| Karel Gott |
| Bojím se o tento svět Zlatý slavík přemítá o krizi moderní společnosti a předpovídá brzký příchod nové totality. Odhaluje, že státům nevládnou politici, ale někdo úplně jiný. Když už se Karel Gott rozhodne vyjádřit veřejně jiným způsobem než písní, stojí to rozhodně za to. Hovořit s ním o historii 20. století, globalizaci nebo třeba o Václavu Havlovi je silný zážitek. Matador české pop-music na chvíli odloží svůj charakteristický úsměv a vypráví například o tom, že všichni jsme jen pouhými figurkami, kterými manipulují tajemné skupiny mocných finančníků a okultistů. Muž, jenž za své poslání považuje "přivádět publikum do meditativní polohy, v níž se přenese do fiktivního světa příjemných pocitů", varuje, že se řítíme vstříc nové orwellovské totalitě. * Nelákalo vás někdy opustit dráhu zpěváka a přejít do politiky? O pravdu nelákalo. Neumím si představit, že bych mohl nalézt většího uplatnění, naplnění a radosti v jiné profesi, než v té, které se posledních čtyřicet let věnuji. Navíc pro politickou kariéru je potřeba úplně jiný druh talentu. V případě neúspěchu by návrat do showbyznysu s tím, že jsem si to rozmyslel a budu zase zpívat, byl směšný. * Čeho se podle vás nedostává dnešním politikům? Některým se nedostává talentu a mnohým voličů, a zejména takových, jaké by si představovali. Ideální volič je člověk důvěřující a zcela ovladatelný. Většina voličů je však neukázněných a zlobivých a ti nikdy nebudou souhlasit s tím, že předají politikům bezmeznou důvěru, hraničící až s vazalskou oddaností, a na celé čtyři roky oslepnou a ohluchnou a budou dělat jen zdvořilé "kyvy". * Chodíte k volbám? Jdu, protože volit se má, a naštěstí znám politiky, kteří jsou konkrétní a ne tajnosnubní a dokáží mě přesvědčit, aniž bych na to potřeboval čtyři roky. * Dokáží se voliči poučit ze svých omylů? Jsem přesvědčený, že zvlášť v posledních stoletích nejde o žádné omyly, naopak politika se odvíjí podle přesných scénářů, nic se neděje náhodou, i to nejhorší jako války. Vždy je o vítězích rozhodnuto dávno předtím. Stejné banky podporo valy toho, kdo je rozpoutal, a vyjednávaly s tím, kdo byl napaden. Domlouvaly se, čím budou platit, až jim budou posílat zbraně. Běh světa řídí tyto vysoké nadstátní kruhy, tzv. ilumináti nebo osvícenci, a také svaté řády a lóže až po mysticko-okultní organizace. * Mohl byste to nějak upřesnit? Jde o osoby, které tím pádem určují, kdo bude dělat politiku, a to ostatní už je jenom velké divadlo. * Není to poněkud vykonstruované? To by znamenalo, že jedinec, dokonce ani skupina nemá šanci cokoliv ovlivnit... Dal bych několik příkladů z historie. Pět synů jednoho slavného frankfurtského bankéře si rozdělilo sféry vlivu - jeden zůstal v domě svého otce, druhý odešel do Londýna, třetí do Paříže, další do Vídně a poslední do Neapole a financovali všechny znepřátelené strany v napoleonských válkách. Posílali si zprávy o situaci na bitevním poli po poštovních holubech, protože ti byli rychlejší než kurýři. A tak jen vyvolení byli správně informovaní, že u Waterloo byl Napoleon definitivně poražen. Jen oni mohli dělat výhodné finanční operace a ostatní utřeli nos. Anebo takové vítězství proletariátu, který vedla ruská inteligence, placená nejvyššími západními finančními a průmyslovými kruhy. Zakladatel Rudé armády Lev Trockij a jeho soudruzi byli vycvičeni na území Standard Oil v New Jersey a vysláni prezidentem newyorské banky Jacobem Schiffem do Petrohradu s podporou pro revoluci ve výši dvaceti milionů dolarů ve