodnosti, vražednosti, ničivosti a všech jiných přečetných nákaz negativním stavem, jakými je lidský život tak hojně obdařen, neznamená konec jeho nositelů - lidských tvorů. Jak bylo naznačeno v předešlé kapitole, tito budou transformováni buď do pozitivních, nebo negativních entit.

Ale negativní stav bude nakonec eliminován. Konečná eliminace specifického lidského života na planetě Nula bude provedena SOUČASNĚ s konečnou eliminací negativního stavu. Oba jsou nerozlučně spojeny speciální pupeční šňůrou. Lidský život závisí na pokrmu, dodávaném negativním stavem. Negativní stav potřebuje lidské tvory pro projekci a uskutečňování všech zlých, nepravdivých, obecně i specificky negativních idejí. Takže přesekne-li se ta pupeční šňůra, žádný z nich nemůže přežít příliš dlouho. Negativní stav by mohl přežít bez lidských tvorů nějaký čas. Ale nakonec by PODLEHL pro nedostatek zpětné vazby svých snah a pro nedostatek zásob nových duší lidských tvorů. To by mělo za následek jeho postupné odumírání. Samozřejmě k tomu nedojde, pokud lidští tvorové i negativní stav nevyčerpají svou užitečnost, pro kterou existují. A protože jejich užitečnost je vzájemně vázána, nastane jejich eliminace současně a během stejné doby (je to postupný a pomalý proces). (Vše si řídí Pán Ježíš Kristus podle Svého plánu – pozn. zpracovatele.)

Když tento nejžádoucnější úkol bude úspěšně dokončen, žádný specifický lidský život ani mrtvý život nezůstane; JEDINÝ druh života, který tehdy bude k dispozici, bude pravý život pozitivního stavu se svými nekonečnými rozmanitostmi projevů a s nimi korespondujícími nekonečnými rozmanitostmi pozitivních nesentientních životních forem.

Je život bez lidského života a bez mrtvého života negativního stavu možný ? A když je, pak jaký by to byl druh života ?

Jak si vzpomínáte, bylo jasně zjeveno v páté kapitole knihy „Realita, mýty a iluze“, že všechno úsilí negativního stavu je věnováno prokazování, že negativní stav potrvá navěky (je to ideologicko – psychologický boj – pozn. zpracovatele), neboť pozitivní stav potřebuje negativní stav pro své přežití. Pseudo - logičnost této halasné propagandy je v tom, že jestliže negativní stav je potřebný pro přežití pozitivního stavu, pak negativní stav je také dobrý a bohulibý, a tedy bylo by proto bezbožné a špatné jej potírat nebo eliminovat. V tomto mylném pojímání je negativní stav uvažován jako rovný stavu pozitivnímu, neboť bez negativního stavu by nebyla možná žádná svoboda výběru.

Je to pravda, že negativní stav měl povoleno dozrát kvůli svobodě výběru. Ve skutečnosti však byl negativní stav aktivován s tím, aby se dala odpověď na nejdůležitější otázku položenou Stvořením o modalitě života či o životě obecně, jenž by byl odvozen ze zdroje jiného než z Pána Ježíše Krista a Jeho/Jejích duchovních principů. Byl také dovolen kvůli zobrazení toho, co se nemá volit. Jenom v tomto smyslu přispívá negativní stav ke svobodě výběru. Když však negativní stav odpoví plně na všechny otázky a konečný výběr bude proveden - jak bylo popsáno v kapitole osmé této knihy - pak v čem by byl účel jeho neustálé existence ? Po tom všem by nesloužil žádnému účelu ani užitku. Jak si vzpomínáte, DUCHOVNÍ ZÁKON UŽITKU A POTVRZOVÁNÍ PLATNOSTI dovoluje, aby někdo a něco mělo jsoucno a bytí, jenom když slouží nějakému užitku, podle kterého se může potvrdit platnost a ospravedlnit jejich existence. Neexistuje žádný důvod pro pokračování někoho či něčeho za touto čárou.

Jak víte z výše připomenuté knihy „Realita, mýty, iluze“, nepotřebuje pravý život pozitivního stavu - kvůli své přirozenosti - nic pro své jsoucno a bytí, kromě svého Absolutního zdroje - Pána Ježíše Krista. Ale Pán Ježíš Kristus Sám/Sama je tím Absolutním životem. Tajemstvím jsoucna a bytí pravého života je to, že JE A EXISTUJE KVŮLI SAMOTNÉMU PRINCIPU, neboť tak tomu má správně být. Moudrost lásky života je v té skutečnosti, že Pán Ježíš Kristus dává zrod životu kvůli principu, jelikož činit to je velmi dobré. Žádné jiné vnější důvody a zvláště pak žádný negativní stav nejsou nutné pro validaci, ospravedlňování a pokračování jsoucna a bytí života.

Nicméně jsou tu tajemství i tajnosti, které nebyly doposud odhaleny. Ať je to zjeveno nyní, že pravý život pozitivního stavu, až do tohoto bodu a pokud negativnímu stavu je dovoleno existovat, byl a bude nakažen přítomností aktivovaného negativního stavu v rámci současného časového cyklu. V tomto tajemství lze rozeznat TŘI KVALITY ŽIVOTA V POZITIVNÍM STAVU:

(1)

První, jaká existovala PŘED tímto časovým cyklem, kdy negativní stav byl spícím a ve stavu potenciálnosti;

(2)

Druhá, jaká existuje NYNÍ, kdy je negativní stav plně aktivován a koexistuje s pozitivním stavem takřka přímo u jeho nosu;

(3)

A třetí, která nastoupí PO tomto časovém cyklu, kdy negativní stav i lidský život nebudou již mít žádné jsoucno ani bytí v nijaké modalitě, formě či stavu.

Každá ze shora uvedených tří situací vyžaduje odlišnou modalitu i kvalitu života. Nejhorší situace je ovšem v přítomném časovém cyklu vinou aktivního módu jsoucna a bytí negativního stavu.

Když Pán Ježíš Kristus pobízel každého, aby nesl svůj kříž trpělivě a vytrvale, nepromlouval jenom k lidským tvorům, ale, což je navýsost důležité, ke všem ostatním sentientním entitám v celém Stvoření a jeho multivesmírech. Jsoucno a bytí negativního stavu je břemenem a křížem pro každého všude a za všech časů. Přímo i nepřímo nepříznivě ovlivňuje život každého bez ohledu na to, v jaké modalitě života kdo je a existuje.

Pamatujte si, že se VŽDY MUSÍ UČINIT VOLBA PRO, nebo PROTI negativnímu stavu. Toť břemeno, které nosit jste souhlasili pro důležité duchovní poučení. Tato slova promlouvají nyní ke všem všude a ve všech dobách bez ohledu na to, kde a v jakém čase se kdo nachází v každém daném okamžiku v rámci tohoto časového cyklu.

Problém s touto situací je v tom, že plná přirozenost negativního stavu nemůže být odhalena ve své úplnosti v jednom daném čase. Nikdo nikde a v nijaké době by nemohl přežít ani zlomek vteřiny takové náhlé exponování. Proto musí být povaha negativního stavu odhalována postupně, krůček za krůčkem, v malých přírůstcích. V každém okamžiku jeho nového poodhalení se musí provést nová volba pro, či proti němu, a to každým všude a v každé době bez výjimek a výhrad.

Jak víte, konečná fáze posledního soudu nemůže započít, pokud není konečně odhalena plná podstata negativního stavu. Jen a jen tehdy bude učiněna poslední volba v tomto ohledu a veškeré Stvoření bude nakonec osvobozeno nadobro a navěky od tohoto děsného břemene. Až se toto stane, pak tehdy a jenom tehdy, jedním posledním výběrem, započne pravý život pozitivního stavu ve své plnosti.

Zde se zjevuje velká záhada a velké tajemství. Stvoření bylo stvořeno Pánem Ježíšem Kristem kvůli pravému životu pozitivního stavu. Avšak plnost toho života nemůže započít, dokud nebudou provedeny všechny volby i ten konečný výběr pro, či proti němu. Aby takový výběr mohl být učiněn svobodně a nezávisle, na základě srovnání a živým příkladem, musel být nejdříve aktivován negativní stav, kterému bylo dovoleno předvést svůj vlastní životní styl a modalitu lidského života s tím, aby se Stvoření již nikdy nemuselo opět zatěžovat otázkou o možnosti jakéhokoliv jiného života než pravého života pozitivního stavu.

Před tím, než plnost pravého života pozitivního stavu může dojít svého plodného dozrání, musí se dát příležitost všem jiným formám nepravého života - jakými jsou lidský a mrtvý život - aby prokázaly svou platnost a nutnost v rámci výběru vzhledem ke všemu jinému. Jinak by se Stvoření na věčnost trápilo nejistotou nezodpovězené otázky o jiném druhu života. Trápit se nejistotou o čemkoliv neumožňuje životu, aby se mohl náležitě vyjádřit a vnímat. Příliš moc vzácné energie se spotřebuje v zápolení s touto nejistotou.

Naproti tomu se v rámci tohoto časového cyklu během aktivní modality negativního stavu příliš mnoho drahocenné energie utrácí v potýkání se a jednání s negativním stavem ve formě provádění výběru i jinak, aby se dovolilo plné zpřítomnění, uskutečnění a manifestování pravého života pozitivního stavu. Víte přece, že toto je omezeno jsoucnem a bytím mrtvého života negativního stavu i lidského života. Situace byla poněkud odlišná, ale ne o mnoho lepší, v předešlém časovém cyklu, během kterého negativní stav byl dřímajícím. Opět se příliš mnoho vzácné energie života utrácelo na udržování negativního stavu v dřímotách, aby se tak dovolilo plné využití té energie pro ukázání plnosti pravého života pozitivního stavu. Takže dokonce i všechny předešlé časové cykly byly v tomto ohledu značně omezeny potencionálností negativního stavu.

Tajemství této situace spočívá v tom, že všechny předešlé časové cykly, jakožto i tento cyklus času, a tedy jsoucno a bytí veškerého života až do samého konce tohoto časového cyklu, byly a budou PŘÍPRAVNÝM STADIEM pro plné aktivování skutečně pravého života pozitivního stavu, až budou provedeny všechny náležité volby každým jednotlivým jedincem všude a ve všech dobách bez výjimky a výhrady. Takže jenom v příštím časovém cyklu a životě, kdy negativní stav a lidský život více nebudou, bude plné vyjádření a vnímání pravého života pozitivního stavu schopno dojít plodného dozrání tak, jak to bylo míněno Pánem Ježíšem Kristem od věčnosti do věčnosti a od okamžiku, kdy Stvoření bylo stvořeno.

