PSEUDOTVŮRCI VELICE PILNĚ PŘIPRAVUJÍ PLNOST NEGATIVNÍHO STAVU

I cizince tu ovládá strach a autocenzura, říká Čech, který studoval v KLDR

ZPRÁVY Z NEJTOTALITNĚJŠÍHO A NEJPEKELNĚJŠÍHO STÁTU PLANETY ZEMĚ V ROCE 2011:

ROZHOVOR Koreanista Jaromír Chlada prožil v Severní Koreji půl roku. "Když váš dědeček vlastnil pole, nemáte šanci se dostat na univerzitu, možná za úplatek," popisuje režimem jasně stanovená pravidla.

Z různých diktatur unikají informace a disidenti, ze Severní Koreje neuniká nic. Dvaatřicetiletý koreanista Jaromír Chlada je jedním z mála lidí ze Západu, kterým se podařilo poznat život v nejizolovanější zemi světa zblízka. Během půlroku na studijní výměně v KLDR viděl všudypřítomnou paranoiu hlavního města i bídu venkova.

HN: Společně se svým kolegou jste žili v hlavním městě Pchjongjangu. Mohli jste se tam pohybovat bez dozoru?

Směli jsme se sice pohybovat sami, což bylo dobré, ale v Severní Koreji vás hlídají všichni. Jsou určitá místa, kde jsou cizinci k vidění, pak jsou místa, kde nemají co dělat. My jsme samozřejmě zkoušeli chodit do ulic, kde to nevypadá jak z pohlednice, tam ale budíte velkou pozornost.

Zajímavé je, že i u cizince tam funguje autocenzura a ovládání strachem. Na začátku pobytu nám nikdo přesně neřekl, co smíme a nesmíme dělat. Akorát nám sdělili, ať bez jejich svolení nechodíme do veřejných institucí. Hranice byla tedy dost nejasná. Velkou roli hrálo i vědomí, že když pravidla porušíme, do 48 hodin nás vylifrují ven.

HN: Je v ulicích Pchjongjangu výrazná přítomnost armády?

Vojáků je všude samozřejmě hodně a uniforma je běžné oblečení i pro obyčejné Severokorejce - i dělníci nosí onen známý Kim Ir-senův stejnokroj. Jeho syn Kim Čong-il po nástupu k moci v roce 1994 zavedl politiku „songun“, která staví armádu na první místo ve společnosti. Armáda funguje jako ozbrojená složka, zároveň ale také jako pracovní síla. Opravuje silnice, a když je sklizeň, tak jdou vojáci na pole.

HN: Co jste tam vlastně studoval?

Na Kim Ir-senově univerzitě nás zapsali na několik předmětů – na korejštinu, protože naše korejština nebyla úplně úžasná, pak i na angličtinu a na počítače. Jejich výuka spočívala v tom, že učitel namaloval na tabuli ikonku a řekl: „Tady na ni musíš kliknout.“ Pak ji smazal a namaloval další. Po druhé hodině jsme si řekli, že tohle opravdu nemusíme. Angličtinářka byla aspoň dobrý zdroj informací, i když jazyk se tam člověk taky nenaučil.

HN: Jak vás přijali spolužáci?

Studovali jsme společně s dalšími zahraničními studenty, většinou z Číny, Mongolska nebo z Ruska. Na koleji byli na našem patře i dva Severokorejci, kteří na nás dávali pozor jak politruci z nějakého vtipného filmu. Ti tam byli za odměnu. Být na univerzitě je v KLDR velice výběrová záležitost, musíte mít správný původ tři generace nazpět, takže když váš dědeček vlastnil pole, tak nemáte šanci se tam dostat, možná snad za úplatek.

Všichni Severokorejci musí navíc projít speciálním školením, jak konverzovat s cizincem, takže i když se vám podaří dát se s někým do řeči, tak je ten rozhovor pokaždé stejný: Kde bydlíte? Co studujete? S kým studujete? A nikdy nemluvíte jen s jedním člověkem, protože se všichni vzájemně hlídají. Několikrát jsem zažil, že když jsem někoho oslovil, tak se hned ohlížel, jestli ho přitom někdo nevidí.

HN: V době vašeho pobytu režim dočasně povolil uzdu polosoukromému pouličnímu prodeji. Jak takové severokorejské podnikání vypadalo?

V té době, tedy v roce 2003, zkolaboval přídělový systém a ve městech vzniklo hodně tržnic, kde lidi mohli prodávat to, co si vypěstovali. Pro cizince byly ale dost nedostupné, protože byly uvnitř bloku na sídlištích.

Jednou jsme se šli na takové místo podívat, což bylo šílené pro nás i pro ně. Jakmile jsme se objevili, tak se vzedmula vlna a lidi se začali plašit. Chtěli jsme si nakoupit nějaké ovoce, a kdo se s námi odvážil mluvit, tak během jedné věty dokázal navýšit cenu na trojnásobek, aby toho využil. Za pár minut pak přišel nějaký šéf a poslal nás ven. Čínští spolužáci to měli jednodušší, nikdo je nepoznal a chodili si tam úplně běžně.

HN: Liší se obyvatelé hlavního města od ostatních Severokorejců?

Pchjongjang je vlastně státem ve státě a výkladní skříní režimu na ukazování cizincům. Žít v hlavním městě je obrovské privilegium a jeho obyvatelstvo je výběrové – žijí tam většinou prověření lidé a členové strany. Zatímco v Československu stačila k přijetí do strany většinou jen přihláška, v Severní Koreji je členství ve straně jen pro vybrané. Plynou pak z toho velká privilegia.

HN: Měl jste možnost vidět také venkov?

Nebyli jsme v nějakých zapadlých místech, ale měli jsme možnost vidět, že se na polích pracuje ručně, protože nemají na naftu. A na příkrých zastrčených svazích jsou vidět vysekané pruhy, kde si lidi tajně zakládají svoje políčka.

Paradoxem je, že během hladomoru v polovině devadesátých let nebyli nejohroženějšími ti nejchudší, to znamená lidi z venkova. Mohli si na rozdíl od lidí z měst něco sami vypěstovat a díky tomu přežít.

Je ale vidět, jak jsou zubožení. Dopravují se všude pěšky, všechno nosí na zádech, jsou malí a hubení. Jednou jsem z vlaku například viděl, jak ženy rovnají podél trati kamínky do lajny. Což nemělo žádný účel, snad pouze ten, aby to vypadalo hezky.

 

7000 stran textů a 5000 obrázků o Vesmírných lidech Sil Světla najdete zde:

vesmirni-lide.cz vesmirnilide.cz andele-svetla.cz andelesvetla.cz
universe-people.cz anjeli-neba.sk anjeli-svetla.sk stahuje-200-zemi.cz
stahuje-cely-svet.cz nejsme-otroci.cz universe-people.com cosmic-people.com
angels-light.org angels-heaven.org ashtar-sheran.org 200-countries-download.org
all-the-world-downloads.org himmels-engel.de angeles-luz.es angely-sveta.ru
anges-lumiere.fr angelo-luce.it anioly-nieba.pl feny-angyalai.hu
andjeli-neba.com.hr anjos-ceu.eu angeli-raja.eu engelen-hemel.nl
ingerii-cerului.ro cennetin-melekleri.web.tr