zlatě. Němečtí průmysloví magnáti a poradci císaře zase vybavili Lenina a jeho apoštoly z Curychu, aby pak Rusko muselo podepsat brestlitevský mír a oni mohli opustit východní frontu, kde měli zbytečné ztráty. Lenin byl vynikající spoluhráč a německý agent, Trockij zase špatný herec z Brooklynu, ale výborný řečník. Tihle hoši uměli všechno velmi dobře vyložit lidem a v jakékoliv době. Ovšem když se bolševismus nebo jiné "revoluce" rozmontují, najednou spatříte lidi, kteří vypadají stejně jako Trockij a zjistíte, že jste zase za blbce. * Zažil jste vy sám někdy nečekané překvapení takového druhu? Když jsem poprvé odjel na Západ, zmínil jsem se o našich poměrech a byl jsem kritizován, že to špatně vidím. Všichni byli levicoví, měli Che Guevaru a mleli, že je třeba myslet na většinu. Těšil jsem se do svobodného světa, že se konečně na dechnu, a místo toho jsem koukal jako blázen, kde to jsem. Chápal jsem tyto po stoje v Americe v souvislosti s válkou ve Vietnamu, vždyť tam posílali umírat své kluky. Logicky proti každé akci, která se vede, vzniká protireakce. Nemohl jsem ale s nimi diskutovat, byli strašně radikální, nesmiřitelní až zlí, ale poučil jsem se z toho. * V jakém smyslu byli radikální a zlí? O ni neměli tu zkušenost a tím, že já měl příležitost poznat oba systémy, mohl jsem si věci dávat do souvislostí. Nabyl jsem přesvědčení, že komunistický systém ve východní Evropě vlastně Západu vyhovuje. A my jsme byli takové pokusné terárium. Zamezilo se velké imigraci z Východu, který si sám a ochotně tu zeď postavil. * Je podle vás velmocensky rozdělen i současný svět? Bipolarita Západ-Východ už skončila, druhá strana byla totiž rozebraná. Vznikla stejně jako výsledek uspořádání světa po druhé světové válce, za to my nemůžeme, byli jsme diplomatickými manipulacemi odsouzeni stát se sovětským satelitem. Západ s Východem si ale nikdy neublíží, to už mně bylo jasné dávno. Tady bezvadně fungoval efekt rovnováhy a vzájemného zastrašování, to byla perfektní vojenská strategie - obě strany si vzájemně hlásily a kontrolovaly i schvalovaly každý vojenský krok, jako ten u nás v roce 1968. Studená válka tedy skončila, ale narůstá ekonomická nerovnováha mezi křesťanským a islámským světem. * Řekl jste, že na vývoj společnosti mají zásadní vliv jakési svaté řády, lóže a mysticko - okultní organizace. Co si myslíte o vlivu křesťanských církví a dalších světových náboženství? Církve, i když se naoko zdají oslabené, a jsou jakoby cítit naftalínem, mají stále obrovský mocenský a politický potenciál. Být viděn je možná důležitější než vidět. Proto mnohé dalajlámovy cesty od střechy světa až po díry světa, proto ty nekonečné světové mise papežovy, při kterých obdivuhodně, svou a snad i boží vůlí překonává slabost danou věkem. * Čím se Jan Pavel II. liší od svých předchůdců? Jeho zásluhy jsou nezměrné. Rozbití různých církevních tabu, omluva pravoslavné církvi, v Izraeli za holocaust, za Jana Husa, čarodějnické procesy, za Bartolomějskou noc... Omluva bylo donedávna slovo, které římskokatolickému slovníku téměř chybělo. * Udrží si katolická církev svůj vliv i v novém století? Jedenadvacáté století má prý být proti minulému duchovnější a zde církve nemohou chybět a vliv mít budou. Tato církev je bohatší než všechny politické strany dohromady, ovládá vladařské finesy cvičené po staletí a území, na kterém má vliv, je obrovské. Dnešní lidé, zahlcení stále přibývající technikou, pro žívají stresy a neurózy a budou hledat otázky na své odpovědi. Kde jinde než