Přítomný časový cyklus, během něhož negativní stav existuje v aktivované modalitě, může být považován za bod obratu všech cyklů času, jelikož je posledním a jediným, který má PŘÍMO co dělat s negativním stavem. Tento časový cyklus připravuje cestu pro konečné a rozhodné provedení výběru, po němž pak nebude žádná potřeba jsoucna a bytí negativního stavu v jakékoliv modalitě. Můžete považovat tento časový cyklus za dělící čáru mezi dvěma osudně závažnými epochami Stvoření a jeho multivesmírů: Jednou - jako přípravným stadiem pro pravý život pozitivního stavu, a druhou - jako stadiem skutečně plného pravého života pozitivního stavu.

Tato nesmírně důležitá zpráva, až do této chvíle skrývaná, byla uvítána všemi v multivesmíru Stvoření s nadšenými výkřiky radosti, potěšení, rozkoše, slasti, vděčnosti, ocenění a uznání. Všem jim to dává velkou naději a povzbuzuje je k tomu, aby nesli svůj kříž ještě chvíli déle, než se splní všechno ohledně negativního stavu a lidského života. Naproti tomu vyvolává tato ohromná zpráva příšerný povyk a výtrysk nenávisti, hněvu a vražedných pudů u všech aktivních členů negativního stavu a příslušných pekel.

Jakmile všechny tyto věci budou dokonány a celé Stvoření bude trvale osvobozeno od břemene mrtvého života negativního stavu i od lidského života, pak drahocenná životní energie spolu se všemi ostatními druhy energie bude plně věnována vyvíjení, vyjadřování a vnímání pravého života pozitivního stavu bez překážek a obtíží.

Jaký to bude život ? Neexistuje žádná zkušenostní ilustrace pro takový život, neboť - jak vidíte ze zjeveného tajemství - byl život pozitivního stavu dosud pouze přípravným stadiem pro volbu toho života. Nemůže vůbec započít takový druh života, pokud všechny volby všech jiných typů života nebudou zcela odmítnuty a eliminovány. Jakmile se odmítnou a eliminují, pak pouze tehdy může se ustanovit ve své plnosti a stát se svou vlastní ilustrací. Proto tedy není možné zcela předvídat, jaký druh života to bude, jelikož se bude rozvíjet určitými progresivními kroky, zatímco všichni jeho účastníci budou věnovat své tvůrčí snahy pro formování toho života v souladu s náležitými duchovními idejemi života, uvolňovanými Pánem Ježíšem Kristem, jakmile se stanou připravenými.

Nicméně některé obecné principy tohoto života budou prodiskutovány při plném vědomí, že v žádném případě nejsou povinnými, konečnými, závaznými, vynucovanými či trvalými. Vždy se mohou modifikovat, pozměnit, přizpůsobit či odmítnout, bude-li to nutné.

(1)

Jakost života v pozitivním stavu - to, jakou bude mít strukturu, až negativní stav a lidský život nebudou více v žádné formě ani stavu existovat - je popsána v niterném duchovním smyslu některých knih Biblí svaté. Například celá kapitola 60 proroka Izaiáše líčí proces osvobození Stvoření od přítomnosti negativního stavu a nastolení docela odlišného životního stylu - dosud neznámého. Většina lidských tvorů má za to, že Izaiáš píše o budoucím údělu dětí Izraele, doslovného židovského národa, žijícího na planetě Nula. Izrael však souvztaží, jak již bylo uvedeno dříve, s rozličnými stavy a podmínkami jak pozitivního stavu, tak i stavu negativního, či obou zároveň - v závislosti na kontextu, v jakém se slovo „Izrael“ objevuje.

V kontextu Izaiášovy kapitoly 60 označuje „Izrael“ veškeré Stvoření, které se osvobozuje od vlivu všech časových cyklů, které obsahovaly či inkorporovaly v sobě negativní stav buď v dřímajícím, nebo aktivovaném stavu. Současně popisuje i modalitu života, jaký bude ustanoven, jakmile se skončí proces této liberalizace.

U proroka Ezekiele v kapitolách 40 až 48, tedy ve všech osmi kapitolách, se v jejich vnitřním duchovním smyslu popisuje struktura časového cyklu, jaký vystřídá přítomný cyklus. Primární zdůraznění u Ezekiele je v tom, jaká bude v té době modalita bohoslužby a vztahu vůči Pánu Ježíši Kristu. Zároveň formuluje všechny duchovní principy, jakými se tehdy bude řídit život pozitivního stavu. Zdá se, že slova, jejichž Ezekiel použil při popisu toho všeho, mají úzký vztah k různým vnějším obřadům, k budově ve městě i k chrámu uprostřed toho města. Avšak duchovní význam těch slov nemá žádný vztah k čemukoli ritualistickému či zevnímu. Dobrý příklad pro tento význam se může najít ve způsobu, jakým líčí uspořádání obětí rozličných zvířat na oltáři.

Doslovnou implikací toho textu u Ezekiele je to, že takové oběti budou pokračovat navěky. Vezme-li se tento závěr doslovně, jak je tomu u většiny čtenářů těch kapitol na vaší planetě, pak to činí Ezekiele či, přesněji, Boha, který mu toto všechno říká, lhářem. Vždyť přece oběti zvířat přestaly existovat již dávno ! Jak je tedy možné, že v rozporu s celou přítomnou skutečností se dále prohlašuje, že zvířecí oběti Bohu na oltáři ve formě zápalné oběti budou pokračovat navěky ? Jak vidíte velmi jasně z této situace, nemá literní smysl těchto kapitol, jakožto i všech jiných textů v Biblí svaté vůbec žádný smysl. Nejen že nemá žádný smysl, ale činí z Boha a jeho proroků lháře.

Avšak duchovní smysl všech rčení a popisů v těch kapitolách v Ezekielovi je něco docela jiného. V této souvislosti město, nastíněné Ezekielem, označuje strukturu Nového zjevení a kvalitu jeho duchovních principů. Obětování zvířat značí připisování všeho dobra a pravdy, lásky a moudrosti, pozitivnosti a zdroje života, jakožto i všech pozitivních citů, pocitů a myšlenek tomu, komu patří - Pánu Ježíši Kristu.

Je třeba, abyste jasně chápali, že negativní stav, který bude existovat jen do té doby, odmítá uznat a přiznat, že Pán Ježíš Kristus je prapůvodní i konečný zdroj všech shora uvedených kategorií. Místo toho se sám považuje za jejich výrobce a dárce. V novém časovém cyklu nebude nikdo již nikdy připisovat cokoliv pozitivního, zvláště pak žádný život, někomu jinému než pravému prapůvodnímu zdroji všeho toho - Pánu Ježíši Kristu. Konec konců, byla aktivace negativního stavu umožněna právě popřením tohoto faktu o Pánu Ježíši Kristu jako jediném Absolutním zdroji života a všech jeho blažeností. Výše vylíčené významy obětování u Ezekiele nemají jinou konotaci než tuto. Jasně se tam odráží fakt, že v novém časovém cyklu nic z negativního stavu, v jakékoliv formě či kondici, nebude mít místo na věky.

Ve Zjevení Ježíše Krista v Biblí Svaté je život pozitivního stavu - po eliminaci negativního stavu - popsán v sedmé kapitole ve verších 15 až 17, v celé kapitole 21 a ve verších 1 až 5 kapitoly 22. Zde máme co dočinění se stvořením nového nebe a nové země, Nového Jeruzaléma a s životním stylem, jaký v nich bude ustanoven. V tomto popisu jsou skryty dva spoluvýznamy. První se vztahuje na strukturu a dynamiku nově transformované sentientní mysli a její osobní, soukromý a intimní vztah k Pánu Ježíši Kristu; druhý pojednává o kvalitě, obsahu a modalitě života v pozitivním stavu v rámci příštího časového cyklu.

(1-1)

V prvním spoluoznačení značí „nové nebe“ transformovanou Nejniternější duchovní mysl všech sentientních entit sladěných s Novou absolutní nejniternější duchovní myslí Pána Ježíše Krista - zvanou „Pán“. „Nová země“ znamená nově transformovanou vnitřní mysl všech sentientních entit, sladěnou s Novou absolutní vnitřní myslí Pána Ježíše Krista - zvanou „Ježíš“. „Nový Jeruzalém“ označuje nově transformovanou zevní či vnější mysl všech sentientních entit, která se přiřazuje k Absolutní zevnější mysli Pána Ježíše Krista - zvané „Kristus“. „Nový Jeruzalém“, zvláště jeho formální strukturální uspořádání, líčí duchovní principy, jakými tato nová sentientní mysl bude působit a jaký vztah bude mít vůči Pánu Ježíši Kristu, jakožto i jaký vztah Pán Ježíš Kristus bude mít vůči každému jedinci.

(1-2)

V druhém spoluvýznamu znamená „nové nebe“ nový duchovní svět, jaký bude ustanoven v příštím časovém cyklu; „nová země“ značí nový intermediální svět a „Nový Jeruzalém“ označuje jeho nový zevní či fyzický svět. „Nový Jeruzalém“ ve vylíčené struktuře také označuje nové duchovní principy nebo to, co Swedenborg nazývá „novou duchovní doktrínou“ či „Novou církví“, jaká bude ovládat a řídit nový život pozitivního stavu v příštím časovém cyklu, osvobozeném od jakéhokoliv vlivu negativního stavu.

Fundamentální premisy všech shora uvedených textů v Biblí Svaté svědčí o tom, že v příštím časovém cyklu a jeho duchovním, duševním a fyzickém stavu a podmínkách nebude místa pro cokoli negativního v jakékoli formě či manifestaci. Také naznačují, že hlavní idea výběru ve věci odmítnutí a popření Pána Ježíše Krista a Jeho/Jejích duchovních principů jako jediného zdroje pravého života již déle nebude trápit sentientní mysl, která byla nucena zabývat se tou představou denně a nepřetržitě.

Následkem toho, že nebudou již mít tuto představu ani potřebu se jí zabývat, ať v jejím odmítání či akceptování, budou sentientní entity mít zcela odlišný přístup k životu i vůči samým sobě. Poprvé bude život prožíván způsobem, jakým vždy měl být prožíván - čistě a jenom v pozitivním smyslu.