u Boha. Ať už si ho přivlastňuje kdokoliv a ať vypadá jakkoliv. Kromě známých vír se lidé vrací ke starým náboženstvím a vznikají nové kulty i sekty. Nejpřirozenější je hledat Boha v sobě, ale to jsem neřekl já, ale Ramtha. Chcete-li vědět, jak vypadá Bůh, jděte a podívejte se do zrcadla a budete mu hledět rovnou do tváře. Právě v tomto techno údobí jsou církve připraveny rozevřít svou léčebnou náruč komukoliv, a hlavně třetímu světu, který zatím sice vypadá, že ví, že nic neví, ale to nebude trvat dlouho. * Nejčastější slovo, které padá při diskuzích o stavu a vývoji dnešního světa, je globalizace. Co si o tomto jevu myslíte vy? Tady asi nebudu poslem dobrých zpráv - jak mě přátelé kdysi charakterizovali. Obávám se, že celosvětové dění směřuje k totální globalizaci, která vyústí v jednu totalitní světovládu. Časem všechny malé banky padnou - už to pomalu začíná, bankovní giganti budou fúzovat, až nakonec zbude jediný bankovní dům, který bude všem diktovat. Vznikne jedna světová měna, která bude všechno řídit, a pak už je jen krůček k bezhotovostnímu platebnímu systému pomocí mikročipů a laserových neviditelných kódů - nejspíš je budeme mít zabudované v těle. A tím bude možné z jednoho vládního centra získat o každém informaci a každého kontrolovat. Už si na to zvykáme, vnímáme to jako samozřejmost - ta identifikační čísla jsou kreditní karty. Zatím je to velmi příjemné a i další vývoj v tomto směru nám bude připadat praktický, výhodný a hlavně pohodlný, ale časem zjistíme, že jsme se stali objektem nejenom kontroly, ale i manipulace s myšlením. * To zní poněkud jako orwellovská utopie... Ani ne. Bojím se toho, že se nakonec naplní všechny orwellovské vize, které při svém vzniku vypadaly tak neskutečné. Napadlo mě, že možná přijde doba, třeba se jí ještě dožiji, kdy budeme nostalgicky vzpomínat na minulé totality. V každém případě, když už se tehdy nedalo dělat vůbec nic, tak si aspoň lidé mohli pro sebe nechat své myšlenky a názory. * Vraťme se ještě k české politice. Co soudíte o Václavu Havlovi? V čem například vidíte důvod jeho stále vysoké popularity v zahraničí? Václav Havel jako každá mimořádná a vyčnívající osobnost je rozporuplný, ale vždycky svůj. Dost často se zdá, že s milou poťouchlostí rozpoutává neviditelné akce, které jako by pocházely z jeho absurdních her. Někteří jeho političtí kolegové z jiných břehů se překvapivě často nechávají ukolébat jeho úsměvným výrazem jednoduchého muže, ale on v pravý čas popíše tabuli politické scény zbrusu novou a nečekanou diferenciální rovnicí, která sebejisté odpůrce dostane do kolen. Předvedl to v poslední době několikrát. Když se zeptáte v zámoří, co vědí o naší zemi, není toho většinou mnoho. Znají však jména Havel, Jágr, Hašek, Lendl, někdy Masaryk. Mimochodem myslím, že Havel se mu v některých rysech chce podobat. Kolem Havla byl vytvořen mesianistický mýtus, ale když se v Americe zeptám jeho obdivovatelů, co od něj četli, většina odpoví, že vlastně nic, ale že slyšeli, že to je odvážný, emocionální a inteligentní člověk. Přitom Havel pro svou až kultovní popularitu moc v zahraničí nedělá. Ale jeho čestné doktoráty, finanční dary od nadací nenápadně zakořeňují ve světovém povědomí jeho pověst. Nenápadně vypadající, ale výsledky jsou tady. * Před několika lety jste v rozhovoru pro rakouský týdeník prohlásil, že Havel to měl za minulého režimu lehčí než vy. Jak jste to myslel? Rád bych v tom udělal jasno. Co jsem tehdy onomu rakouskému novináři řekl? Zeptal se mě, proč jsem nevyužil své pozice populárního zpěváka a nebojoval proti systému. Odpověděl jsem, že je něco jiného, když člověk doma píše a výsledek své práce předá do zahraničí, a to, když někdo ke své práci potřebuje koncertní pódium. Pokud bude mít zákaz na něj vstoupit, tak končí jeho pozice, popularita, a tím i vliv jeho názorů. Z toho dotyčný novinář usoudil, že to měl Václav Havel lehčí. Šlo o exemplární případ překroucení mé odpovědi. Ne ale náhodou, protože v té době se v některých médiích velmi cíleně útočilo na mou osobu. V té době jedno sugerování do vědomí lidí vystřídalo druhé - určovalo se koho odmítat, kritizovat, a kdo je nedotknutelný. Mnozí si pak dávali pozor, aby si se mnou nezadali, a vyčkávali. Naštěstí pro mě rozhodlo publikum, kterému nikdo nemohl zabránit přijít na koncert nebo poslat svůj hlas do ankety. Mezi mými nepřáteli se objevili staronoví známí. Připadali mně, jako by byli vyklonovaní, podobali se sobě jako vejce vejci. Dřív ale neměli dost odvahy a všimněte si, že v nové době neútočili na ty, kteří minulý režim vytvářeli. To aby nenarazili na ty nedotknutelné * Domníváte se tedy, že je u nás ohrožena svoboda slova? Svoboda slova ohrožena není, ale věta už může být někomu nepohodlná. Slovo jako takové ještě nedává smysl, ale věta to už je myšlenka, a to je něco jiného. * Vy můžete porovnávat českou a německou společnost. Jezdíte tam už desítky let... Pro mě je to druhý domov, tři a třicet let tam natáčím desky a mám za sebou pětadvacet turné a nespočet vystoupení. Díky tomu tam mám vynikající kolegy, mnoho přátel a neuvěřitelně věrné publikum všech generací. Partneři v mé profesi jsou spolehliví a přesní, ostatně Němci, jak známo, jsou skvělí organizátoři. A tak mi nedá, abych se nad tímto národem nezamyslel. * K čemu jste při svém zamyšlení došel? Mnohokrát jsem přemýšlel nad tím, jak u tak kulturního národa mohlo dojít ke tragédii Třetí říše a následnému rozpoutání druhé světové války, za které Němci platí dodnes. Mladší generace se občas ptají, proč mají nést tíhu této viny. Je třeba si uvědomit, že historické hodnocení se nám po válce dostává jen od vítězů. A tím víc mě to nutí hledat si jiný úhel pohledu. A shledávám, že do této hry bylo zataženo viníků více. * Koho teď máte na mysli? Hned prvním tahem vítězů po první světové válce byla Versaillská smlouva, kdy bylo Německo donuceno platit obrovské reparace vítězům - konkrétně 123 miliard zlatých marek a 26 procent z hodnoty německého vývozu ročně. Tím pádem se Německo dostalo do chronické inflace a krize. * To jsou ale dost známá historická fakta... Jistě, ale další kontexty tak známé nejsou. Krize a inflace samozřejmě vedly k pozdržování německých plateb. A tak byla světovými bankéři založena ve Švýcarsku mezinárodní banka pro platební vyrovnávání. A jejím prostřednictvím se mohly pohledávky jedné země převádět z konta druhé země. Tento plán, zvaný Dawes, tento systém půjček pro Německo, přinášel vysoké zisky. Dnes už jsou přístupné dokumenty o tom, že americké banky a průmysl se podílely na vzestupu Hitlera. Guvernér Reichs Bank a zároveň ministr financí Schacht byl geniální ekonomický stratég, který zjistil, že z pozice slabého Německa neuspěje, a že tudíž musí vybudovat zbrojní průmysl z úvěrových obchodů. Po projednání partnerství s Britskou národní bankou sloučil ekonomický establishment. Ze všech dluhů se nakonec Německo ocitlo v krizi a toho využila NSDAP. S tím už Schacht neměl nic společného. U norimberského procesu byl jedním ze tří osvobozených, protože