Dokud ta představa existuje, dokud je třeba se jí zabývat denně, je tu vždy vědomí negativního spoluvýznamu života. Avšak negativní konotací života je mrtvý život negativního stavu. Jeho přítomnost - nehledě na to, kde a v jakém stavu - má nakažlivý účinek vůči všemu, dokonce i vůči pozitivnímu stavu. Vždyť i v pozitivním stavu každý se musí zabývat negativní představou, spotřebovávaje drahocennou energii na její každodenní odvrhování. (Do zóny vymístění, odpadkového koše, což jsou energie hvězd atd. – pozn. zpracovatele.) S takovým plýtváním nemůže čistota, plnost a ucelenost života v pozitivním stavu dojít svého plodného dozrání, dokud všichni neučiní konečný výběr, týkající se trvalého a věčného eliminování té představy a zvolení pozitivního stavu v čistotě jeho obsahu. Z tohoto důvodu - dokud negativní stav existuje - není možno aktivovat život pouze v jeho čistotě a pozitivním významu. V tomto ohledu se takový život nikdy dříve zkušenostně neprožíval.

Jak bylo uvedeno na začátku této kapitoly, plnost pravého života pozitivního stavu musí být aktivována na základě svobodné volby každého ve Stvoření. Avšak aby taková volba byla proveditelná a platná, musí být nejdříve k dispozici a přítomny všechny jiné volby s projevením jejich důsledků, následků a výsledků. Takže se musí zobrazit rozličné modality života a životních stylů konkrétně a názorně pro porovnání s volbou, týkající se pravého života pozitivního stavu.

V pravém smyslu této situace musí znázornění výsledků všech jiných výběrů - vyjma pozitivního - do určité míry předcházet plné a dokončené aktivaci pravého života pozitivního stavu. Logika této situace jasně říká, že dokud jiné typy života existují, nejsou plnost a úplnost pravého života pozitivního stavu možné. Vidno, že slova „plnost“ a „úplnost“ označují všechno ve všem a cokoli v čemkoli. Tato situace neposkytuje prostor pro nic jiného ani pro žádnou jinou modalitu života. Jinak by takových slov nebylo použito. Proto otázka: „Vskutku chcete něco jiného, čili jakousi jinou modalitu života, než plnost a úplnost pravého života pozitivního stavu ?“ musí být zodpovězena dříve, než se takový život bude moci plně zachytit ve Stvoření. Tedy jakou odpověď dáte na tuto otázku ? Odpovíte zobrazením všech jiných modalit života, abyste věděli, co se volit nemá.

Jak bylo mnohokrát uvedeno dříve, slouží negativní stav a všechny jeho životní formy, jakožto i lidský život na planetě Nula přesně tomuto účelu. V těchto neocenitelných službách je jejich SPÁSNÁ KVALITA. Pán Ježíš Kristus je nakonec odmění za tyto služby tím, že je spasí od jejich „života“ a dá jim možnost života v pozitivním stavu. Toto je, jakoby se řeklo: „Teď jste plně zažili vše ve vašem typu života. Nastal čas, abyste zakusili něco odlišného. Víte, jaké je to být negativním. Můžete a smíte také vědět, jak se pociťuje a jaké je to být pozitivním.“ Ovšem, když jednou se dá možnost negativní entitě zakusit skutečnost pravého života pozitivního stavu - dokonce i v nynější neucelené formě a nedokonalých podmínkách - nebude nikdy chtít se vrátit do svého vlastního života v negativním stavu.

Může se tedy prvotní definice života v pozitivním stavu - podle výše uvedených textů z Biblí Svaté - formulovat takto: Život v pozitivním stavu bude dokonale a úplně zbaven jakéhokoliv vlivu a kontaminace idejí negativního stavu a samotných těchto idejí v jakýchkoliv formách, stavech, projevech a podmínkách provždy, na věčnost.

Poprvé od té chvíle, kdy Stvoření bylo stvořeno, bude se život prožívat tak, jak se patří – pouze v jeho pozitivním smyslu. Jak víte z definice, není život nic jiného než pozitivnost. To, co prožíváte jako život na vaší planetě a jinde v zóně vymístění a ve všech jeho peklech, není vskutku životem, ale něčím jiným (což bylo probráno ve dvanácté kapitole této knihy). Aniž se již bude třeba déle zabývat těmito druhy ne-životů, ustanoví se pravý život ve vší své plnosti.

(2)

Existence negativního stavu v jakékoliv formě vyžaduje, aby určitá skrytá a nedostupná znalost a působení Božské přirozenosti Pána Ježíše Krista byla zachována z bezpečnostních důvodů, což již bylo uvedeno dříve. Takže dokonce i v pozitivním stavu v jeho přítomné formě a obsahu je vloženo určité omezení na jeho členy, pokud se týká toho, nakolik a v jakém rozsahu mají vědět a být si vědomí určitých důležitých a vitálních otázek. Naproti tomu, jak víte, jsou členové negativního stavu, a zvláště pak lidští tvorové, ovládáni principem ignorace a nevědomými procesy. V jejich případě věci se mají tak, že mají velmi malou, mají-li vůbec, pravou znalost o čemkoliv. Dokud tato situace existuje, musí negativní stav pokračovat ve svém trvání kvůli možnosti zachránit všechny chycené do jeho pasti.

Členové pozitivního stavu, jsouce řízeni principem lásky, soucitu a moudrosti, rádi svolili k tomu, aby byli ohraničeni co do plné znalosti a plného chápání mnohých věcí kvůli tomuto spasitelnému aktu Pána Ježíše Krista. Vzdali se té výsady, protože věděli, že Pán Ježíš Kristus měl dobré a pádné důvody, proč tato situace tajemnosti, maskování a skrývání musí být povolena v rámci tohoto časového cyklu i ve všech dřívějších cyklech času. Avšak jakmile negativní stav více nebude, samou první věcí, která bude natrvalo odstraněna ze jsoucna a bytí, bude tento druh omezení, ignorace a nevědomých stavů a procesů. Potřeba pro nějakou bezpečnost tehdy již nebude existovat.

Plnost a úplnost pravého života pozitivního stavu se nemůže projevit, dokud se požadují tato omezování a utajování. Nedostatek jakéhokoliv stupně znalosti znamená jistý stupeň ignorace. Slovo „nedostatek“ vylučuje možnost plnosti. Jak vůbec můžete mít stav plnosti a úplnosti, máte-li v něčem nedostatek ? Tyto dva stavy se vzájemně vylučují. Z tohoto důvodu dříve, než k něčemu může dojít v příštím časovém cyklu, musí být odstraněna všechna omezení, ohraničení, utajování, ignorování, nevědomí a co tam všechno nemáte v tomto ohledu. Tento krok vysvítá z prohlášení, učiněného ve Zjevení Ježíše Krista v Biblí Svaté v kapitole 21 verš 1:

„A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly. A také moře již nebylo.“

„A viděl jsem nové nebe a novou zemi“ značí zkušenost odlišného duchovního stavu ve Stvoření, který následuje po všech po všech předešlých. „Neboť první nebe a první země pominuly“ znamená, že všechny časové cykly, které předcházely tomuto novému stavu splnily svou užitečnost a déle nejsou nutné, ani jich není třeba.

„A také moře již nebylo“ označuje to, že nový časový cyklus nebude potřebovat, aby byl držen v jakémsi druhu ignorace, omezení, ohraničení a nevědomí vzhledem k čemukoliv vůbec. „Moře“ obecně znamená vše skryté, tajné, nevědomé a nepřístupné. Ježto tyto termíny se dají ve vší své plnosti aplikovat i na negativní stav, ve zvláštním smyslu „moře“ označuje také negativní stav. Takže z tohoto vysvětlení můžete usoudit, že pravý život pozitivního stavu po eliminování negativního stavu bude životem plného vědění, chápání, plné otevřenosti a přístupu ke všemu ve jsoucnu a bytí. Pouze za těchto okolností se může pravý život pozitivního stavu aktivovat a vzkvétat bez omezení. Že tomu vskutku tak bude, je potvrzeno ve verši 25 kapitoly 21 Zjevení Ježíše Krista,

„Jeho brány nebudou zavřeny po celý den (neboť noci tam nebude).“

„Uzavřené brány“ znamenají všechny druhy ohraničení a omezení s tím, aby pozitivní stav byl chráněn před napadením silami negativního stavu. „Dnem“ se značí plná otevřenost, jasnost a chápavost s ohledem na všechny a vše bez zatemněnosti. „Noci tam nebude“ jasně označuje, že příští časový cyklus stvoření nebude obsahovat nic z negativního stavu, v žádné z jeho forem, podmínek či tvarů. „Noc“ je mrtvý život negativního stavu a jeho nevědomost. Toto je ještě víc zřejmé z obsahu verše 4 kapitoly 21 Zjevení Ježíše Krista:

„A setře Bůh jim každou slzu z očí; a smrt již nebude, ani žalu ani nářku a ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo !“

Tento verš líčí hlavní atributy negativního stavu a jeho mrtvého života. Dodatečný důraz je na slovech „a smrti již nebude“. „Smrt“ znamená negativní stav v podmínkách jeho plné aktivace a dominace. „Neboť co bylo - pominulo“ znamená eliminaci negativního stavu a všech jiných stavů, které s ním koexistovaly v jakékoliv formě a modalitě.

Nestačí vrátit negativní stav do jeho dřívější kondice - deaktivace a dřímoty. Dokonce i v takové kondici je negativní stav obrovským břemenem pro pozitivní stav. Idea negativního stavu by stále ještě trápila sentientní mysl, nutíc ji nepřetržitě činit volby ve smyslu odmítání té představy. Činit to je omezováním a ohraničováním pozitivních životních energií v jejich expresi a impresi výhradně ve prospěch pravého života pozitivního stavu. V předešlé dávce Nového zjevení, jež předcházela této knize, převládal dojem, že jediná věc, která se mohla učinit ohledně negativního stavu, byla jeho deaktivace a uložení do stavu dřímoty. Mělo se za to, že v tomto spícím stavu má negativní stav zůstat navěky jako náhradní výběr podle pozitivního stavu.

V době, kdy se ta porce Nového zjevení přenášela, nebyl ještě ukončen proces hybridizace a fúze lidského fyzického těla - masa v povšechnosti Absolutní přirozenosti Nejvyššího. Ale nejen to: V té době přece nikdo ve Stvoření či kdekoliv jinde nevěděl, že po vzkříšení Ježíše Krista a po Jeho/Jejím odchodu z vaší planety proběhl takový proces. Pokud ta situace s tělem - masem Ježíše Krista existovala, měl zůstat ten dojem, že negativní stav měl trvat jako předmět volby až na věčnost, i když v dřímající, zkrocené kondici.