takového člověka - jako řadu jiných - Spojenci potřebovali. * Když už jsme u historie našich západních sousedů - Co si myslíte o poválečném odsunu Němců z Československa? O tom bylo rozhodnuto jinde, ale stínem na našich vztazích zůstává to, jakým způsobem byl prováděn. Vina na rozbitých vztazích však nikdy není jednostranná. Odsun německé šedé zóny z pohraničí neprobíhal o nic jemněji než vyhnání Čechů před válkou. Když už se zdá, že je většina lidí na obou stranách schopna odpustit, včas se objeví nějaký vytloukač politického kapitálu. * Věříte v odpuštění a ničím nezatížené vztahy mezi Čechy a Němci? K odpuštění musí dojít a snad to udělá další generace. V minulosti to tak bylo, vždyť v Praze se odnepaměti střetávaly tři kultury - česká, německá a židovská. Většinu času spolu dobře vycházely, prolínaly se, a dokonce si pár desítek let i velmi dobře žily. Prolínání jednotlivých kultur má v určitém kontextu i komický přídech, když se například hovoří o uměleckých pokladech našich vlastenců, tak si vychutnávám takové lahůdky, že libreta našich národních oper - Braniboři v Čechách a Dalibor - napsal přítel Bedřicha Smetany Josef Wenzig německy a teprve po složení hudby byla přeložena do češtiny. Smetana v psané češtině nebyl zrovna doma. Nejinak tomu bylo v českých vlasteneckých salonech, později v kavárně Arco, kde sedávali svorně čeští a němečtí židovští literáti, bratři Čapkové, Max Brod, Franz Kafka, Franz Werfel, čeština tu bez jakéhokoliv nepřátelství střídala němčinu. Bohužel pod soužitím národnostních skupin, i když bylo dobré a trvalo tak dlouho, latentně dřímaly mocenské spory, takže se stalo, co se stalo. * Jak si vlastně vysvětlujete svoji velkou popularitu v Německu? Byl jsem asi ve správný čas na správném místě a se správnou písní. První album jsem v Německu vydal v roce 1968 a hned jsem za něj obdržel zlatou desku za 300 000 prodaných nosičů. A to celé se pak sedmdesátkrát opakovalo. Čas byl ovšem jiný, písně jiné, jen místo zůstalo. Jeden německý novinář se kdysi nad mou popularitou zamýšlel. Je to jednoduché a přesné. Přijel jsem z komunistického světa - bez ohledu na to, že jsme byli sousedé, stál mezi námi ostnatý drát a zeď. Moc jsme se nesetkávali. Najednou k nim do doby studentských revolt, mezi hořící auta a rozbité výklady, přijel mladík z obávaného komunistického světa, který vypadal úplně jinak než jejich tvrdě protestující mládež. Nebyli to zrovna čistě vymydlení chlapci, zatímco já přišel elegantně oblečený, slušně vypadající s písněmi o lásce a krásném světě. * S jakým nejvýznamnějším Němcem jste se jako hvězda tamní pop-music setkal? Počínaje rokem 1968 jsem se setkal se všemi spolkovými kancléři, několika prezidenty a téměř se všemi významnými umělci. Nedávno jsem obdržel Eurocenu ve Vídni a mezi oceněnými umělci byla taková jména jako herec Mario Adorf a největší žijící malíř vídeňské surrealistické školy Ernst Fuchs. * Zmínil jste se, že jste jen v Německu získal sedmdesátkrát zlatou desku. Zpíváte už několik desítek let, letos vám bude dvaašedesát. Máte představu o životním stylu mladých lidí? Jak třeba jako zpěvák vnímáte oblibu dnes tak rozšířených techno párty? Bylo by smutné, kdyby dnešní generace mladých nebyla jiná než my. Naši rodiče si také mysleli, že jsme se s rokenrolem zbláznili. Mně spíš vadí, že hudba na techno párty nehraje hlavní roli. Interpreti té hudby zůstávají anonymní. Dřív existovaly kulty skvělých zpěváků a kapel, dnes se víc předvádějí dýdžejové. A to je celé nějak naruby. Vzpomínám