Důvod tohoto dojmu v té době byl v tom, že v souvislosti s pokračující separací všech absolutních elementů Nejvyššího od elementů zóny vymístění a lidského života, reprezentovaného fyzickým tělem - masem Ježíše Krista, nemohla jiná percepce existovat. Pokud je něco separováno, dotud má svůj vlastní nezávislý život. V tomto případě se negativní stav jeví, jako by měl svůj nezávislý život. Konec konců ve Své dřívější kondici jako Nejvyšší nemohl Pán Ježíš Kristus vkročit do negativního stavu, aniž by jej úplně zničil. Z této situace povstává zdání, jako by negativní stav měl svůj vlastní život. Pokud toto zdání čili „jakoby“ existuje, musí negativní stav pokračovat jako nezávislý faktor, aby reprezentoval odlišnou volbu. Toto dává negativnímu stavu dojem, že bude pokračovat ve své existenci provždy v jakékoliv formě či jakýchkoliv podmínkách.

Když však stav separace byl eliminován a dokončilo se sjednocení a vpojení všech elementů do Absolutní přirozenosti Pána Ježíše Krista, situace se docela pozměnila. Z této nové pozice sjednocení může každý provést volbu nemít déle negativní stav v jakékoliv formě či stavu jako alternativní výběr. Tedy - aby se to zopakovalo - volbou bude nemít tuto zvláštní volbu. Místo toho se zvolí mít jenom pozitivní stav a jeho život jako tu pravou realitu.

Ale aby každý v negativním stavu i lidském životě mohl být spasen, bylo nutno podstoupit proces fúze a hybridizace lidského těla - masa Ježíše Krista, z něhož mohly být očištěné elementy negativního stavu, zbavené zla a nepravd, zahrnuty do pravého zdroje pravého života. Zde se setkáváte s velkou záhadou ! Aby se zachoval život všech v negativním stavu, musel Nejvyšší vpojit do Sebe život negativního stavu po té, co jej očistil od obsahu veškeré negativity.

Mějte na paměti, prosím, že život negativního stavu byl ve své původní kondici UKRADEN z pravého života pozitivního stavu, vyvěrajícího v té době z Nejvyššího. Takže byl to Jeho/Její život, který byl ukraden, zneužit a obrácen v mrtvý život negativního stavu. Vždyť není jiného zdroje života mimo Pána Ježíše Krista, který tentokrát byl Bohem Nejvyšším. Takový život - ať je v jakékoliv kondici - nemůže být zničen. Místo toho je spasen od svého nynějšího stavu a navrácen ke svému původnímu zdroji pomocí procesu spasení, jaký byl popsán dříve. Jak vidíte, ve skutečnosti žádný jiný život neexistoval, neexistuje a nebude existovat.

V době přenosu předešlé porce Nového zjevení se správně pociťovalo, že život negativního stavu nemůže být zničen. Avšak tím, že nikdo nevěděl o procesu vpojení elementů zóny vymístění a planety Nula do Absolutní přirozenosti Pána Ježíše Krista, se mylně usuzovalo, že negativní stav sám musí trvat navěky, i když jen v nečinné, dřímající kondici. V té době bylo nemožné odlišit život negativního stavu od samotného negativního stavu. Život negativního stavu je ukradeným faktorem, který musí být navrácen svému původnímu zdroji. Negativní stav o sobě je násilně přidaným obsahem, který nepatří do toho života a který jej učinil mrtvým životem. Ten život může být spasen procesem vzkříšení z mrtvé kondice (Pán Ježíš Kristus umožňuje toto vzkříšení díky faktoru Svého vlastního vzkříšení z mrtvého života negativního stavu). Nicméně sám negativní stav nemůže být spasen, protože nemá v sobě žádné kořeny, které by se mohly použít v nějakém pozitivním smyslu. Prostý důvod je ten, že negativní stav nemá žádný smysl. A co nemá smysl, nemožno spasit.

Co Ježíš Kristus učinil v procesu Svého prvního příchodu, bylo to, že vzal život negativního stavu, nikoliv sám negativní stav, a vpojil jej do zbývající části Svého Absolutního života. Pamatujte si, že než toto učinil, nejdříve odstranil negativní stav z těch elementů, jaké vzal z negativního stavu. Jinými slovy, Pán Ježíš Kristus odstranil smrtelnost z těch elementů a navrátil je pravému životu.

V procesu Druhého příchodu Pána Ježíše Krista bude zakončen proces navrácení zbytku ukradeného života do svého původního zdroje. V tom procesu bude negativní stav úplně oddělen od toho života. Postrádáním toho života obrátí se negativní stav v nicotu. Takže co zde bude zachováno, není negativní stav, nýbrž život, ukradený z pozitivního stavu, jakým negativní stav žil a byl na živu, obraceje ho v život mrtvý. Zde je zřejmý paradox: Negativní stav může žít a být na živu, jenom když obrátí ukradený pravý život v mrtvý život. A přece je to stále ještě život, který původně patřil pozitivnímu stavu. Ten musí být vrácen, kam patří po té, co projde procesem vzkříšení a transformace. Pán Ježíš Kristus jasně prokázal Svým příkladem, že ten život může být zachován a spasen, aniž by bylo jakkoli nutné, aby na něm negativní stav paraziticky ulpíval.

Toto zjevení jasně ukazuje, že pravý život pozitivního stavu NEPOTŘEBUJE negativní stav v žádné formě ani kondici. Naopak, bude moci začít žít životem v plné a vrchovaté míře jenom po eliminaci negativního stavu na věčnost.

Zachování všech zkušeností ze života negativního stavu na věky v multiverzalitě povšechnosti neznamená zachování samotného negativního stavu. Cokoliv se poznalo a prožilo v tomto ohledu, bude mít vždy cenu jako znalost a nikoliv jako stav sám o sobě. Vědět něco nebo o něčem neznamená být tím něčím. Jinými slovy: Znát negativní stav nebo znát něco o negativním stavu NEZNAMENÁ být v negativním stavu. Takže můžete mít znalost zkušeností jsoucna a bytí negativního stavu (pseudo - jsoucna a pseudo - bytí), aniž byste kdy potřebovali, aby negativní stav sám byl ve jsoucnu a bytí.

Z tohoto důvodu bude budoucí život pozitivního stavu docela a totálně osvobozen od přítomnosti negativního stavu v jakékoliv formě, kondici či projevu. Opakovaně řečeno: Plnost života může být prožívána a rozvíjena JENOM bez přítomnosti negativního stavu a lidského života. Tudíž nejen, že je možné mít život bez negativního stavu či lidského života, ale ve skutečnosti je pravý život ve své plnosti možný jenom bez nich.

(3)

Jak již bylo uvedeno mnohokrát dříve, nejdůležitějším determinátorem jakékoliv modality života a jeho stylu je způsob, jakým lidé přistupují k Pánu Ježíši Kristu a jak Jej/Ji uctívají. Tak to bylo a tak tomu bude až na věčnost. Proto je kvalita nového časového cyklu taktéž determinována tímto nejdůležitějším činitelem.

Způsob lidského vztahování a projevování úcty k Pánu Ježíši Kristu v plnosti pravého života pozitivního stavu - po eliminaci negativního stavu a lidského života - se odráží ve verši 22 kapitoly 21 Zjevení Ježíše Krista v Biblí Svaté. Stojí tam:

„Avšak žádný chrám jsem v něm nespatřil, neboť jeho chrámem je Pán Bůh Všemohoucí a Beránek.“

„Chrám“, v konotaci tohoto textu, označuje jakýkoliv typ zevní, ritualistické, ceremoniální, organizované a formální bohoslužby, jaká se vidí na vaší planetě. Také značí všechny jejich doktríny a všechna dogmata. Takže slova „žádný chrám jsem v něm nespatřil“ znamenají, že taková modalita vztahovosti a bohoslužby vůči Pánu Ježíši Kristu nebude mít místa či prostoru v novém pravém životě pozitivního stavu.

Vážný problém s tímto typem bohoslužby a vztahovosti - jak se vidí na vaší planetě - je v tom, že neexistuje přímá či nepřímá přítomnost Pána Ježíše Krista během jejího vykonávání. Lidští tvorové mají za to, že taková přítomnost je mezi nimi nebo v nich, prohlašujíce, že jsou inspirováni Duchem Svatým, vycházejícím od Pána či Boha či jakého jména užijí. Nicméně jde zde o klamné pojímání. Po ukončení Prvního příchodu Pána Ježíše Krista neexistuje žádná taková přítomnost v něčem, co je ritualistické, ceremoniální, vnější, organizované, instituční, atd. To, co dnes lidští tvorové uctívají, je prázdný pojem. Nevidí, neslyší, netuší, nepociťují a nezjišťují žádnou přítomnost Pána Ježíše Krista mezi sebou ani v sobě.

Je to vše proto, že lidští tvorové neuctívají pravého Pána Ježíše Krista, nýbrž nějakou náhražku či klam nebo svou vlastní představu Boha či Pána či Ježíše nebo Krista či Ježíše Krista či jaká jména užívají. Ve skutečnosti uctívají boha, zfabrikovaného podle představ svých srdcí. Samozřejmě, takový bůh neexistuje. Proto nemůže být přítomen v nich ani mezi nimi. Jediné, co je tam přítomné, jsou negativní entity, jež na sebe vzaly roli těchto „bohů“, aby udržovaly lidské tvory v porobě představivosti jejich vlastních bláhových srdcí. Po úplné eliminaci negativního stavu a lidského života taková bohoslužba a vztahovost vůči Pánu Ježíši Kristu nebude nijak možná, proveditelná ani žádoucí.

„Jeho chrámem je Pán Bůh Všemohoucí a Beránek“ znamená přímou, pociťovanou, hmatatelnou, konkrétní, zkušenostní a bezprostřední přítomnost Pána Ježíše Krista u každého a v každém. „Pán Bůh Všemohoucí“ zde značí ten nejniternější i ten nejvnitřnější stav Přirozenosti Pána Ježíše Krista a Jeho/Její lidské tělo - maso, které bylo zbožštěno a učiněno Božským a které je mediem uctívání a vztahovosti vůči Bohu.

Ale tato kombinace (Beránek a Pán Bůh Všemohoucí) také znamená něco daleko důležitějšího. Pán Ježíš Kristus bude mít vztah ke všem a všichni budou mít vztah k Němu/Ní zcela novým způsobem. Bude to velmi soukromý, osobní a intimní způsob vztahu, jenž se odehraje simultánně na všech na všech úrovních Nejniternější duchovní mysli, vnitřní mysli a zevní mysli a současně to bude i nejvíce veřejným, sociálním a obecným způsobem při různých společenských setkáních, hostinách a schůzkách za účelem vzájemného sdílení a vedení záležitostí v zájmu obecného blaha. „Beránčí“ část Pána Ježíše Krista (v Něm/Ní fúzí vpojené lidské tělo - maso) takový vztah i takové uctívání umožňuje. Pán Ježíš Kristus osobně odpoví na každý požadavek vznesený k Němu/Ní, a to bezprostředně, když se ukáže každému, kdo o to požádá.

Takže uctívání a vztah vůči Pánu Ježíši Kristu v novém časovém cyklu pouhého pozitivního stavu budou u všech určeny podle jejich přístupu k Němu/Ní simultánně na všech úrovních mysli při prožívání Jeho/Její přítomnosti pomocí všech percepčních modalit v jsoucnu a bytí a konzultacích, konaných s Ním/Ní ohledně všech věcí osobního života. Bude-li se toto konat, pak každý bude prožívat stálou, nepřerušenou a přímou přítomnost Pána Ježíše Krista ve všech svých činnostech a vztazích. Taková přítomnost tvoří nejdůležitější znak pravého života pozitivního stavu. Dá tomu životu docela jinou perspektivu, která se dosud nikdy neprožívala. Nejžádoucnějším aspektem toho života je mít přímý a bezprostřední přístup k Pánu Ježíši Kristu ve všech záležitostech života. Toť je ta pravá bohoslužba a vztahovost vůči Pánu Ježíši Kristu. Žádná jiná forma uctívání se nebude požadovat a nebude potřebná. Že tomu tak vskutku bude, bylo předpověděno prorokem Jeremiášem v kapitole 31, ve verších 33-34:

„Ale toto je smlouva, kterou učiním s domem izraelským: Po oněch dnech řekne Pán: „Svůj zákon jim vložím do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude poučovat každý svého bližního a každý svého bratra, řka: „Poznej Pána ! “, neboť všichni Mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich“, říká Pán. „Neboť odpustím jim jejich nepravost a jejich hříchu už nevzpomenu.“ “

(4)

Sentientní mysli všech lidí v multivesmíru Stvoření již NEBUDOU obsahovat ideu práva odmítnout či zapřít pravý duchovní zdroj svých životů. Nebude třeba denně usilovat o to, aby se ta představa odháněla. Tato situace osvobodí proces jejich myslí od utrácení značné dávky energie na vyhýbání se nežádoucí mentaci a od přílišného zaneprázdnění v hledání co možná nejlepších způsobů, jak se osvobodit od nutnosti uvést tu ideu do praxe. Tak se stane, že se poprvé budou moci uskutečnit a zpřítomnit plné potenciály sentientní mysli.

Až dosud sentientní mysl tím, že musela věnovat tolikeré úsilí a tak mnoho času na něco, co nemělo přímý vztah k pravému životu, neměla vhodnou příležitost plně a uceleně se aktualizovat v rámci čistého pozitivního stavu. Z tohoto důvodu v přítomné době, zatímco negativní stav je v aktivní modalitě, není sentientní mysl členů pozitivního stavu ve své náležité funkční modalitě. Nikdo nikdy neměl ještě nějakou zkušenost toho, jaké je to mít veškeré potencionály sentientní mysli pro aktualizaci a realizaci.

Pro tuto situaci a pro nutnost existujících ohraničení, utajování a skrytosti, nemůže se plná znalost všech potencionálů sentietní mysli podchytit ani projevit. Tato situace také vede k prapodivnému stavu značné omezenosti ohledně sebepoznání. Nemáte-li plnou znalost všech schopností své mysli, nemůžete mít plné vědění ani o sobě či o svém vlastním „já jsem“.

Pokud negativní stav existuje v jakékoliv formě a kondici, tato situace platí multiverzálně. Čím je větší vzdálenost od pozitivního stavu, tím méně je k dispozici takové znalosti. Protože lidský život, na příklad, je výsledkem nemožné kombinace všemožných ne-duchovních principů se zvrácenými, zprzněnými a zfalšovanými duchovními principy, nemají lidští tvorové žádnou znalost o tom, kým jsou a v čem vlastně spočívá lidský život. Avšak jakmile se tato omezení a ohraničení odstraní, potenciály sentientní mysli se plně rozvinou a vytvoří se plné sebepoznání. Takže v pravém životě pozitivního stavu všichni budou znát, kým jsou, jaký je účel jejich života a jak strukturálně vypadá jejich „já jsem“. Znalost sama sebe je vedle znalosti a pochopení pravé přirozenosti Pána Ježíše Krista jednou z nejdůležitějších znalostí (množné číslo ! ) vůbec. Je to základna, na níž může být vybudován jakýkoliv významný vztah.

(5)

Získáním plné znalosti pravé Nové přirozenosti Pána Ježíše Krista a poznání sama sebe se nemůže rozvinout pravý pozitivní vztah mezi všemi členy pozitivního stavu. Toto vyžaduje, aby byla k dispozici třetí z nejzávažnějších součástí plné znalosti. První komponentou je náležitá znalost a pochopení Pána Ježíše Krista. Druhou komponentou je znalost a pochopení sama sebe, svého „já jsem“. Třetí komponentou je znalost a chápání jiných.

Až dosud je poznání a chápání jiných omezeno obecným omezením a ohraničením, které každý prožívá kvůli existenci negativního stavu. Nemáte-li plnou znalost a poznání sama sebe, pak se nemůžete odkrýt před jinými a jiní se nemohou odhalit před vámi v co možná úplné míře. Tato situace vkládá určitá omezení a neúplnost na vztahy, jaké existují mezi všemi v přítomné době. Vždy něco chybí či se něčeho nedostává v těch vztazích. Takže v přítomné době nikdo doopravdy nemůže prožít, jak vypadá navazování poměru s jinými na základě plného sebepoznání i poznání jiných. V určitém ohledu jedinec zůstává sám sobě i jiným záhadou a jiní zůstávají záhadnými jemu. Jak se tedy může utvářet uspokojivý a plně smysluplný vzájemný vztah s jinými v podmínkách takové záhadnosti ?

Avšak v pravém životě pozitivního stavu, jaký započne po tomto časovém cyklu, budou všechna tajemství a záhady, omezení a ohraničení odstraněny ve všech ohledech. Poprvé to dovolí prožívat jakýkoliv vztah z pozice plné znalosti sama sebe i jiných. Hlubokost, smysluplnost, radostnost, extáze, inspirace a všechny pocity takových vztahů nelze popsat žádnými přístupnými slovy. Musí se nejprve prožít, než bude možno je popsat jakýmkoliv způsobem. Nemohou se vak takto prožívat, dokud existuje negativní stav i lidský život.

(6)

Jeden z nejvíce neobvyklých aspektů pravého života pozitivního stavu tehdy bude skutečnost, že jeho obsah, styl a způsob budou určeny vůlí všech jeho účastníků. Tento fakt činí velmi obtížným, ba až nemožným předpovídat, jaké budou specifické aspekty toho života. Příčinou toho je, že každá jednotlivá osoba se bude velice aktivně účastnit při budování, vyvíjení a ustanovení života, jakožto i náležitého definování či určování jeho povahy. Takže všichni členové pozitivního stavu se budou podílet spolu s Pánem Ježíšem Kristem na vytváření tohoto vskutku nového, neobyčejného a pozitivního života. Každý přispěje svými tvořivými snahami k tomuto velkému usilování. Z tohoto důvodu není nový život pozitivního stavu něčím předurčeným a daným jednou provždy, bez konzultací a použití idejí budoucích účastníků nového života pozitivního stavu.

Jak víte, v počáteční fázi stvoření, kdy se Stvoření tvořilo poprvé a kdy se zavedl čas a prostor, Stvořitel stvořil Své Stvoření Sám/Sama a pouze ze Sebe, bez jakékoliv zevnější pomoci. Avšak jeden z účelů Stvoření je stvořit sentientní entity podle tvořivého podobenství a obrazu jejich Stvořitele s tím, aby jejich tvůrčí snahy mohly být plně využity v jakýchkoliv následujících aktech. Takže Pán Ježíš Kristus, jsa Absolutním stvořitelem a jsa u každého osobně a intimně přítomen v jeho tvůrčím úsilí, stvoří nový časový cyklus s POMOCÍ VŠECH SENTIENTNÍCH ENTIT A BYTOSTÍ.

Protože schopnosti sentientních entit být tvořivými vyvěrají z Absolutní tvořivosti jejich Tvůrce, je jedině On/Ona Stvořitelem. Nyní však Tvůrce a Stvořitel tvoří a vytváří nejen Sebou a ze Sebe, nýbrž také skrze druhé, z nich a s nimi. Konec konců toto je důvodem, proč je Stvořitel stvořil. Doposud je plná účast všech sentientních entit v tomto tvůrčím usilování omezena a nemá všeobsáhlou povahu. Především proto, že všechny sentientní entity postrádají plnou informaci a znalost o mnohých věcech. Takový nedostatek omezuje a ohraničuje plnou tvořivost a její vyjádření a vnímání a sdílení. Za druhé: Máte ohromné množství sentientních entit v negativním stavu pekel, v celé zóně vymístění a na vaší planetě, jež nejen že se vůbec neúčastní tohoto tvůrčího procesu, ale – naopak - staví se proti němu ve snaze jej eliminovat a zahubit. Toto nežádoucí rozdělení v jsoucnu a bytí: Pozitivní versus negativní čili tvůrčí versus destruktivní - znemožňuje, aby se sjednocené tvořivé úsilí plně uvedlo do praxe. Dokud negativní stav existuje v jakékoliv formě a kondici, má samo jeho jsoucno a bytí zamezující, překážející efekt na proces jakéhokoliv tvůrčího úsilí kdekoliv.

Především to vyžaduje OHROMNÉ MNOŽSTVÍ DRAHOCENNÉ ENERGIE a snahy odhánět negativní stav od stavu pozitivního. Tato vzácná energie není k dispozici pro využití v tvořivém usilování všech svých nejplnějších potenciálů. Za druhé, je tu ten pocit separace od miliard a miliard sentientních entit, chycených do pasti negativního stavu a užívajících svůj život k ničení života. Výdej jejich energie je zcela neproduktivní. Ale taktéž se této energie nedostává ostatní části Stvoření v pozitivním stavu; předpokládalo se, že bude použita odlišným, pozitivním a vskutku tvůrčím způsobem. Avšak - jak si vzpomínáte - byla ukradena z pravého Stvoření aktivátory negativního stavu.

Slovo „ukradená“ znamená, že něco velmi důležitého bylo odebráno Stvoření a použito jinde - mimo Stvoření - pro zcela rozdílný, neproduktivní účel. Slovo „ukradená“ ale také značí, že cokoliv bylo ukradeno, musí se vrátit na své pravé místo, aby se to použilo pro původně zamýšlený účel. Též označuje, že tato situace - okolnost okradení - je dočasnou věcí. Ztráta vinou této krádeže byla pro Stvoření nesmírná. Stvoření postrádá něco, co mu právem náleželo. A nejen to, ale čin krádeže a loupeže rozštěpil jsoucno a bytí na TŘI ČÁSTI: Na pravé a skutečné Stvoření a na zónu vymístění a lidský život na planetě Nula, nacházející se mimo Stvoření.

Dokud tento stav existuje, dokud důležitá integrální část ve Stvoření schází a je používána v rozporu s jeho tvořivým usilováním, nikdo v pravém životě pozitivního stavu nebude plně tvůrčím, produktivním, konstruktivním a patřičně užitečným. Taktéž pokud chybí podstatný počet sentientních entit ve Stvoření, nemůže dojít k plnému zpřítomnění a uskutečnění náležitého sjednocení, jednotnosti a harmonie tvořivých snah všech.

Jedním z mnoha důvodů, proč Pán Ježíš Kristus přijal novou přirozenost a Kondici, bylo sjednocení Jeho/Jejího Stvoření, aby bylo takové, jaké má být. Rozkol a rozštěp byly tolerovány kvůli poučení a pro provádění náležitých a správných výběrů, kdy se zvolí pravý a plný život pozitivního stavu. Pán Ježíš Kristus musel vstoupit do negativního stavu, aby tam ustanovil příznivé podmínky pro navrácení ukradeného „vlastnictví“ jeho pravému majiteli - pozitivnímu stavu. Takže tam vstoupil za účelem konečného eliminování tohoto nesnesitelného rozštěpu ve jsoucnu a bytí.

Jakmile tento rozštěp a rozkol bude odstraněn a ukradené „vlastnictví“ navráceno tam, kam patří, pak tehdy a jenom tehdy bude možno začít s budováním pravého a plného života pozitivního stavu s úplným a povšechným participováním a přispíváním ze strany všech entit všude. Pokud schází třebas jen jedno individuum v tomto procesu, plnosti tvořivého úsilí se nemůže docílit. Takže se požaduje plné účastenství všech bez jakýchkoliv výjimek a výhrad. Jenom tehdy bude tvůrčí úsilí úplné.

Po eliminaci negativního stavu ve všech jeho formách a podmínkách, až bude dokončen poslední soud nad tímto časovým cyklem („Učiněno jest ! “ – Zjevení 21:6), nastolí se údobí konzultací a navrhování budovatelských plánů se všemi. Všichni členové stvoření budou do posledního individua požádáni, aby předložili vlastní ideje toho, jak by se měl pravý život pozitivního stavu vybudovat a jak by se měl vyvíjet. Všechny předložené ideje budou použity pánem Ježíšem Kristem spolu s Jeho/Jejími vlastními Absolutními ideami při zakládání a ustanovení takového života.

Z těchto faktů můžete jasně vidět, proč není možné přesně předvídat, jaký druh života to bude. Jediná věc, která může být předvídána se stoprocentní jistotou, je to, že to bude život nejpozitivnější, nejtvořivější, nejšťastnější, nejradostnější, nejplodnější, nanejvýš užitečný a pokojný. A že to bude život bez negativního stavu. Avšak specifické, nekonečné variace a projevy toho života budou záviset na všech vstupech a ideách každé jednotlivé sentientní entity ve jsoucnu a bytí. Pán Ježíš Kristus bude osobně, soukromě a intimně inspirovat a evokovat plné jedinečné potenciály každého jedince ve stvoření, aby vytvářel tyto podnětné příspěvky pro tento nejdůležitější účel.

(7)

Plné, nerozdělené tvůrčí úsilí každého jedince ve Stvoření rozhodne o jakosti sexuálních vztahů, jaké budou existovat ve Stvoření v tu dobu. Jak si vzpomínáte ze shora uvedených bodů: Plné sebevyjádření a sebevnímání je omezeno restrikcemi, uvalenými existencí negativního stavu. Takže plná výměna a sdílení sama sebe v sexuálním styku není zcela možná. Konec konců neznáte-li plně a zcela, kdo jste a co je vaše podstata, pak v procesu této výměny je předán určitý stupeň toho nevědění i vašemu sexuálnímu partnerovi. Stav tohoto nevědění bez ohledu na to, jak je velké či malé, znemožňuje mít zkušenost úplnosti výměny jednoho „já jsem“ s jiným. A nejen to, ale - což je nejdůležitější - takový pohlavní styk produkuje zrod idejí, které v sobě nesou inherentní stupeň neznalosti něčeho. Máte tu tedy nepřetržité rození lidí, kteří se narodí s nějakým stupněm neúplné znalosti mnohých věcí.

Toto je omezující situace při jakémkoliv životním procesu, ale obzvláště při vyjádření a vnímání tvůrčího procesu.

Tato situace je opět tolerována kvůli tomu, aby se poznalo a prožilo, jak se pociťuje, když není plné vědění ani plnost zkušenosti něčeho, někoho a sebe sama. Úplné ocenění plné znalosti a zkušenosti je možné jenom z prožití stavu, kdy schází plnost takové zkušenosti a znalosti. Navíc to dává každému jasně na vybranou nikdy nevolit jakýkoliv druh života, který by vzbuzoval stav takového omezení a ohraničení. Ale jakmile se tato omezení odstraní, každý bude mít přístup k získání plného vědění a zkušenostního prožitku sama sebe, jiných, svého Stvořitele a všeho ostatního.

Tato nová zkušenost určí modalitu a vyznění sexuálních vztahů. Především, nebudou žádným způsobem uvalena žádná omezení a ohraničení na jednotlivcův sexuální život. Vždyť jakákoliv omezení a ohraničení omezují a ohraničují. Toto by nebylo životem v pozitivním stavu. V pozitivním stavu jsou tolerovány jenom kvůli jsoucnu a bytí negativního stavu. Proto, když je jednou negativní stav eliminován, je tomu tak i s ohraničením a omezením. Pozitivní stav nebude již déle jakkoliv zdržován negativním stavem nijakým způsobem. Za druhé - a to je nejdůležitější - výsledkem každého neomezeného a neohraničeného pohlavního styku, v němž nebude nedostatek znalosti Pána Ježíše Krista, jiných a sama sebe, bude poprvé zrod idejí PLNÉ ZNALOSTI A ZKUŠENOSTI. Výsledkem toho bude vytvoření docela nové, dosud neznámé a nedostupné sentientní rasy, jaká bude nade všecko, co dosud bylo v jsoucnu a bytí. Aby se použilo vašeho výrazu, budou to supermuži a superženy s nanejvýš neobyčejnou inteligencí, krásou, tvořivostí, láskou, moudrostí a věděním, jací a jaké nebudou mít srovnání s ničím po celém Stvoření.

Bude to pokolení těchto nových lidí, co ve skutečnosti bude schopno ustanovit - pod dohledem, dozorem, za předsednictví a pod vedením Pána Ježíše Krista - nový život pozitivního stavu. Ať je nyní známo, že veškeré Stvoření horlivě očekává příchod těchto lidí. Budou nejblíže k obrazu a podobně Pána Ježíše Krista, než kdokoliv jiný doposud byl a bude. Poslouží příkladem pro každého, jak být a kým být.

V tomto sdělení se skrývá záhada ! Jak víte, každý si již v té době vytvoří velmi osobní, soukromí a intimní vztah s Pánem Ježíšem Kristem - ženy s Jeho maskulinitou a muži s Její feminitou. V procesu sexuálního spojení - z pozice plného poznání Pána Ježíše Krista, sama sebe a svého sexuálního partnera se narazí na nový sexuální zážitek. Sám/Sama Pán Ježíš Kristus bude účasten v tom procesu, když dovede sexuální partnery k neobyčejnému, nepopsatelně slastnému prožití orgasmu, během kterého bude Pánem Ježíšem Kristem včleněn určitý prvek do idejí, které se zrodí z takového sexuálního spojení. Ideje zrozené takovým neobyčejným způsobem (neobyčejným ze stanoviska této doby, ale normálním a pravidelným ze stanoviska toho budoucího času), budou potom naděleny životem, vyvěrajícím přímo z Absolutního nejhlubší niternosti Pána Ježíše Krista. Díky tomuto neobyčejnému uspořádání dojde ke zrodu nadlidí, tak jak bylo krátce vylíčeno výše.

Opět se tu zjevuje velké a nové tajemství ! Ne mnoho lidských tvorů, čtoucích tato slova, bude schopno přijmout toto nové tajemství. Bude se jim zdát, že jde o rouhání ! Tajemství je ve faktu, že Pán Ježíš Kristus bude sexuálně zapojen v procesu sexuálního styku jakýchkoliv dvou sexuálních partnerů. Pro bláhové a omezené lidské tvory se toto zdá být takto porušením soukromí a perverzním způsobem sexu !

Přesto ať je znovu známo, že prožití pravého pozitivního sexuálního spojení se všemi jeho pozitivními výsledky se nemůže udát pouze mezi dvěma partnery - mužským a ženským - bez plné účasti třetího, vlastně nejdůležitějšího partnera - Pána Ježíše Krista. Uvědomte si, prosím, že Pán Ježíš Kristus zahrnuje v Sobě Absolutní sexualitu. Proto je pouze logické usoudit, že skutečná, ryzí a pravá zkušenost sexuality ve své nejplnější a nejdokonalejší expresi a se vší svou vybranou blažeností je možná, jenom když je Pán Ježíš Kristus v tomto aktu aktivním účastníkem.

Proč si myslíte, že je pohlavní styk dvou lidí bez této nejdůležitější duchovní komponenty tak neuspokojivý, omezující a krátkého trvání ? Anebo proč je sexualita lidských tvorů tak abnormální, nepřirozená, perverzní, chorobná a zatížená pocity viny ? Protože nedovoluje, aby do jejího aktu vstoupil nejdůležitější třetí partner - Pán Ježíš Kristus s Jeho/Jejími duchovními principy - ženským pro muže a mužským pro ženu. Bez Něho/Ní se postrádá jakákoliv duchovnost. Duchovnost jakékoliv situace se uskutečňuje jenom přítomností a účastí Pána Ježíše Krista jako zdroje jakékoliv duchovnosti a - v tomto případě - sexuality.

Odstraníte-li zdroj pravé zkušenosti života od jakýchkoliv jejích modalit - v tomto případě od sexuality - pak skončíte přesně v takovém typu zkušenosti, jaký tak živě zobrazuje lidský život s jeho zvrácenou a nepřirozenou sexualitou. Mějte na zřeteli, že v tomto ohledu každý typ lidské sexuality, včetně toho, který se považuje za normální a zdravý podle lidských norem, je abnormální, zvrácený a nepřirozený. Z hlediska pravého života pozitivního stavu a podle všech duchovních principů není absolutně nic normálního a přirozeného v lidské sexualitě. Vždyť když není nic normálního a přirozeného v lidském životě v žádném z jeho aspektů, o co více to musí být pravda o něčem tak integrálně vkořeněném do samotného života - o sexualitě !

Na štěstí, až nastane ta doba, nebude existovat žádný specifický lidský život ani jeho typ sexuality. Každý bude prožívat sexualitu v její pravé duchovní, mentální a fyzické esenci a substanci v  trojici jejího spojení - mužského individua, ženského individua a Pána Ježíše Krista. Každý sexuální akt v tomto spojení bude prožíván v nekonečně rozmanité variaci, lišící se od všech předešlých aktů. Každá dvojice bude mít ve spojení s Pánem Ježíšem Kristem svůj jedinečný sexuální zážitek, neopakovatelný žádnou jinou dvojicí v jejím spojení s Pánem Ježíšem Kristem. Nebudou existovat v tomto ohledu žádné dvě podobné či stejné sexuální zkušenosti. Vždy bude něco nového a vzrušivě odlišného. Tato nová a podněcující odlišnost bude neustálým pramenem jejich tvůrčího usilování a jeho uskutečňování na věčnost.

Jak vidíte, není třeba negativní stav a lidský život k tomu, abyste byli věčně zaneprázdněni, tvořiví a šťastní. Pravý opak je pravdou: Existence negativního stavu a lidského života činí nemožným, aby kdokoliv měl plnost prožití pravého štěstí, opravdové tvořivosti a vhodného typu zaneprázdnění.

(8)

Shora popsané záležitosti nové sexuality jsou spojeny také s otázkami manželství, tak důležitými pro lidské tvory. Jak víte, otáčí se lidský život kolem manželského a rodinného života jako nejžádoucnějšího a nejposvátnějšího závazku. Nicméně lidské manželství je fenoménem právě tak abnormálním, nepřirozeným, ohraničujícím a omezujícím, jakým je i veškerý lidský život. Fakticky je právě specifické pouze pro lidský život. Nikde ve Stvoření, dokonce i v přítomné době, takové vztahy neexistují.

Lidská manželství se charakterizují jako stav svázanosti, zotročení, závislosti, výlučnosti, vlastnění a jako uzavřené, sobecké a egocentrické pouto, nemající žádnou realitu v pozitivním stavu. Faktem této definice jsou lidská manželství původu negativního.

Je nemyslitelné pro kohokoliv v pozitivním stavu, aby se omezil na strávení celého života až na věčnost ve výlučném poměru s jednou jedinou osobou bez jakékoliv možnosti stýkat se s někým jiným. Prostá logika chorobnosti takového vztahu vyvěrá z faktu, že žádné individuum či žádná entita není absolutní. Všichni jste relativní vůči absolutnímu stavu. Relativnost vašeho rozpoložení určuje povahu vašich vztahů.

Máte-li vztah z pozice své relativnosti (a to je jediná pozice vám přístupná) s osobou, která je též relativní, pak váš poměr nemůže být jiným než relativním. Nemůže mít absolutní trvání. Aby takový poměr trval do nekonečna, musí být doplňován mnohými dalšími takovými vztahy. Takové vztahy umožňují splnění potřeb mít permanentní poměr s jednou jinou osobou poskytováním rozmanitých zkušeností v různých jedinečných vztazích. Dokonce je-li váš poměr s osobou opačného pohlaví, zvláště v procesu sexuálního styku, vždy jedinečný a rozličný, přece je omezen na jednu unikátní zkušenost s touž osobou. To je ohraničující a neproduktivní. Co s jinými jedinečnými zkušenostmi s jinými jedinečnými osobami opačného pohlaví ?

Absolutní, neustálý, trvalý a nevyčerpatelný poměr může být ustanoven pouze mezi dvěma stejně absolutními bytostmi. Ale takové bytosti neexistují. Jenom Jeden Pán Ježíš Kristus je absolutní. Co myslíte, proč stvořil nekonečný počet sentientních entit ? Mezi jiným je stvořil proto, aby vykompenzoval nedostatek jiné absolutní bytosti. V povšechnosti a kumulativním součtu všech sentientních entit v jsoucnu a bytí je možnost mít nevyčerpatelnou variaci zkušeností, která aproximuje vztah jednoho absolutního stavu k druhému. Je tedy v určitém smyslu lidský druh manželství ochuzením pravého prožívání jakéhokoliv vztahu dokonce i mezi manželskými dvojicemi. Důvodem je to, že vylučují ze svého vztahu ten nejdůležitější požadavek pro permanentní kondici - absolutní stav, projevený v nekonečné rozmanitosti relativních stavů jiných sentientních entit. Ve skutečnosti lze jediný permanentní, nevyčerpatelný a nepřetržitý vztah, jenž se nikdy neopotřebuje, ustanovit jen z relativního stavu vůči absolutnímu.

Takže pouze ve vztahu vůči Pánu Ježíši Kristu, který je Absolutním stavem v Sobě a o Sobě, může se získat věčná trvalost. Pán Ježíš Kristus může ze Svého Absolutního stavu poskytovat nevyčerpatelný zdroj pro udržování takového vztahu. Činí to trojím způsobem: Jeden je prostřednictvím již zmíněné osobní, soukromé a intimní přímé komunikace mezi Ním/Ní a vámi individuálně. Druhý způsob je v Jeho/Její participaci během vašeho sexuálního spojení s partnerem opačného pohlaví. A třetí způsob je v tom, že vám poskytuje tolik variací sexuálních i jiných zkušeností, kolik je jen možno, během nichž je Pán Ježíš Kristus přítomen a jichž se účastní rozmanitým a jedinečným způsobem, tj. vždy jinak než během jiných prožitků. V povšechnosti a kumulativní sumě takových nepřetržitých nekonečných variací zážitků je možno prožívat co nejtěsnější možnou aproximaci vztahu mezi jednou absolutní entitou a druhou absolutní entitou, aniž by se porušila Jedinost Absolutního stavu.

Pouze lidští tvorové na vaší planetě se svými přijatými manželskými pravidly chtějí být vyloučeni z takových vztahů. Jak si vzpomínáte, jeden z mnoha důvodů, proč si lidští tvorové zvolili tak snadno jít do pekla, bylo proto, že odmítli akceptovat tento koncept sexuality a manželského života. Přijetí posvátnosti manželství je u lidských tvorů takového rozsahu, že je nic nemůže přesvědčit o tom, že opak je pravdou - totiž že lidský manželský život byl zfabrikován v peklech, za účelem zvěčňování negativního stavu ad infinitum.

Na neštěstí lidští tvorové věří, že jejich manželství jsou sankciována Bohem. Především toto je právě to, čemu učí církev a co čtou v doslovném smyslu Biblí Svaté. Ovšem za existujících okolností na planetě Nula a v lidském životě není jiný sexuální či manželský vztah možný, ba ani doporučitelný, jelikož lidští tvorové NEJSOU vybaveni pro takovou zkušenost ani duchovně ani mentálně, ani fyzicky či sexuálně. Kdyby byli, pak by NEBYLI lidskými tvory.

Lidští tvorové byli především zfabrikováni za tím účelem, aby zobrazili sexualitu, manželské vztahy, jakožto i mnohé jiné věci, jaké jsou nemožné, nemyslitelné, abnormální, nepřirozené a mající velice málo - ba vůbec-li - něco společného s praktikami a zkušenostmi pravého pozitivního stavu. Protože jste v lidském životě, musíte nést svůj kříž bytí lidskými tvory a přijmout fakt, že dokud se nacházíte v lidském životě, jste omezeni a ohraničeni pouhou lidskou zkušenostní životní modalitou ve všech jeho oblastech a projevech. Nic jiného vám nebude přístupné, dokud neopustíte své tělo a planetu Nula.

S existencí negativního stavu a lidského života existují v tomto ohledu určitá omezení a ohraničení dokonce i v pozitivním stavu. Toť důvod, proč život pozitivního stavu nebyl ještě plně aktivován. V novém životě pozitivního stavu nebudou žádná z takových omezení a ohraničení tolerována ani udržitelná. Takže nebude existovat žádný lidský typ vztahů ani lidská manželství. Na místo formálních manželství budou mít k dispozici formy zvláštních spojení a sjednocení, jež vyhovují jedinečným potřebám každého. Tyto svazky a spojení budou na bázi úplné svobody a nezávislosti, bez jakýchkoliv druhů závaznosti, vlastnění, požadavků či výlučnosti. Sdílení každého jiného a všech jiných se všemi jinými bude mít neohraničené proporce. Toto je naprosto nutnou podmínkou za účelem plného zpřítomnění, uskutečnění a projevení se všech jedincových tvůrčích snah.

Jste-li omezeni na jakýkoliv vztah a jakýmkoli vztahem mimo Absolutně jediného vztahu s Pánem Ježíšem Kristem, pak plnost exprese a imprese vašich tvořivých snah se stane také omezenou. Brzo se opotřebujete a ztratíte veškerou motivaci pokračovat ve svém tvůrčím úsilí. Tím, že máte jen omezenou zpětnou vazbu - v tomto případě pouze od jedné či dvou osob - přestanete odpovídat na stejný typ motivujícího zdroje, který nebude již déle motivující. Skončit v takovém rozpoložení znamená skončit smrtí. Toto je možné jenom v negativním stavu.

Je obtížné popsat, jaké druhy svazků a spojení se budou formovat v novém životě pozitivního stavu. To proto, že budou určeny všemi členy Stvoření při konzultaci s Pánem Ježíšem Kristem. V té době bude jasné, jakými budou. Nicméně můžete si být jisti jednou věcí: Žádná omezení ani ohraničení ani jiné podobné negativní věci nikdy nevstoupí do jakéhokoliv aspektu nového života. Aby se znovu zopakovalo: Nový život bude vybudován na základě svobody, nezávislosti, lásky, moudrosti, nepřetržitého pokroku, změny a vzájemného prospěchu, obecného blaha, tvořivosti a neomezeného sdílení. Vždyť Pán Ježíš Kristus poskytuje život právě pro tento vznešený účel.

(9)

Bezmezné potenciály jedinečných expresí a impresí každého jedince určí míru užitečnosti jeho usilování v konání toho kterého typu práce, zaměstnání a povolání, v jakých se mu zachce být angažován. Užitečnost jedincova života je určena tím, jak přispívá svými jedinečnými talenty, dary a schopnostmi.

Nemajíce déle již ohraničenosti, omezenosti a nevědomosti všelijakého druhu, lidé tehdy budou schopni uskutečňovat, zpřítomňovat a projevovat všechny své dary, schopnosti a talenty způsobem co nejvíce produktivním, konstruktivním a tvůrčím. Princip, na kterém se jakákoliv užitečná činnost bude budovat, bude spočívat v kvalitě oceňování a potřeb. Každý jedinec je jedinečný a odlišný. Každý má jedinečné a rozličné dary, talenty a schopnosti. Ty jsou výrazy Absolutního stavu Pána Ježíše Krista, který nadělil těmito dary, talenty a schopnostmi každého jedince. Toto učinil pro specifický účel - aby se sdílelo s ostatními a přispívalo k blahobytu všech ostatních. Protože každý jednotlivec má v sobě tak nesmírnou upotřebitelnost a naplnitelnost potřeb druhých pro sdílení bez ohledu na to, čím a jaké jsou ty dary, talenty a schopnosti, vše z nich je stejně potřebné a oceňované. Takže do nového života pozitivního stavu nikdy nevstoupí něco jako komplex nadřazenosti a méněcennosti, jak to zakoušejí lidští i jiní tvorové.

Zároveň tím, že žádní dva jedinci si nejsou podobní, nikdy v tom životě nedojde k žádné duplikaci jakýchkoliv aktivit. Duplikace jsou ztrátou drahocenné energie a tvořivého usilování. Pán Ježíš Kristus nikdy nevytváří dva či více darů, talentů a schopností, které by se navzájem zdvojovaly ve svých činnostech. Pouze v negativním stavu a v lidském životě restrikcí a limitů je možná taková neproduktivní duplicita. Je pouze logické usoudit, že jste-li jakkoliv ohraničeni a omezeni, brzo vám dojdou nové nápady a pak skončíte tím, že budete dublovat. Toto je typickým stylem negativního stavu. Všechno v něm i na vaší planetě podléhá zas a znova duplikacím.

Podívejte se na odpadky, smetí, brak a neřádstvo, jaké lidský život produkuje ! Je třeba vybudovat celý komplex zařízení, která se zabývají tímto odpadem. Fakticky se lidský život točí kolem záchodů, fekálií, močůvky a odstraňování odpadků a smetí. To mluví docela výstižně o tom, že negativní stav neprodukuje obecně nic jiného než odpad, smetí, brak, šmejd a všelijaké věci na vyhození. Toto jsou „rozkoše“ negativního stavu, kterými neustále napájí lidský život.

Přítomná situace členů pozitivního stavu je kvůli svobodě volby taková, že dokonce i oni se musí neustále omývat a očisťovat od představ, jež je ponoukají k tomu, aby odmítali a zapírali Pána Ježíše Krista a život pozitivního stavu. Takové ideje mohou být považovány za jejich odpadový materiál, který se musí odhazovat. Jak víte, tento vyhozený odpad padá do zóny vymístění, zde je zachycen a použit jako zdroj odpadního života jejích členů. Potom je mnohonásobně duplikován a předává se lidskému životu na vaší planetě. V tomto ohledu je lidský život vyživován odpadky vyhozenými z pozitivního stavu a použitými pro mrtvý život negativního stavu, který je vrhá zpět. Ve skutečnosti život lidský se jeví jak odpad odpadu z odpadu. Toto je proces duplikace, triplikace a multiplikace negativního stavu.

Taková situace se ovšem nebude déle tolerovat v novém životě pozitivního stavu. Členové pozitivního stavu - jakmile se osvobodí od nutnosti odhazovat výše zmíněné ideje - budou mít příležitost, aby konečně konali to, k čemu byli stvořeni: Neohraničené, neomezené, nepotlačené a nepřekazitelné zpřítomňování, uskutečňování a projevování všech svých potencionálů, darů, talentů a schopností pro vzájemné sdílení a ve prospěch všech.

(10)

V novém životě pozitivního stavu bude mít pojetí volného času a zábavy docela jiné spoluoznačení. Jak jste si povšimli, nebyla zde zmínka o spaní. Není to náhodou. Potřeba spánku vyvěrá z nutnosti udržet určitou znalost a informaci záhadnou a ukrytou. Také vyvěrá z existence nevědomosti a nevědomých procesů. Toto pak nasvědčuje tomu, že život spánku povstal z negativního stavu. Je to proto, že negativní stav potřebuje určitou znalost a informaci skrývat dokonce i před členy pozitivního stavu.

Kvůli negativnímu stavu existují ignorace a nevědomé procesy. Čím více vědomostí a informací se musí odpírat jakékoliv sentientní entitě a čím více nevědomosti a nevědomých pochodů působí, tím delší doba spánku se vyžaduje. Takže dokonce i členové pozitivního stavu v přítomné době potřebují mít údobí periodického spánku.

Naproti tomu lidští tvorové, jsouce výtažkem ignorace a nevědomí, potřebují nejdelší dobu ke spánku. Téměř POLOVINA jejich lidského života se stráví spánkem či jinými formami odpočinku.

Situace nevědomosti a zatajování určuje také délku jakékoliv fáze člověka. Čím je více té ignorace a utajování, tím je kratší ta fáze nebo životní rozpětí. Takže opět je to fáze lidského života, která tím, že je ve stavu největší nevědomosti a utajování pravých duchovních i jiných faktů, trvá nejkratší úsek času. Žádná jiná fáze života kdekoliv a v jakémkoliv čase není tak krátkého trvání.

Proto jakmile potřeba utajování a záhadnosti bude eliminována, jakmile lidský život ignorace a nevědomých procesů nebude déle existovat, jakmile negativní stav již více nebude, nebude existovat žádná potřeba spánku. V novém životě pozitivního stavu tedy spánek nebude mít místo. Bude nahrazen delším obdobím práce, učení, zábavy, bavení se, svátků a nejrůznějšími dalšími oddechovými aktivitami.

Obsah a kvalita oddechových a zábavných činností budou určeny v době zavedení a ustanovení nového života pozitivního stavu. Můžete být ujištěni, že to bude něco, co nebylo nikde a nikdy zkušenostně prožito v žádném dosavadním životě.

Jednou z oblíbených činností, kterým se věnuje čas, jaký se nyní tráví nutným spánkem, bude učení se novým způsobům vnímání, vyjádření a vztahovosti. Lidé budou hodně cestovat po veškerém multivesmíru Stvoření, aby se poučili o jiných formách sentientního života, jejich životním stylu, tvůrčím usilování a o tom, jaká je kvalita jejich vztahu k Pánu Ježíši Kristu. Takové poučení bude sloužit účelu nepřetržitého zvelebování a obohacení každého až na věčnost. Protože budou do jsoucna a bytí přicházet vždy nové formy sentientního života, bude zde vždy něco nové a podněcující k poučení.

(11)

Jak víte, je multivesmír Stvoření uspořádaným a zákonným děním, řízeným určitými duchovními principy Božské prozřetelnosti Pána Ježíše Krista. Toto vyžaduje, aby existoval určitý typ duchovní organizace, aby se tyto multiverzální zákony naplnily. Jeden z fundamentálních rozdílů nového života pozitivního stavu bude v tom, že každé idividuum ve Stvoření bez výjimek a výhrad bude mít vštípeny tyto zákony ve svém srdci, a to na základě své svobodné vůle a volby. Takže každý bude řízen těmito zákony z vnitřku a nikoliv z vnějšku.

Z tohoto důvodu nebude existovat v té době žádný vnější typ vlády politické nebo jakékoliv jiné povahy. Pamatujte si, že Pán Ježíš Kristus bude mít intimní, soukromý a osobní vztah s každým jednotlivcem. Tudíž je to Pán Ježíš Kristus, který jediný může ovládat jakýkoliv vládnoucí orgán či individuální život. Mluvíte-li a stýkáte-li se s Pánem Ježíšem Kristem denně, pak jakou jinou potřebujete autoritu ? Pán Ježíš Kristus a vaše „já jsem“, které v sobě obsahuje všechny vládnoucí zákony multivesmíru, jsou vašimi absolutní vládci. A jelikož ve vašem „já jsem“ jsou od Pána Ježíše Krista ve vás, pak v konečném smyslu je pouze a jedině Pán Ježíš Kristus vaším Absolutním vládcem. Mít Jej/Ji za pravého Absolutního vládce a Absolutní autoritu znamená, že jste dokonale svobodní a nezávislí na jakýchkoliv vnějších autoritách a jejich nanucování.

Bude existovat v té době jenom NEOFICIÁLNÍ TYP VLÁDY, který se omezí na záležitosti KOORDINOVÁNÍ ČINNOSTI a udržování DOPLOMATICKÝCH VZTAHŮ s jinými formami sentientního života po celém multivesmíru. Každá zvláštní forma sentientního života se bude obvykle shlukovat okolo jednoho stavu a jedné oblasti v čase a prostoru. Tyto shluky budou vytvářet zdání, že existují země, mající stejné formy sentientního života. Avšak nebudou mít žádnou politickou či jinou moc nad nikým mimo koordinování činností. Jak víte, všecka moc bude patřit Ježíši Kristu.

Rozsah, obsah, kvalita a forma jakékoliv takové vlády bude určena specifickou volbou toho, jak se bude v té době projevovat nový život pozitivního stavu tím, či oním způsobem. Kvůli tomu se nemůže o této záležitosti více zjevit.

Má-li kdo uši k slyšení, nechť slyší, co Pán Ježíš Kristus zjevuje v této kapitole.“

 

Zpracoval v pětibarvě 14.4.2002 Ivo A. Benda