si, jak kultovní anglický diskžokej John Peel řekl - Já přece nikdy nesmím mít pocit, že jsem slavnější než mé desky. * V čem je největší rozdíl mezi vaší generací a generací dnešních dvacetiletých? Jsou určitě sebevědomější, než jsme byli my. A to je dobře. My byli vychováváni k pokoře, nezdravé skromnosti a k tomu, abychom nevyčnívali. Všichni si byli rovni a nebylo radno si vyskakovat. * Je to také generace, která samozřejmě zachází s technickými vymoženostmi, o kterých se lidem před dvaceti lety ani nesnilo. A co vy - jaký je váš vztah k počítačům, k internetu? Zprvu byl můj vztah dost rezervovaný. Koneckonců mám možnost pozorovat práci s počítači v nahrávacích studiích a všechny zázraky moderní zvukové techniky používám doma. Stále ještě mě například fascinuje digitální zvukový záznam. Děkuji době, v které nám technika umožňuje tak úžasné věci, dnes už vím, že odmítat tyto možnosti je nesmysl, protože člověk může zůstat na štrece a přestat komunikovat. * Tento rozhovor je trochu jiný než ty desítky, možná stovky jiných, které jste za život poskytl. Nehovořili jsme příliš o vaší kariéře, o zpívání, ale spíš o politice a historii. Mluvme teď ještě chvíli o osobě Karla Gotta. Jak byste sám sebe charakterizoval? Lidé říkají, že mám docela dobrý charakter. Ale jinak jsem zpěvák - tenor, který rád zpívá romantické písně, protože jsou melodické, vyznávají lásku. Zpívám ale rád i swing, rock a džez, s kterým jsem začínal. Mám rád každou kvalitní muziku, i lidovky. A největší radost pro mě je, když se mi podaří dostat publikum do té správné nálady, až do meditativní polohy, v níž se přenesou do fiktivního světa příjemných pocitů. * Máte nějaké meze ve zveřejňování soukromí? Já ano, ale bulvární tisk ne. * Věříte v přátelství se ženou? Věřím, ale chtě nechtě se tam vždy vloudí myšlenka na nějaký vztah. * Co soudíte o feminismu? Ze všech - ismů je mi sympatický surrealismus, kubismus a impresionismus. Ženy však maluji rád. * Jiří Bartoška v jednom rozhovoru prohlásil, že má své "lejno na botě". Je něco i ve vašem životě, o čem dnes víte, že jste neměl dělat? Neměli jsme zvát Jiřího Bartošku na můj koncert v Carnegie Hall, protože kudy chodí, tak to pomlouvá. Všichni, kteří tam od nás byli, to považují za úžasný zážitek. Dvěma Čechům a super kapele se podařilo, aby obecenstvo po tři hodiny řvalo nadšením a vstávalo. Panu Bartoškovi se to nelíbilo. Odešel o pauze, protože si myslel, že už je konec. Jak potom může něco hodnotit. Prý z toho děláme, že jsme dobyli New York, a přitom šlo o akci pro emigranty. Vždyť v Americe všichni odněkud přišli a původní Američané - Indiáni také splynuli, už dávno nosí kravatu. * Snášíte kritiku? Pokud budu něco tvořit, musím se s ní naučit žít. Kdo nic nevytvořil, před tím nic neobstojí. Moc dobře vím, že pokud někdo chce špatnou kritiku na Karla Gotta, ví, za kým má jít. Já je ani nebudu jmenovat, nebudu jim přece dělat reklamu. * Cítíte se jako bohatý člověk? Bohatství člověka se měří podle toho, jak dokáže nakládat se svým volným časem. Podle tohoto měřítka jsem chudý jako kostelní myš. * Mají podle vás bohatí lidé nějaké povinnosti ke společnosti? Podle toho, jak ke svému bohatství přišli. * Přináší bohatství samotu? Na svých cestách po světě jsem byl mnohokrát pozván do různých klubů opravdu bohatých lidí. Nepřipadali mi nijak osamělí. * Máte nějaké neřesti? Bohužel se příliš rozpovídávám před novináři. |
| Jana Machalická |
7000 stran textů a 5000 obrázků o Vesmírných lidech Sil Světla najdete zde: