SVĚTELNÁ  KNIHOVNA

STAŽENÍ  KNIHY

TAJEMSTVÍ   KOSMU

 duch - síla - hmota

 Adelma Vay

1996

1869

www.andele-svetla.cz

www.vesmirni-lide.cz

Zadní strana obálky:

Kniha „TAJEMSTVÍ KOSMU“ poskytuje neobvyklý pohled na stavbu Vesmíru i účel lidské existence v něm. Nezabývá se pouze hmotnými projevy, ale popisuje vznik a vývoj kosmu z duchovního hlediska. Působení tvůrčí inteligence v jednotlivých vývojových etapách chápe jako projevy univerzální trojice – duch – síla – hmota. V souladu s kosmickou evolucí uvádí také vývoj lidské bytosti a naznačuje cestu vedoucí k naplnění jejího pozemského života.

Obsah

(0)

Předmluva .............................................................................. 11

Tajemství kosmu .................................................................... 13

KNIHA PRVNÍ

(1)

Prvopočátek ......................................................................... 15

- slovo jako absolutní božství

- tvůrčí síla

- trojice duch, síla, hmota

- univerzální zákony

- princip prasvětla a prainteligence

(2)

Princip života ....................................................................... 17

- oživení vesmíru

- duchovní nula a jednička

- odzrcadlení absolutní trojice

(3)

Prvotní božská stvoření .......................................................18

- individuální stvoření, inteligence, vůle a Láska

- kruh tvoření

- duální bytosti

- fluidní prostředí, prvotní zákony

(4)

Vývojový zlom ...................................................................... 21

- porušení prvotní harmonie

- pýcha duchovních bytostí

- rozpad duální jednoty

(5)

Zařazení protikladu do zákonů univerza............................ 23

- degenerace protikladných sil

- zákon sjednocení

- vznik prasluncí

(6)

První světový stupeň .......................................................... 25

- začátek smíření

- mesiáši nového tvůrčího cyklu

- zárodky nových světů

(7)

Druhý světový stupeň ......................................................... 27           

- rozdělení vesmíru  

- protikladný životní princip 

- světelné organismy           

(8)

Třetí světový stupeň ............................................................ 29

- proměny světů

- elektromagnetické fluidum

- světové „vejce“

- kometární formy

- jednobuněčné fluidní organismy  

(9)

Čtvrtý světový stupeň ......................................................... 31

- teplotní rozdíly kometárních světů

- molekuly života

- fluidní rostlinné organismy

(10)

Pátý světový stupeň ............................................................ 32

- dva druhy fluida

- galvanické organismy

- vodní hmotný kmen

(11)

Šestý světový stupeň .......................................................... 34

- změna pohybu světových těles

- organické kolonie

- základ planetární kůry

- vznícení atmosféry

- fluidní uhlík

- „chemická kuchyně“

(12)

Pokračování šestého světového stupně............................ 37

- polomateriální světy

- létající organismy - probuzení protikladných sil z letargie

- očištění fluida

- působení mesiášů

(13)

Sedmý světový stupeň......................................................... 39

- harmonie nového stvoření

- protiklad boží říše

- pokračující zhmotňování

KNIHA DRUHÁ

(14)

Pokračující tvoření .............................................................. 42

- ohnivé kruhy jako zárodky nových světů

- planetární uspořádání

- aktivita protikladných sil

- dělení rotačních pohybů

- prvek smyslnosti

(15)

Protikladné bytosti .............................................................. 46

- démonické bytosti

- materiální tvoření - slunce třetího řádu

(16)

Embryonální duchovní bytosti ........................................... 48

- smiřující prvek

- nové duchovní bytosti - rajské světy

- Adam a Eva

(17)

Třetí vývojový zlom ............................................................. 50

- zrání embryonálních bytostí

- svody protikladných sil

- padlé bytosti

- duchovní degenerace

- dny stvoření

(18)

Trojí rozuzlení chaosu ......................................................... 56

- neposlušnost, pýcha, smyslnost

- polospánek duchovních bytostí

- zákonitý chaos

(19)

Sluneční systémy nižších řádů .......................................... 59

- proměny ve sluncích 3. řádu

- možnosti duchovního vývoje                    

- život v systémech 4. a 5. řádu                 

(20)

Sluneční systémy šestého řádu ......................................... 63

- nejhmotnější projev Univerza

- naše sluneční soustava

- polozvířecí organismy

(21)

Životní princip jako oživující síla ....................................... 66

- všeprostupující princip života

- živočišně - smyslná, a smyslně - lidská forma života

- vývoj životního principu

(22)

Země jako mikrokosmos ..................................................... 67

- zrození zvířecího člověka

- otroctví těla

- duchovní pomoc

(23)

Pojem Boha na Zemi............................................................ 70

- víra v Boha

- vliv vědy

- smyslově - lidská představa božství                   

- význam slova zázrak                     

- duchovní práce                  

(24)

Ztělesnění lidských bytostí ................................................. 73

- mechanický život zvířecího člověka

- probouzení duchovního vědomí

- trojí podstata lidské bytosti

- materiální pohled na lidskou bytost

- význam vnějšího vzdělávání

- pozemský vývoj

(25)

Duchovní schopnosti lidstva ............................................. 79

- rovnováha mezi složkami člověka

- somnambulismus

- mediumita

- inspirace                

- moudrost

- síla vůle

- duchovní kontakty

(26)

Pozemský magnetismus a elektřina .................................. 83

- čistý magnetismus

- fluidický elektromagnetismus

- magnetické a elektrické působení na člověka

- zvířecí magnetismus

KNIHA TŘETÍ

(27)

Stupně návratu .................................................................... 85

- vnitřní vývojová spirála

- Kristův impuls

- hmotné pročišťování

- zvyšování duchovního potenciálu

- návrat do světů vyšších řádů

- znovusjednocení duálních bytostí

-14 stupňů návratu

(28)

Fluidní a látkové sjednocení ............................................... 90

- konečné sjednocení

- působení nejvyšší trojice, prostředníci mezi Bohem a člověkem

(29)

Pozemské duchovní poslání ............................................... 91

- duchovní ovlivňování člověka

- individuální poslání

- smysl pozemských inkarnací

(30)

Závěr...................................................................................... 94

- duchovní poselství člověku

(31)

Adelma Vay .......................................................................... 95

- stručný životopis

(0)

Předmluva k poslednímu vydání v německém jazyce

Více než před 120 léty byla přijata sdělení o stvoření světů a života Adelmou Vay.

Duchovní autoři tohoto úctyhodného díla v něm prokazují lidstvu nesmírnou službu. Vysvětlují doposud neznámý pra­počátek všeho bytí, přinášejí světlo do spleti hypotéz v oblasti geneze.

Kniha popisuje vývojové epochy univerza od jeho prapočát­ku až do dnešní doby. Vychází ze vše tvořící a vše naplňující životodárné jednoty. Bůh a svět, duch a hmota, tvůrce a stvo­ření představují jednotu ve své podstatě, vztahu i ve svém pů­sobení.

Pochopíme-li vznik a vývojovou cestu univerza, v němž jsme byli zrozeni jako čisté duchovní bytosti a na základě vlastní vůle se rozhodly pro aktivitu, zaměřenou proti zákonitému vývoji, porozumíme, proč dnes žijeme v materiálním těle na Zemi, jedné z vývojově nejníže postavených planet univerza. Země je planetou pokání a odpykání.

Pochopíme, že vše, co činí náš život bolestným, těžkým, ať jsou to nemoci, ztráty, bída, osudové rány, utrpení apod. je ná­sledkem našich činů. Velkou pomocí zůstává jistota, že tvůrce poskytuje každému člověku možnost učiněná provinění na­pravit a vrátit se do své původní domoviny, i když cesta k ní je velmi dlouhá.

Tato kniha – „dárek nebes“, nás oprostí od pochybností tížící nejistoty v otázkách: Odkud jsme přišli, proč jsme přišli a kam se po skončení pozemského života vrátíme. Uvedené otázky (na nichž často závisí snaha člověka o jeho další duchovní růst) jsou na základě chronologicky řazených vývojových etap tvo­ření, srozumitelným způsobem zodpovězeny. Je však nutno oprostit se od dogmatických představ a slepého fanatismu.

Cílem duchovních autorů je poskytnout lidstvu logické dů­kazy existence nejvyšší inteligence a tvůrce - Boha. Tvůrce da­roval člověku inteligenci, aby byl schopen dalšího poznáváni. Obdaroval jej i touhou po vědění, aby se vzdělával. Jestliže se, poslušní této touhy, obrátíme k původu všeho bytí, k Bohu, poznáme Jeho tvoření, Jeho nezměnitelné zákony, jejichž při­jetím získáme životní rovnováhu a naplnění.

K vydání tohoto svazku došlo s pomocí duchovních autorů. Kéž pomohou jejich slova mnohým při hledání cesty k prame­ni pravdy. Text tohoto svazku byl ponechán v původní podo­bě, pouze výrazy byly nahrazeny současnými.

Kéž by tato požehnaná kniha otevřela nitro mnoha lidí pro příjem duchovní pravdy, vedoucí člověka blíž ke Světlu.

Gisela W. - vydavatel

Slovo překladatelky:

Při své překladatelské práci jsem musela každou myšlenku i slovo nechat projít nejen mozkem, ale i srdcem. Poznala jsem hloubku, logičnost, pravdivost a vzácnost těchto sdělení, kte­rá mne dovedla k pochopení nejen geneze a evoluční zákoni­tosti, k upevnění víry v nejvyššího Tvůrce, ale i k pochopení původu a účelností lidského života, jeho sociálních a kultur­ních rozdílů, k pochopení významu utrpení i životních bojů, v nichž se vytváří čistota a naděje pro vnitřní růst.

Věřím, že i vy poznáte působení nesmírné síly, vycházející z této knihy. Její překlad byl náročný, odměna však nezměři­telná.

Pavla K.

Tajemství kosmu

Pohled na noční oblohu umožňuje člověku spatřit tisíce zá­řících hvězd. Vše, co je lidské oko touto cestou schopno vnímat, však představuje pouze velice nepatrný zlomek vesmíru jako celku. Miliardy galaxií, obsahující miliardy hvězd, krouží bez­břehými kosmickými prostory po celé věky dle neměnných zákonů Univerza. Tato skutečnost může v citlivém člověku vzbuzovat pocit hluboké úcty a zároveň myšlenku na nepředstavitelně vysokou tvůrčí inteligenci, nacházející se v pozadí gigantického kosmického divadla.

Celá historie pozemského lidstva je doprovázena snahou poodhalit tajemství kosmu - tajemství jeho existence, zrodu i smyslu. Jen postupně, krůček po krůčku, odhalují dnešní ast­ronomové fyzikální zákony projevující se ve hvězdných svě­tech. I když pokrok vědy je v posledním století neobvyklý, při­náší prakticky každý nový poznatek zároveň i řadu nových otázek. Zkoumáme-li hmotné projevy vesmíru v jeho nesmír­né rozmanitosti, vázané na téměř nekonečné počty kosmických těles, nelze v podstatě ani jiné výsledky očekávat.

Tato kniha je zaměřena odlišným směrem. Snaží se odhalit zásadní zákony a děje duchovního charakteru, jejichž násled­kem dochází i k nejrozmanitějším projevům hmotným. Ves­mír je zde chápán ne jako shluk mrtvých těles, ale v podstatě jako živý organismus, řízený nejvyšší tvůrčí silou.

I když lidské myšlenky a slova nejsou schopny v plnosti for­mulovat a popsat působení univerzálních zákonů ducha, je dnešní člověk již schopen přijmout alespoň rámcovou před­stavu o duchovně - kosmickém dění, a tak se zároveň přiblížit i k pochopení smyslu a podstaty vlastní existence.

Tato kniha je unikátní z toho hlediska, že nevznikla v hlavě žádného slovutného vědce či badatele, a přesto se dotýká nej­hlubších otázek existence kosmu. Adelma Vay, žena bez jaké­hokoli speciálního vzdělání, obdařená však vysokou senzitiv­ností, byla schopna zaznamenat poselství ducha, vrhající paprsek světla na záhadu lidského i kosmického bytí.

Zajímavé je i zjištění, že v textu vzniklém uvedenou cestou, v druhé polovině minulého století, jsou popisovány některé jevy, o nichž hovoří i dnešní astronomové. Je to například exis­tence nepředstavitelně zářících těles, obsahujících energii mili­ard našich sluncí, existence obřích hvězd s velice nízkou husto­tou, odvrhování horkých hvězdných obalů, vznik prstenců, planetárních mlhovin i jiných úkazů. Vývojové epochy univer­za, popsané v této knize, odhalují také možnost existence zná­mých projevů hmotného světa v jemnějších - fluidických for­mách, které byly v podstatě předobrazem dnešních hmotných jevů.

Celistvý popis duchovní reality se vymyká rozumovému uvažování a představám. Proto je třeba chápat tuto publikaci jako jednu z možností, jak alespoň naznačit dnešnímu člově­ku nesmírně složitý, zároveň dokonalý svět ducha, jak mu pře­dat impuls k hlubšímu zamyšlení nad životem a jak posílit jeho důvěru ve svrchovaně moudrou stavbu světů.

Poznámka vydavatele.

KNIHA PRVNÍ

(1)

Prvopočátek

„Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha. Všechno po­vstalo skrze ně a bez něj nepovstalo nic, co jest.“ To zvěstuje evangelium podle Jana.

„Na počátku byl Bůh“; „Bůh byl počátek“, učí Starý zákon. Jak úžasně znějí tato slova: „Bůh byl počátek, byl vše.“ Na po­čátku bylo slovo, tedy něco jako pojem, myšlenka, představa a zároveň oživující princip. Kdo byl tímto Slovem ?  Kristus, pr­vorozený syn, byl vysloveným Božím Slovem. Bůh a Slovo byli jedno. Vše bylo tvořeno stejným Slovem. Osvícený apoštol říká, že Bůh je a od počátku tvořil. Ale co je Bůh, co je Jeho podsta­tou, jakým způsobem a jakými silami tvoří, to neříká.

Kristus nazývá Boha Duchem: „Bůh je Duch.“ Bůh je tedy počátek a činný, tvůrčí Duch. Jestliže je tvůrcem všeho, co vi­díme, musí být nejvyšší inteligencí, láskou, nejsilnější vůlí, nejznamenitějším, co existuje, neboť jen tyto vlastnosti jsou schopny nejvyšší kreativity spojující vše v jeden celek. Bůh musí být absolutní a neproměnný v sobě samém, protože je­nom tak může být středem a hnací silou Univerza i stvořite­lem neměnných zákonů. Vše, co existuje, musí být obsaženo v Něm. Bůh existuje - žije, tvoří a udržuje na základě věčného řádu celý vesmír. Vše je řízeno Jeho zákony - lidé, rostliny, zví­řata i písek na mořském břehu. Uprostřed všeho se nachází nezměnitelný, absolutní Bůh, Tvůrce vyzařující světlo, život a pohyb. Jeho velikost je tak úžasná a nepochopitelná, že samy nejčistší a nejvyšší duchovní bytosti mají potíže při snaze Jej pochopit. Bůh v sobě sjednocuje vše v koncentrované duchov­ní podobě, je tedy duchem, silou a světlem. Lze také říci, že Bůh je duch, síla a hmota, protože prasvětlo je první jiskrou a zá­rodkem hmoty. Pojem hmota však nesmíme chápat pouze jako pozemskou látku, známou na základě smyslové zkušenosti. Ta představuje jen konečnou fázi zhušťování prasvětla, jehož pro­jevy přesahují pozemský výraz hmota. Prasvětlo je hmotným projevem Boha. Každá inteligence se snaží projevit určitým způsobem. Bůh se projevuje jako síla vibracemi a jako podsta­ta hmoty prasvětlem. Tyto jeho projevy jsou právě tak věčné, jako jeho duch. Tvoří s ním neporušitelnou jednotu. Duch je něco jako orgán bez vnějších projevů (ačkoliv orgán je výraz příliš lidský) a nemá stejně jako síla bez hmoty možnost půso­bení. Duchovní princip, Bůh, je souhrnem nejvyšší moudros­tí,inteligence a síly, obsažené v jeho neomezené vůli a vibrací­ch prasvětla. Z těchto tří základních aspektů duch, síla, prasvětlo) vychází vše cestou zhuštění a proměn, jenž jsou na­zývány tvořením. Z této trojjedinosti vychází vše, od nejmen­šího zrníčka prachu až k nejvyšší duchovní bytosti.

Síla a hmota bez spolupůsobení ducha by zůstaly mrtvé. Duch je používá v procesu svého působení a tvoření. Duch bez síly a hmoty by byl nečinný a ztrácel by své kreativní schop­nosti. Spojení všech tří principů představuje život a tvůrčí ak­tivitu. Vytvářejí nedělitelný celek nejen u Boha, ale všude a ve všem. V červu tak jako v člověku, v neviditelné molekule tak jako v nejkrásnějším díle. Duch, síla a hmota tvoří absolutní trojici, z níž plyne veškerý život na základě Božích zákonů.

Duchovní zákony jsou neměnitelné, protože jejich tvůrce - Bůh - je sám neměnitelný. Není zde tedy místo pro zázraky, neboť nejsou třeba. Jen krátkozrakému člověku se jeví to, co si nedovede vysvětlit, zázrakem, jelikož nedokáže vnímat příči­nu. I přírodní zákony jsou dodnes pro vědu nekonečným ne­probádaným polem, což někteří výzkumníci sami přiznávají. Působení zákonů však není omezeno pouze na sílu a hmotu, jak chtějí někteří vědci ve své bezradnosti dokázat. Věda by se měla vyhýbat stanovení hranic, zvláště ve vztahu k Bohu a duchovnímu principu. Učení nemá konce. Je nelogické po­pírat Boží existenci vědou, která denně poznává, že podstatu života není schopna vysvětlit. Že čas a vědecké hypotézy se mění, a že to, co se dnes jeví jako zázrak, bude zítra vysvětleno nově poznanými zákony. Vše, co v současnosti nazýváme ná­hodou, jsou následky působení neznámých zákonitostí. Člo­věk se nechává ovládat hmotou, místo aby hledal doposud ne­poznané duchovní pravdy.

Obrátíme-li pozornost k principu prasvětla, lze říci, že je cen­trem existence celého vesmíru. Prasvětlo nepodléhá rotaci, nýbrž působí vibračně. Je všudypřítomné jako Bůh. On je však přítomný ve všem ve své duchovně neměnné formě. Prasvět­lo podléhá proměnám. Bůh je bez konce a prasvětlo se také nekonečně rozpíná. To znamená, že Bůh je nejenom duchov­ně (svojí vůlí a láskou) ve všem přítomný, ale i materiálně, pro­střednictvím prasvětla, jeho zhuštění a proměn.

Bůh je věčnost sama. Je mimo čas a jeho zákony řídí Univer­zum. Boží tvoření je věčné jako On sám. Přesto působením ne­dochází k přeplnění Universa. Lidstvo není schopno spojit představu neustálého tvoření a zrodů s věčnou existencí. Pro­to se často snaží věčný život popírat, na základě čehož vzniká mnoho nesprávných teorií a filozofií.

Stručně lze tedy říci: Na počátku byl Bůh, jeho síla a jeho pra­světlo. Prapočátek Univerza vychází z činnosti vysoké inteli­gence, dokonalého pravzoru ducha, síly a hmoty. Bez této pra­inteligence není myslitelná existence žádných zákonů ani existence Univerza samotného. Duch, síla a hmota jsou tvůrci vesmíru. Vše proudí z Boha a vše se k Němu opět vrací.

(2)

Princip života

S pojmem Bůh souvisí pojem stvoření. Vše povstalo skrze Boha, bez Něho nepovstalo nic, co jest. Toto vše je vesmír, kte­rý před svým stvořením byl ladem ležícím, mrtvým „nic“, prázdnotou, jíž Bůh proměnil v oživený vesmír.

Číslo nula je bez jedničky bezvládné, ale stává se společně s jedničkou dokonalým číslem deset. neboť pračíslo jedna je obohacuje svojí silou a činností. Stejně tak probudil Bůh neplod­né „nic“, nulu bez síly a aktivity, k projevu dokonalého čísla deset, neboli k oživenému vesmíru. Nezměrné věky, v nichž Bůh zářil, uplynuly až k počáteční tvůrčí periodě. V ní probudil po­mocí svého ducha mrtvé nic - nulu, aby zplodila vesmír.

Vraťme se opět k slovům Janovým: „Vše bylo vykonáno Jed­ním.“ Toto tvrzení zahrnuje i proměnu dříve neplodné prázd­noty. Bůh umožnil svým duchem, silou a prasvětlem její pro­měnu v životem naplněný vesmír. Prázdnota přijala ducha, sílu a prasvětlo a byla tak probuzena k životu. Působením Bož­ské vůle a síly se stala roditelkou životního principu. Z Tvůrce proudící prasvětlo prostoupilo svými vibracemi mrtvou prázd­notu, která se změnila v moře pohybujících se světelných mo­lekul. Oživující jednička prozářila nulu životním principem - pulsující silou života, tak došlo ke stvoření vesmíru.

Duchem stvořený životní princip (vibrační síla) se stal při prostoupení prázdnoty přitažlivou silou a prasvětlo silou ži­votní.

Stvoření vychází vždy z nedělitelného celku, který je nosite­lem dalších tří aspektů. Duch, síla a prasvětlo jsou tedy tvůrci oživeného vesmíru. Ten je nositelem dalších tří prvků: život­ního principu, přitažlivé síly a životního světla, odzrcadlují­cích původní trojici.

Při tvoření se uplatňuje zároveň také princip dvojnosti. Vzni­kají tak dvojice - duchovní princip Boha a životní princip ves­míru, vibrační a přitažlivá síla, prasvětlo a životní světlo. Kos­mos byl oživen světelnými částicemi životní síly a uveden do pohybu přijímající nebo asimilující přitažlivou silou. Během tvoření došlo ke zdvojení původní trojice a ke vzniku živoucí­ho vesmíru.

(3)

Prvotní Božská stvoření

Absolutní Bůh vyzařoval oživující princip a probudil prázd­notu k životu. Dvojnost projevující se v kosmu vyžadovala do­plnění na trojici, neboli individuální stvoření.

Duchovní princip obsahoval inteligenci, vůli a lásku, síla se projevovala vibrací, přitažlivostí a rotací, a hmota jako prasvět­lo, životní světlo a fluidum. Z těchto tří trojic vznikli Boží pr­vorozenci, neboli prvotní duchovní bytosti. Zrozeny z inteli­gence, lásky a vůle byly také ony inteligencí, láskou a vůlí obdařeny. Svoji inteligenci uplatňovaly prostřednictvím síly a vlastního fluida.

Kruh tvoření byl uzavřen. Objevuje se dokonalé dílo. Bůh, životní princip Univerza (Kristus) a prvorozenci Jeho ducha. Tvůrce již nebyl více sám. Vesmír byl naplněn Jeho silou a pra­světlem, byl obklopen inteligentními, svobodnými, duchovní­mi jedinci. Všude vládla dokonalá harmonie (trojzvuk).

Prvorozené bytosti vytvořily zdvojením tak zvané duály (s charakterem dávajícím pomocí vibrační síly a prasvětla, a s charakterem přijímajícím pomocí síly přitažlivé a životní­ho světla). Jejich společným znamením byl rotační pohyb a tvoření fluida. Není nic absolutního nebo jednotného, kro­mě Boha. Z Něho však proudí dualistické stvoření. Z jednoty vychází zdvojený život. Z dvojnosti pak vzniká třetí, jenž je sám o sobě jediný, ale ve své podstatě opět obsahuje dvoj­nost.

Nejvyšší inteligence musela použít výrazový prostředek, aby jí bylo porozuměno a byla inteligentně pochopena. Také síla a prasvětlo vyvolávaly odpovídající projevy. Touto cestou byli Bohem a jeho zákony stvořeni inteligentní duchovní jedinci, žijící ve vesmíru. Jaký byl účel jejich života ?  Vycházel z toho, že Bůh je neustále činný. Neustále z Něho proudí věčný život, jehož příjemcem je vesmír. Podobně měly být činné i prvotní duchovní bytosti. Jejich úkolem bylo tvořit, přijímat a rodit, pracovat v rámci zákonů, být inteligentními svědky Boha, re­spektovat požadavky duchovního zákona (zákona trojnosti a dvojnosti). S prvorozenci se objevila i třetí síla. Vedle vibrace přitažlivosti, tak vznikl spirálovitý pohyb. Spojením prasvětla a životního světla vzniklo fluidum. Na základě rotačního tvůr­čího pohybu se pak vytvářely fluidní kapky, tvořící postupné aglomeráty. Úkolem prvorozenců byla účast na rotačním po­hybu, duchovní a fluidní činnost (při shlukování a tvorbě fluid­ních kapek nutných k dalšímu stvoření), ale i zdokonalování sebe sama.

Pro život prvotních bytostí byly určeny tři zákony:

1. zákon moudrosti - vyžadující uznávání Boha a svědec­tví Jeho existence. Pro tento úkol jsou bytosti nositeli in­teligence.

2. Zákon duality - vyžadující vzájemnou věrnost. K plně­ní tohoto zákona obdržely bytosti lásku.

3. Zákon účasti na projevech tvůrčí síly. K tomu jim byla dána svobodná vůle (i svobodné rozhodování pro uzná­ní Boha) .

Proč by tyto bytosti neměly uznávat Boha, z jehož lásky a vůle i ducha byly stvořeny ?  Toho, který jim daroval život i inteli­genci. Proč by Jej neměly uznávat, když Jeho lesk a světlo je všude obklopovalo ?  Byly schopny Jej poznávat, ne zcela pocho­pit. Pochopení totiž předpokládalo další vývoj jejich inteligen­ce. Měly se učit chápat svého Tvůrce a pomocí vlastní práce se přibližovat k sjednocení s Ním.

Zákon duality, lásky ducha k duchu, vyplývá ze skutečnos­ti, že prvotní bytosti byly stvořeny ve zdvojení. Tvořily jedno­tu, ale v jejich nitru existovalo zdvojení. Princip dávající (vib­rační síla a Božské prasvětlo) a princip přijímající (přitažlivá síla a životní světlo). Dávajícím principem je duch, přijímají­cím je oživující síla. Tyto dva principy tvoří zmíněné zdvojení duchovního jedince, který je nazýván duálem. Dva životy v jed­nom životě, dvě síly v jedné síle, dvě hmoty v jedné hmotě. Duálové , prvorozené bytosti, si měli pomocí lásky uchovat tuto dvojnost i v jednotě. Dva životy v jednom jsou jako dva plame­ny, které mají společný zdroj. Stejné hoří a svítí, ale ve fluidál­ním trojúhelníku tvoří jednotu.

Třetí zákon, vyžadující účast na tvůrčí síle, vyžaduje, aby by­tosti se svévolně neoddávaly nečinnosti, nýbrž neustále tvořily a spolupůsobily při tvorbě fluidních kapek i jejich aglomerací s použitím své vůle a síly. Prvotní bytosti obdržely svobodnou vůli, protože mechanická vůle by byla pro jejich vysokou inte­ligenci nelogická a jejich činnost by pak nebyla jejich zásluhou.

Stovky miliard let (dle představ člověka) se pohyboval ves­mír působením zdvojené síly. Byl to vesmír nádherný, vypl­něný Bohem, fluidními kapkami (shromaždujícími se v aglo­meráty jako zárodky dalších životů) a prvotními bytostmi, tvořícími skupiny v harmonii a jednotě kolem Boha. Inteligen­ce bytostí rostla, jednota lásky duálů nebyla porušena a jejich svobodná vůle se pohybovala v rámci vývojového zákona ve spirále. Více k tomuto stavu nelze říci.

(4)

Vývojový zlom

Harmonie naplňovala celý vesmír. Jak mohla být porušena ?  Inteligentní prvotní bytosti měly svobodnou vůli, byly schop­ny dalšího rozvoje inteligence a pokroku. V jejich svobodné vůli však bylo skryto nebezpečí. K dosažení dokonalosti muse­ly obstát v určitých zkouškách. Úspěch záležel na nich samot­ných a spočíval v nasazení jejich svobodné vůle. Pokud respek­tovaly Boží zákony a sílu, dosahovaly znamenitých výsledků. Porušováním pak působily opak. Povinností prvotních bytos­tí bylo dodržovat tři zákony. K tomu účelu obdržely tři du­chovní principy, které je činily inteligentními, myslícími by­tostmi. Jejich inteligence skrývala možnost dalšího du­chovního vývoje, avšak také i duchovního odporu neboť jejich inteligence nebyla inteligencí absolutní.

Čisté bytosti nazývají lidé anděly a padlého anděla Lucifera považují za ďábla. Starý zákon líčí Lucifera jako nejznameni­tějšího, Bohu nejbližšího anděla, „nositele světla“.

Pýcha jej však proměnila v démona. Tento popis odpovídá skutečnosti.

Pýcha se vetřela i do myšlení některých prvorozených by­tostí, které chtěly být a tvořit, stejně jako Bůh sám. Proto zá­měrně volily pohyb proti Božským zákonitostem. Došlo tak ke změně jejich dosavadního života a porušení duality. Chtěly být, tak jako Bůh, samostatným Já a tvořit pouze samy ze sebe. Pod jejich úrovní neexistovalo nic nižšího, byly vrcholem Bož­ského stvoření a pouze Bůh se nacházel vysoko nad nimi ve své jednotě a neměnnosti. Následkem pýchy došlo k deforma­ci myšlení prvotních bytostí a následným proviněním dalším došlo k porušení duality tím, že společné fluidní pole pro oba duály chtěly používat pouze k samostatnému tvoření (zhmotňování).

Dualita představuje spojení duchovního a životního princi­pu vibrační a přitažlivé síly, prasvětla a životního světla v je­den celek. Tato jednotka duchovně působí, vyvolává vývojo­vou vibraci a vyzařuje fluidum do vesmíru. Některé z pr­votních bytostí však zadržovaly vyzařování životodárného flui­da a koncentrovaly své síly jen v sobě. To byl přestupek proti zákonu duality. Fluidní pásmo spojující oba duály bylo přetí­ženo a předrážděno, až došlo k jeho přetržení. Tím se uvolnilo spojení a z dřívějších duálů se staly dvě samostatné duchovní bytosti (dávající, přijímající). Z odporu duálu vůči zákonité vi­brační síle se vyvinula odpudivá síla.

Duálové se nyní pohybovali v neustálém tření proti rotační­mu vývojovému směru a proti působení magnetického flui­da. Vystřelovali tak jiskry do fluidických kapek, jejichž podvoj­nost byla také roztržena na dvě samostatné části, rovněž charakterem dávajícím nebo přijímajícím. Tyto protikladné bytosti, schopné pohybu pouze proti zákonité síle a porušová­ní zákonité dvojnosti, nemohly zničit stvoření ani dosáhnout neproměnné jednoty. Ne všechny prvotní bytosti se nechaly zlákat špatným příkladem bytostí protikladných. Mnohé zů­staly Bohu i sobě věrné, jejich rotace udržovala zákonitý směr a vyvíjela magnetické fluidum, jejich dualita zůstala neporu­šena. A zde začíná boj zákonitých a protikladných duchovních bytostí, zákonité a protikladné síly i hmoty.

Po rozdělení duálů v samostatné duchovní jedince převyšo­val jejich počet množství duálů zákonitých. Po rozdělení však zůstali pouhým neuceleným zlomkem a jejich síla výrazně poklesla. Bůh nezasáhl do činnosti protikladných duchů, neboť dal všem prvotním bytostem svobodnou vůli. Ponechal jim volnost až do samého konce, kdy byly všechny jejich síly vy­čerpány a chaos, který způsobily, byl tak nepřehledný, že v něm samy ztratily orientaci. Působením proti vyšší síle se z nich staly otupělé, malátné a letargické bytosti. Jejich původ­ní lehké fluidum se postupně více a více zahušťovalo, jejich tě­lesný obal jim zabraňoval stále více v pohybu. Na základě toho se stávaly samy sobě překážkou.

Přes to všechno Bůh vyzařoval ve své nezměnitelné podobě, jemu věrné bytosti zůstaly s ním a odmítly útoky protiklad­ných. Protiklad lze charakterizovat jako úpadek v dodržování Zákonů, porušení harmonie, projevy zla, prohřešky a devasta­ce životních hodnot i násilné rozdělení duality. Přitažlivost se Změnila na sílu odpudivou a její magnetické přitažlivé fluidum na fluidum elektricky odpudivé.

Jak již bylo uvedeno, vychází všechno stvoření z trojnosti. proto je zřejmé, že protiklad, který je pouhým zlomkem, ne­mohl tvořit nic. Protikladné bytosti musely po delším boji proti Božským zákonům přiznat svoji neschopnost, ba bezmocnost. Staly se bytostmi odtrženými od svých vlastních duálů, nejed­notnými samy v sobě, zahalenými odpuzující silou zhuštěné­ho a ztemnělého elektrického fluida.

(5)

Zařazení protikladu do zákonů Univerza

Neměnný Bůh s jemu věrnými bytostmi stál vůči protikla­dem zaviněnému chaosu. Síly protikladu byly nárazem na ab­solutní jednotu ochablé. Jejich magnetické fluidum bylo roztříš­těno a zhuštěno. Stalo se neprůhlednou, hmotě podobnou substancí elektrického fluida, která bránila pohybu. Nejednot­né a ochablé trčely protikladné bytosti uprostřed chaosu.

Nyní Bůh vyřkl slovo milosti. Nechtěl zničit to, co stvořil, to, co vyšlo z Něho samého a vesmíru a co vlastní vinou degenero­valo. Nenechal ustrnulé provinilce propadnout až k prázdné­mu nic, nýbrž stanovil pro ně zákon odpykání a smíření. Tak bylo provinilcům umožněno prací na sobě samých dosáhnout původní čistoty. Tvůrce uzavřel protikladné síly pomocí pra­zákona, jenž sjednocuje a umožňuje vzestup. Pádem provini­lých bytostí se vyvolal celkový pokles dobra, které se znovu mělo vrátit k plnému projevu.

Jakým způsobem lze zařadit protiklad do zákona sjednoce­ní ?  Změnou poklesu na vzestup a přitahováním odpuzených. Protikladné bytosti se rozdělily působením své degenerace z duálu na dvě části. Analogicky došlo k rozdělení dvojnosti v jednotě existujícího vesmíru působením odpudivé síly a elek­trického fluida, vycházejícího z protikladů. Byla rozdělena i dvojnost jednotně působícího životního principu. Působení vibrace a prasvětla (elementu dávajícího) i přitažlivé a životní síly (elementu přijímajícího) byly protikladnými bytostmi ru­šeny ve svém jednotném zákonitém působení.

K nastolení pořádku v daném chaosu bylo nutno najít smi­řující sílu, sjednocující fluidum. Pomoc vyšla z Boha, jeho věč­né lásky i z Bohu věrných prvotních bytostí, které si uchovaly své magnetické fluidum v původní čistotě a svoje síly v plné intenzitě. Tak byly zachovány i kapky životodárného magne­tického fluida i aglomeráty, které uprostřed chaosu dodržova­ly svou zákonitou rotaci. Tímto způsobem vznikly rezervoáry nejčistšího fluida, neboli praslunce. Věrné bytosti obdržely na příkaz Boha misionářský úkol - napravení panujícího chao­su. Tak jednota zůstala nadřazena roztříštěným silám.

Je nutno připomenout, že tyto události probíhaly v nesmír­ných časových obdobích. Věrné bytosti se staly podporou ves­míru. V době těžkých zkoušek zůstaly pevné proti nárazům bytostí protikladných. Tím rostla jejich inteligence, síla i flui­dální čistota. Stále více se přibližovaly Bohu a mohly se tak prá­vem nazývat Jeho potomky.

Pomocí světlých, zářících, čisté fluidum vyzařujících slun­cí byla protikladným bytostem poskytnuta možnost vzestu­pu. Nacházely se ve smrti podobné letargii, otupělé, strnulé a vysílené, uprostřed neprůhledného elektrického fluida, které samy vyzařovaly. Chaos je polekal, výsledek jejich činů je vysílil. Protikladné bytosti zůstaly svým fluidem i silou vá­zány na původní bytosti, na praslunce, a tak nedošlo k žád­ným ztrátám. Praslunce jednoduše rotovala a přitahovala elektrické fluidum, které vykazovalo opačné vlastní otáčky. Tím docházelo k jeho dvojité rotaci kolem prasluncí. Touto rotací (odpuzováním a přitahováním) došlo k rozdělení pro­tikladného fluida v kapky a kuličky představující zárodky příštích světů.

Zákonem odpykání a smíření byla přitažlivost ve smyslu polarity. Respektování tohoto zákona umožňovalo protiklad­ným bytostem zvýšení jejich potence. Tato aktivita byla dopro­vázena trojí činností:

1. Přitahováním dobra,

2. odpuzováním zla,

3. vznikem nové smiřující tvorby a nového tvůrčího pohybu.

Shrneme-li veš­keré toto dění, můžeme konstatovat:

1. Rozuzlení chaosu nastalo tím, že věrné bytosti se vzdáli­ly z prostoru protikladných, že zákonitá vývojová rotace učinila z chaosu ztrojenou zákonitou sílu a magnetické fluidum, které vystoupilo ze zatemnělého fluidického konglomerátu, zůstalo čistým ztrojeným fluidem.

2. Zákon přitažlivosti přiváděl protikladné síly postupně cestou smíření k dodržování zákonitosti. Praslunce při­tahovala rotačně fluidum protikladu a vyvedla tak ves­mír z chaosu.

3. Bůh neustále tvořil centrální bod vesmíru, kolem něhož se zákonitě pohybovaly prvotní bytosti, prasvětla i fluidní praslunce. Protikladné bytosti byly duchovně ochrnuté, jejich inteligence zamlžená a jejich síly osla­beny. Jimi produkované zhuštěné fluidum je oživeno pouze přitažlivostí prasluncí a rozděleno do fluidních kapek, které představovaly zárodky dalších světů. Ty vykonávaly dvojnásobný rotační pohyb - kolem vlastní osy a kolem prasluncí.

Protikladné bytosti se musely morálně podřídit zákonu smí­ření a odpykání, protikladná síla zákonu přitažlivosti polari­začnímu zákonu dvojité rotace a protikladné fluidum zákonu zvyšování fluidní potence.

(6)

První světový stupeň

Tento stupeň je charakterizován jako začátek smíření. Síly protikladu jsou uzavřeny a povznášeny duchovním zákonem.

Protiklad přináší rozdělení, rozmnožení a zhmotnění, zákon pak vede k sjednocení a zduchovnění. V této kapitole se zamě­říme na vytváření zárodků budoucích světů a protikladné síly, nacházející se v letargii podobné smrti. Pro procitnutí z tohoto stavu bylo nutné působení probouzejícího životního impulsu, jenž by vedl k poznání a lítosti protikladných bytostí. K pozná­ní chyb a omylů bylo zapotřebí v okolí provinilých bytostí více světla a čistoty.

Původní čisté bytosti stály před protikladnými jako mohut­ná síla. Protikladné síly a jejich fluidum byly uzavřeny do cyk­lu nového tvoření a přitahovány čistými praslunci, která jim dávala život, světlo i rotaci. Pádem nezatížené bytosti získaly úspěšně absolvovanou zkouškou věrnosti vyšší schopnosti. Sta­ly se mesiáši nového tvoření, s úlohou osvobodit protikladné síly. Vybaveny vysokou inteligencí, silou a čistým fluidem sta­nuly v čele při tvoření zárodků budoucích světů.

Praslunce rotovala jednoduše kolem centrálního, nerotují­cího, nýbrž vibrujícího prasvětla. Byla naplněna přitažlivou a vibrační silou, tedy schopností přijímající a tvořící, kterou předávala zárodkům světů. Obě síly vytvářely pomocí dvojité rotace embrya, která postupně rostla. Do takto vznikajících em­bryonálních světů neustále vyzařovalo prasvětlo, životní svět­lo a fluidum. Celý proces byl řízen vysokou inteligencí mesiá­šů. V embryonálních světech se projevovala polarita jako protikladná a zákonitá síla, síla přitažlivá a odpudivá, elektric­ké a magnetické fluidum. Praslunce poutala na sebe pomocí fluidálního pásma zárodky světů. Tato pásma přiváděla em­bryonálním světům z prasluncí život, teplo, možnost růstu a vývoje. Světlo prasluncí prosvětlovalo tedy světy embryonál­ní a sluneční světlo se stávalo světlem planetárním. Životní světlo prasluncí proudilo k zhmotnělým světům embryonál­ním, pronikalo jejich hmotnou substancí, filtrovalo ji a vytvá­řelo atmosféru. Magnetické fluidum prasluncí se přizpůsobo­valo pomocí fluidního pásma elektrickému fluidu embryonálních světů, které se tak staly nositeli fluida elektromagnetického.

Embryonální světy vykazovaly oválný tvar, jejich vzhled se podobal měkkému slepičímu vejci bez skořápky. Elektromagnetické fluidum při této představě odpovídalo bílku. Poloprů­hledné, oválné, do špičky vybíhající embryonální světy, oza­řované a zahřívané světlem prasluncí, obdržely pomocí život­ního světla vlastní atmosféru, otáčely se kolem vlastní osy i kolem prasluncí.

Uvedené jevy můžeme ještě stručně shrnout. Embryonální světy přijímaly do své temnoty světlo prasluncí, které se stalo světlem planetárním. Tím, že životní světlo proudilo do zhmot­nělých forem, docházelo v nich k vytváření a vzplanutí expan­zívních atmosfér. Magnetické fluidum se tímto způsobem změnilo na fluidum polarizované, elektromagnetické. Oběž­ná dráha embryonálních světů, elipsa, se podřizovala rotaci prasluncí, rotujících kolem prasvětla. Poměr embryonálních světů k prasluncím byl následující: Jejich světlo bylo méně in­tenzívní, atmosféra hustší, tíže hmoty větší a pohyb v prosto­ru složitější.

(7)

Druhý světový stupeň

Rozdělením síly a fluida prvorozených bytostí došlo k roz­dělení celého vesmíru do dvou částí - části odpovídající záko­nům a části odpovídající protikladným silám. Souběžně s tím­to rozdělením došlo k vytvoření zákonitého a protikladného životního principu. Každý z nich byl řízen jemu vládnoucí si­lou a disponoval odpovídajícím fluidem. Zákonitý životní prin­cip nezatížené prvotní bytosti představovaly morální element ve vesmíru, který byl v magnetickém fluidu prasluncí oddělen od sil protikladu a dodržoval zákonitou rotaci.

Protikladný životní princip - provinilé bytosti se staly proti­kladným motorickým elementem, který disponoval elektric­kým fluidem a podléhal odpudivé síle. Motorická aktivita pro­tikladného životního principu nebyla však nadále oživována, naopak vlivem zhmotnění byly její projevy brzděny a tlume­ny. Postupné zhmotňování se projevovalo strnulostí protiklad­ných bytostí. Současně s tím došlo k útlumu protikladného životního principu, což jej uvedlo pouze do latentního moto­rického stavu. Pohybové oživení bylo brzděno a paralyzováno chaotickým působením zmatených sil i fluidickým zhmotně­ním. Motorický element však byl opět oživován v embryonál­ních světech. Byl oživen k činnosti, k tvoření a smíření.

Na základě dvojnosti životního principu vznikaly z elektro­magnetického fluida mikroskopicky malé světelné organismy. Ačkoliv byly mnohem menší než dnes známí prvoci, předsta­vovaly oživené částečky, pohybující se v elektromagnetickém fluidu. Fluidum bylo jimi zcela prostoupeno a oživeno. Zárod­ky života („životní atomy“) měly také fluidický charakter. A je­likož byly zrozeny z dvojnosti, dvojnost se projevovala i v jejich životě. V podobě síly odpudivé přitažlivé, magnetického a elektrického fluida, vzájemného zrozování i pohlcování. Tak se pro­měnil životní princip, na jedné straně stále podřízený vládnou­cí síle a na druhé straně ovlivňován látkou, kterou oživoval (mikroskopické světelné atomy v nepatrné organismy, adekvát­ní embryonálním světům i jejich fluidickému stavu).

Díky působení Boha a mesiášů ovládal embryonální světy životní princip a základní přírodní zákon, který značí: podob­né k podobnému. V přírodě neexistují velké skoky. Článek po článku je systematicky řazen v nezměnitelném přírodním zá­koně změn a tvoření. Tento zákon vládl nad životním princi­pem i embryonálními světy. Životní princip je elementem po­hybovým, embryonální světy aspektem síly a hmoty. Tak společné vytvářejí tvůrčí trojici, která je nedělitelným celkem a jejíž projevy lze nacházet v přírodě na každém kroku.

Organické světelné částečky nazvané světelnými organismy, jsou zárodečnými obyvateli embryonálních světů. Podobné vy­tváří podobné, ale nikdy stejné, protože proměna je základním aspektem tvůrčí moci. Světelné organismy jsou zhmotnělým výsledkem působení přírodního zákona. Ten vychází z prat­rojice Boha, síly a prasvětla. Byl uplatněn díky mesiášům, kte­ří jej dodržovali a vytvořili předpoklady ke smíření. Silou rea­lizující smíření je přírodní zákon.

Veškeré tvoření ve vesmíru vychází z Boha. Mesiáši pak sta­noví díky svým vlastnostem, síle a inteligenci v čele vývoje svě­tů . Svým duchem, silou i fluidem byly podporou celého vyví­jejícího se vesmíru.

(8)

Třetí světový stupeň

Embryonální světy procházely ve svých proměnách společ­ně s proměnami organických světelných částeček vývojem ur­čovaným přírodním zákonem. V průběhu věků uvedl Bůh, proměnlivá prasíla i čisté fluidum vše do pohybu, který je též formou proměn. Zdroj a proměna jsou neoddělitelnou dvoji­cí, vytvářející nové struktury.

Časové odstupy jednotlivých stupňů vývoje představují celé věky. V nich tyto proměny přinášely stvoření, jejichž prapů­vodem byla trojice duch, síla a hmota. K proměnám dochází neustále, každou minutu, vteřinu. Jsou to věčné mikropohy­by, z nichž vychází veškeré tvoření.

Světelné životní atomy existovaly v elektromagnetickém fluidu podobném bílku, v němž se pohybovaly, absorbovaly i množily. Tak se projevoval vnitřní život i vnitřní síla embry­onálních světů i činnost působící z nitra navenek. Ovlivňová­ní nitra zevními silami bylo realizováno působením prasvět­la, životním světlem, magnetickým fluidem i rotační silou.

K vlastním projevům embryonálních světů lze řadit odpudi­vou sílu, planetární světlo, existenci atmosféry i elektrického fluida. Vnější i vnitřní působení se střetávalo v embryonálních světech, kde na základě vibrací vznikalo elektromagnetické fluidum, které lze nazvat embryonální bílkovinou. Na základě polarity fluida, vibrací, rotací a odpudivé síly se tato „bílkovi­na“ začala rozdělovat. Během toho došlo k zdvojnásobení od­pudivé síly, která se soustředila stále více do „vaječného“ středu. Zde se pak vytvářela odstředivá síla, rozdělující stále více elektromagnetické fluidum, které se vztahovalo ke „špič­kám“ oválných embryonálních světů tak, že na jednom pólu se soustřeďovalo fluidum elektrické a na druhém fluidum mag­netické. Celé dělení vycházelo ze středu, v němž se stmelil záro­dek embryonálních světů („žloutek“) a sice střed elektromagnetický, projevující se odstředivou silou. Tento obraz je velice blízký vývoji vejce před vytvořením skořápky. Žloutek zde tvo­ří střed a okraje dvě nestejné bílkovinné špičky. Přebytek magnetického fluida byl přitahován podobným vnějším působením světla prasluncí vzhůru, čímž vznikal plochý pól „vejce“. Přebytek elektrického fluida klesal dolů a vytvářel špičatější pól s dlouhým paprskem. Plochý pól nazýváme elektromagne­tickým severním pólem a zašpičatělý jižním. Centrum, „ žloutek“, zůstává mateřským kmenem původního elektromagne­tického fluida, jehož nepřetržitou aktivitou a odstředivou silou docházelo k expanzi „vaječné formy“ a tím i k růstu její šířky a zakulacování tvaru. Vibrování a rozdělování neustále pokra­čovalo a díky rotaci jako vnější síle byl světům dán pohyb a umožněn vývoj.

Jestliže byl dříve celý embryonální svět stejnoměrně napl­něn elektromagnetickým fluidem, došlo nyní k rozdělení. U jednoho pólu se shromaždovalo hustší, těžší fluidum a u dru­hého naopak fluidum řidší, s menší tíhou. Souběžně s vnitřní­mi změnami embryonálních světů se vytvářel i jakýsi vnější fluidální povlak. Organická látka s buněčnou strukturou vy­tvořila ještě kolem „měkkého vejce“ bílou jemnou vrstvu.

Jak již bylo uvedeno, v centru embryonálních světů působi­la expanzivní síla, čímž se její oválný tvar stále přibližoval tva­ru zemské koule a táhl za sebou dlouhý paprsek elektromagnetického fluida. Máme před sebou tedy obraz jakési „ko­mety“, která vykonává trojnásobný rotační pohyb kolem prasluncí.

Expanze je synonymem vnitřního růstu světového tělesa. Přeměna embryonálních světů v tělesa podobná kometě do­kumentují jejich nedokončený vývoj a celkovou nerovno­váhu.

Souběžně s všeobecnými proměnami probíhalo také půso­bení životního principu. V důsledku rozdělení a proměn elek­tromagnetického fluida došlo v rámci embryonálních světů k rozdělení a proměnám mikroskopických světelných organis­mů. Jejich fluidum začalo vykazovat buněčnou strukturu vzhledem k všeobecným proměnám společného fluida magnetického, dvojího působení světla a odstředivé síly. Světelné organismy dříve rovnoměrně naplňující celé fluidum byly z mateřského kmene rozděleny v organické buněčné jednot­ky. Staly se jakýmisi jednobuněčnými prvoky, světelnými ato­my, neboli zdvojenými buňkami. Na jižním pólu vykrystali­zoval buněčný život do protáhlé, zašpičatělé formy buněk, na severním pólu pak tyto buňky měly tvar zploštělý. Mateřský kmen organických světelných atomů zůstával ve středu, jako „žloutek“ embryonálních světů. Proměnou látky byl vytvořen i jemný buněčný fluidální obal „komety“. Organická buněčná tkáň dodávala světům soudržnost a udržovala jejich hustotu. Lom světelných paprsků na jejich měkkém obalu je zahříval a umožňoval další projevy proměn života.

Celý uvedený vývojový stupeň lze shrnout: Na základě vib­rací a odstředivé síly dochází k polarizaci fluidálních světů, k vytváření nestejných pólů, vnitřní expanzi a růstu. Elemen­ty vytvářející buněčnou tkáň obalu světa lze označit za prvo­ky. Světlo přicházející do těchto organicky žijících buněk vy­volává změny a nové formy záření. Z jižního pólu světa vychází žlutý světelný paprsek a plochý pól severní září matně mod­rým světlem.

(9)

Čtvrtý světový stupeň

Paprsky prasvětla prostoupily buněčnou tkáň organismů, které je pocítily jako zahřívající příliv magnetismu. Světy ne­boli „komety“ postoupily z embryonálního stavu do stavu dět­ství. I ten byl stavem neustálých proměn a vývojových přecho­dů. Dva rozdílné póly a střed „komet“ vykazovaly rozdílnou teplotu. Ta byla nejvyšší ve středu oživovaném mateřským kmenem světelných organismů. Plochý severní pól byl chlad­ný a špička pólu jižního vlažná. Fluidální substance komet byly propleteny buněčnými tkáněmi prvotních organismů. Ty po­chopitelně cítily tepelné rozdíly mezi příjemně chladným se­verem a nepříjemně vlažným jihem i horkým středem komet. Na základě trojnásobné rotace docházelo k změnám světelné intenzity, což mělo vliv na buněčné světelné organismy. Ty rea­govaly na světelné změny pohybem, jenž umožňoval jejich roz­šíření z centra do celé komety. Planetární světlo je prostupova­lo a vibračně přitahovalo k sobě.

Mezi jednotlivými atomárními organismy se vyvinula i při­tažlivá síla. Původní světelné organismy vytvořily jakási seme­na nebo molekuly života, které byly roztroušeny v buněčné tkáni všech světů. Vlivem přitažlivých sil a rotace i vlastní při­tažlivé síly pronikly do buněčných struktur kde zakořenily a staly se nositeli nového života. V nitru polarizovaných flui­dálních světů se tak začal projevovat organický život srovna­telný s říší rostlin. Jeho mikroskopické formy vykazovaly ne­smírnou barevnou nádheru a intenzívně se rozvíjely. Do­cházelo k tomu, že semena vznikající ze stejného mateřského kmene a ve stejné lokalitě byla vystavena různým tepelným světelným podmínkám a z mateřské buňky vyrůstaly rozlič­né rostlinné formy. Spojení těchto životních světelných orga­nismů s buněčnou strukturou fluidálních světů je počátkem organického rostlinného života. Prapočátek rostlinného živo­ta lze tedy spatřovat ve splynutí dvou druhů organických ato­mů v jednu buňku, v jednu hmotu. Tyto prvotní rostliny měly fluidický charakter, neboť celý tehdejší život se odehrával ve fluidním prostředí. Probuzení rostlinné formy života je první formou růstu vycházejícího z fluida embryonálních světů.

(10)

Pátý světový stupeň

Sledujme dál vývoj „dětských světů“ neboli komet řízených inteligencí mesiášů. Evoluce oživovacího principu probíhala paralelně s evolucí sil a fluidických látek. Životní princip pře­šel do rostlinných forem, které se vyvíjely vlivem trojnásobné rotace ave třech různých tepelných stavech. Rozvojem této for­my života došlo k velkým všeobecným změnám světového flui­da. Rostliny se vyznačovaly vstřebáváním a růstem.

Buněčná tkáň vstřebávala fluidum a vytvářela výrůstky, po­krývající povrch světů. Tato vývojová perioda představovala z lidského hlediska nesmírně dlouhé časové období. Vstřebá­váním fluidální látky rostlinnými těly a přenosem buněčné­ho života na povrch světů se rozdělilo existující fluidum na dvě části. První z nich představovalo molekulární fluidum škrobo­vitého charakteru a druhou tekuté průhledné fluidum. Mateř­ský kmen neboli střed představující „žloutek“ zůstával dopo­sud neměnný, vyzařoval teplo, vyvolával pohyb a rozptyloval životní jádra. Tak došlo ke změnám v rotacích jednotlivých ele­mentů, jež se na začátku fluidického rozdělení otáčely stejně. Všechny tyto změny probíhaly velice pomalu a postupně.

V místech, kde byly fluidické rostliny nejhustší, docházelo k oddělování sliznaté škrobové fluidické části od částí řidších a vodnatých. Tento okamžik lze přirovnat k procesu, při němž vytváří vejce ve slepičím těle pevnou bílkovinu a vylučuje modravou řídkou část. Pevná bílkovina je základem skořápky a řídká část základem bílku, který obklopuje žloutek.

Fluidické vylučování bylo v existujících světech začátkem zrodu rozdílných forem buněčných organismů živočišného typu. Podle evolučního zákona došlo ke genetickým změnám a vzniku nových životních druhů . Z bílkovinné , škrobovité části fluida se vytvářely zhuštěné, hmotě podobné elementy hrubších forem. Vyrůstaly k obrovským rostlinným exemplá­řům, v nichž původní buněčný život přijímal nové formy růs­tu. Životní semena, která klíčila v řídkém buněčném fluidu se v něm pohybovala ve formě jakéhosi potěru a vyvíjela půso­bením elektromagnetického fluida vlastní molekulární síly, procesy srovnatelné s dnešními galvanickými pochody. Říd­ké vodnaté fluidum bylo oživeno milióny těchto průsvitných galvanických organismů. Naskýtal se zde obraz životního hem­žení, pohlcování a zrozování. Neustálé proměny přinášely pod­le zákona vývoje každou sekundou nové formy života. Mikro­kosmické organismy se rozmnožovaly geometrickou řadou a vytvářely nesčíslné množství životních druhů. Z jediného ži­votního zárodku tak vznikaly až milióny dalších mikrokosmic­kých galvanických organismů, žijících ve vodnatém fluidu, které nebylo ještě vodou v dnešním slova smyslu. Můžeme je však označit jako vodní kmen, podobně jako bílkovinné flui­dum můžeme nazývat kmenem hmotným.

Ve hmotném kmeni fluida kořenily obrovské rostliny, které pod vlivem světla a tepla vytvářely stále více a více barev. Byly nositeli organického buněčného života, projevujícího se v kvě­tech, plodech i semenech, vzniklých pomocí bílkoviny obsaže­né v buňkách a pomocí žloutkovité substance živočišných or­ganismů. Vypuzování semen těchto rostlin vytvářelo podmín­ky pro sice podobné, ale přesto vždy odlišné nové formy života. Tak vzniklo množství rostlinných druhů velkých i malých roz­měrů. Vlivem rotace a působením atmosféry se tato semena roznášela po celém existujícím světě. Z nich vyrážely na růz­ných místech vzhledem k rozdílným životním podmínkám opět nové formy rostlin.

Ve vodnatém kmenu fluida došlo na základě vnějších i vnitř­ních sil k pohybům vyvolávajícím mísení fluidní substance. Tak došlo k tisícinásobným změnám, které bychom z dnešní­ho hlediska mohli označit za genetické proměny organického života, (rostlin i živočišných nálevníků).

Vlivem fluidického rozdělováni ztrácely „komety“ svůj pa­prsek, doprovázející jejich jižní pól. Elektrické fluidum se na základě tohoto procesu stahovalo. „Dětské světy“ tak dosáhly „času dospívání“. Jeden pól obsahoval převážně protáhlejší, špičatější fluidní formy, střed pak širší, kulatější a další pól se stával těžším a kompaktnějším. Rozdílná hustota, zejména ve špičce fluidních světů, spolu s fluidním oddělováním vyvolá­valy nestejnoměrný pohyb „komety“. Rovnoměrná rotace pře­šla v „kutálení“, odpovídající evoluční fázi planetárních pohy­bů. Toto vše probíhalo pod vlivem prasvětla, přitažlivosti k mateřskému praslunci i působení vnější rotační síly.

(11)

Šestý světový stupeň

Nová forma otáčivého pohybu světů způsobovala, že jedna světová strana byla stále přivrácena k slunci a druhá odvráce­na. První byla horká, zatímco druhá zůstávala chladná. V mís­tech, kde nepronikalo oteplující záření praslunce, krystalizo­valo fluidum hmotného i vodného kmene. Vzrůstala jeho koncentrace i váha. Na druhé straně docházelo naopak k vy­pařování fluida, přinášejícímu celkové zředění. Tato dvojí forma přeměny látek měla vyrovnávat rozdílné světové zatí­žení, k němuž došlo současně s předchozími změnami. Po vy­rovnání přecházel kutálivý pohyb v pravidelné otáčení kolem vlastní osy a klidnou rotaci kolem mateřského slunce. K pravi­delné rotaci docházelo současně s vyrovnáním zatížení obou pólů. Nové podmínky přinášely pronikání světla praslunce i jeho tepla rovnoměrně do celého světového tělesa.

Tak došlo opět ke vzniku obrovského množství nových mikroskopických organismů i rostlinných druhů. Základní životní typy v této etapě představují světelné organismy, galvanické organismy, buněčné rostliny i buněčné organismy živočišné.

Mnoho mikrokosmických organismů se spojilo a v přízni­vých vnějších podmínkách vytvářelo celky - organické kolonie. Aglomerací četných galvanických organismů teplem roztaže­ných, tedy zvětšených buňkách, započal proces, který se stal podkladem života velkých obojživelníků. Z vaječné aglomera­ce v jednom fluidním pouzdru nebo jedné buňce byly v příz­nivých podmínkách vytvořeny nejprve podvojné orgány a v průběhu dalšího vývoje organismy větší. Velcí „obojživelníci“ s měkkým průhledným tělem žili ve vodnatém kmenu fluida a vstřebávali jeho zahuštěnou substanci - „potěr“.

Předcházející etapa vývoje způsobila, že v chladných život­ních prostorech ztuhly živočišné organismy v jakési buněčné krystaly a ty s přicházejícím oteplením opět pomalu ožívaly. Působením chladu se koncentrovala činnost životních buněk do nitra, v teplých oblastech se naopak buňky rozpínaly a je­jich životní aktivita se přibližovala povrchu světů. Fluidické rost­liny zakořeněné v materiálním kmenu fluida ztuhly působením předcházejícího chladu v obrovské krystaly, jakési ledovce.

Střed světa - „žloutek“ - zůstával stále v neproměnném sta­vu. Při obnovení pravidelné rotace se stal jakýmsi zprostředko­vatelem mezi chladnějšími a teplejšími oblastmi. V horké oblas­ti vyrůstal z mateřského kmene život srovnatelný s tropickým rostlinným životem obrovských rozměrů. Současně s tím se vy­víjely z vaječných aglomerátů obrovští „býložravci“ - buněční obři. Tyto formy vymíraly s nástupem chladnějšího období.

Původně odvrácená strana, ztuhlá v krystalizační formy, se vlivem slunečního záření probouzela k aktivitě. Vytvářejí se zde aglomerace mikrokosmických organismů, představující zárodky vodních živočichů kladoucích vejce - „ryby“. Působe­ním pravidelné rotace došlo k spojení horkého fluida s fluidem chladným a ke vzniku jakýchsi „usazenin“ kolem „žloutkové­ho“ jádra. Vzniklý pás připomíná první náznaky planetární kůry. Touto počáteční jemnou pórovitou buněčnou tkání se uvedená fluida prosakovala a vypařovala. Vyzařování mateř­ského slunce, prasvětla a životního světla tuto činnost vyrov­návalo vytvořením atmosféry.

V materiálním kmenu v horkém světovém pásmu, kde vy­růstaly obrovské rostlinné exempláře, docházelo k neustálému vypařování, vzněcování atmosféry a spalování, přičemž vzni­kal uhlík. Vrstvením zuhelnatělých rostlinných obrů v mate­riálním kmenu se vytvářela pravěká uhelná ložiska.

Toto spalování si nelze představovat jako plápolající oheň. Jedná se o tak zvané atmosférické spalování, vznětlivost vzdu­chu, která vedla k zuhelnatění rostlin i jejich konzumentů bý­ložravců v teplých uhelných pánvích. Uhelné vrstvy ležely leh­ce jedna přes druhou a pomalu byly vnějším tlakem stlačovány do středu materiálního kmene. Cirkulace atmosféry také vy­volávala rotaci atomů uhlíku, které padaly jako hustý déšť přes všechny světadíly. Uhlík byl absorbován vodnatým kmenem v oteplující se chladné světové oblasti. Zuhelnatělé rostliny vtlačené do materiálního kmene v teplé světové části vytváře­ly v důsledku ochlazení uhelná ložiska. Ztvrdlé buněčné krys­taly, nacházející se v chladné světové části, při oteplování změk­ly a to umožnilo atomům uhlíku, aby v těchto krystalech vyvolaly rostlinný růst a vývoj.

Vodnatý kmen v teplejších oblastech připomínal svým cha­rakterem hustou polévku. V chladných oblastech byl čistý, pro­filtrován mrazem a krystalizací. Prouděním a zemským ohy­bem se smíchaly obě vodnaté substance v jeden celek, čímž rozmnožovaly své zárodky. V této etapě světy procházely neu­stálými změnami: Vznikala teplá uhelná ložiska, oteplením měkly buněčné krystaly, docházelo k mísení látek, přenášení semen, rozmnožování vaječných zárodků ve vodnatém kme­nu, proudění vzduchu i fluida. Toto vše se odehrávalo ve středu světa, v jeho mateřské - „chemické kuchyni“.

(12)

Pokračování šestého světového stupně

V průběhu mnoha tisíciletí působením evolučních a sedi­mentačních sil došlo k vytvoření světů, které lze označit jako polomateriální. Pokusíme se přiblížit rozdíl mezi jejich podstatou a podstatou dnešního projeveného světa. V minulé ka­pitole jsme hovořili o teplých uhelných pánvích, v nichž do­cházelo k ochlazování. Ztuhlé, teplem změklé krystaly byly oplodněny atomovým uhlíkovým deštěm a cirkulací vzduchu rozšiřovanými životními zárodky. V teplých uhelných pánvích se líhly vlivem příznivých vnějších podmínek létající poloptá­ci a poločervi. Z nesčetných malých kokonů se proklubali mo­týli, z větších zárodečných obalů vycházeli sametoví, jemní, ptáci bez tvrdého zobáku a drápů. Tyto obranné orgány neby­ly v polomateriálních světech nutné.

Klidným, stejnoměrným vývojem při zachování konstant­ní rotace, přecházely světy z šestého do sedmého vývojového stupně. Vzniklé světy dosáhly v této etapě určitého stupně or­ganizace a přípravy fluida, což umožnilo probuzení protiklad­ných sil z jejich letargického stavu. Těžká fluida tísnící ducha byla vyměšováním uvolněna, jejich tlak zeslaben a protiklad­né síly, původci chaosu a boje, se probudily z ustrnulého sta­vu do prostoru naplněného klidem, pořádkem, teplem a svět­lem. Chaos byl nahrazen novým stavem nádherného tvoření.

Organická činnost životního principu sjednotila protiklad­né síly se zákonem a pokračovala v tvoření vyšších organismů: rozličných druhů ptáků, obojživelníků, vodních zvířat, stromů a rostlin, které rostly na krystaly vytvořených horách. Vodna­tý kmen se vyčistil a materiální kmen sedimentací zpevnil. Při popisu těchto proměn je neustále nutné mít na paměti, že se jedná o jevy polomateriální, probíhající v jemné „látce“ hýřící všemi barvami.

V této etapě si měly protikladné síly vzpomenout na obdivu­hodnou existenci Tvůrce, uznat obětavou lásku svých bratrů, mesiášů, projevit lítost a poslušnost vůči věčným zákonům Tvůrce. Ve veškerém dění se projevovala činnost nejvyšší inte­ligence jako nabídka smíru, pomoci a lásky. Mesiáši vstupova­li do nově stvořených světů, poučovali a vedli protikladné síly k poznání minulých omylů pomocí lásky a vysvětlení duchov­ních principů. Fluidální očištění protikladných sil mělo vychá­zet z jejich vlastní svobodné vůle. Harmonie projevující se v přírodě měla být následována i smířením protikladných sil na základě lítosti, poslušnosti, pokory i přijmutím nejvyšší vůle. Fluidní zhuštění zahalující ducha protikladných bytostí, takzvaný perisprit, již nemělo být dále zahušťováno, nýbrž při­jetím zákonité vývojové rotace mělo dojít k jeho pročištění. Tro­jice duch, síla, hmota se v těchto bytostech projevovala jako duch, „nervy“ a fluidum. Duch je ústřední oživujícím moto­rem, nervy představují pohyblivou sílu a fluidum je „hmotou“, ve které se oživený pohyb projevuje. A tak nervy a fluidum slouží k vyjádření individuality ducha.

Mesiáši se projevovali duchem, přitažlivou silou a magnetis­mem. Jejich světlé postavy lze zobrazit uzavřenými, na základ­ně stojícími trojúhelníky. I protikladné síly jsou zobrazeny troj­úhelníky, ovšem zhroucenými, se zhuštěným perispritem.

Mesiáši k sobě během své činnosti přitahovali i hrubá flui­da. Po návratu do prasluncí (jejich mateřského prostoru) se tato fluida rozpadla a oni se nacházeli opět zahaleni svým původ­ním paramagnetismem.

Protikladné síly nemohly stoupat výš bez změny inteligen­ce a postrádaly moc vládnout vyšším zduchovnělým fluidům. Duch na určitém stupni může oživit a přivést do pohybu pou­ze jemu rovnocenné fluidum nebo fluidum nižšího charakte­ru, nikdy však fluidum stupně vyššího. V tomto smyslu pro­váděné pokusy protikladnými silami s duchovní silou byly jednou z příčin jejich pádu. Protikladné síly byly probuzeny ze své strnulosti v polomateriálním světě. Ve svém trojúhelníkovitém okruhu oživily kolem sebe buněčné fluidum, jehož pohyblivost řídily vlastní vůlí „nervovou silou“. Čistá příroda a duchovní zákony nahradily protikladným silám jejich strnu­lé fluidum oživeným a pohyblivým fluidem (perispritem).

V této etapě, jak již bylo uvedeno, bylo úkolem protikladu navrátit se k přijetí prvotní zákonitosti a k dodržování správ­né vývojové rotace na základě vlastní vůle. Použití vlastní vůle je však možné pouze v případě svobody. Proto byla dána pro­tikladným silám volnost, jíž mohly rozvíjet svoji inteligenci a samostatně rozhodovat. Příklad a poučení přinášeli mesiáši, kteří přicházeli ze světelných světů. Nejprve přitom museli svá lehká fluidní těla částečně zhmotnit, což byla velká obět, aby mohli být protikladnými silami vnímány. Velikost oběti byla výrazem lásky a pomoci mesiášů svým nevědomým bratrům. Jejich cílem bylo přivést protikladné síly k poznání nesmírné Božské milosti, která měla přivést každou duchovní bytost na správnou cestu.

(13)

Sedmý světový stupeň

Sledujeme události popsané ve 4. a 12. kapitole. Nyní za­vládla ve světě harmonie. Protikladné síly jsou ovládány pří­rodním zákonem, nepůsobí chaos, dodržují správnou vývojo­vou rotaci i duchovní zákonitosti. Příroda je obrazem har­monického celku. Rozhodujícím prvkem, jak již bylo uvede­no, bylo probuzení inteligentních protikladných sil. Harmo­nické prostředí na ně mělo také harmonicky působit, Božská milost působit smířlivě a láska mesiášů probouzet pocity vzá­jemné úcty a lásky. Veškeré dění bylo zaměřeno k tomu, aby protikladné síly respektovaly duchovní zákonitost, tvořily jed­notu a harmonii s ostatními duchovními bytostmi i nejvyšším Tvůrcem. K tomu však nedošlo. Některé z protikladných by­tostí přijaly pokání. Jiní, umínění, pyšní a plní hněvu pokra­čovaly v odporu. Tím posilovaly ve svém fluidu elektrické od­pudivé síly, které využívaly všude, kde jen to bylo možné. Přitahovaly zhmotňující se fluida a využívali je v protizákon­ných činnostech. Vedly vědomý boj proti Bohu a mesiášům se snahou získat nadvládu a vytvořit říši Belzebuba jako protěj­šek říše Boží.

Bůh, jehož vlastností je neproměnná láska, nezničil své stvo­ření, padlé prvorozence a nezničil svá znovu provinilá stvoře­ní ani nyní při jejich druhém pádu. Podřídil je však působení přírodního zákona řídícího světy, který je vyřadil z okruhu své působnosti. Protikladné síly projevovaly svou nepřipravenost k pokání vzpourou proti platným zákonům. Jejich perisprit je obklopoval pruhem odpudivé síly a elektrického fluida vedou­cího k vlastnímu zhmotňování i zhmotňování buněčných or­ganismů. Zhmotňování se šířilo pomocí elektrického přenosu mezi buněčnými organismy, přecházelo i do atmosféry, čímž v ještě teplých „uhelných“ ložiskách a krystalech docházelo k zanícení a „vulkanickým explozím“. Na základě působnosti přírodního zákona, pravidelné zákonité rotace a magneticko elektrického vývoje byly vyloučeny protikladné síly a zhmot­nělé elektrické fluidum ve formě ohnivých obručí na povrch světů. Ohnivé pásy se však neztratily ve vesmíru. Jeho fluidum našlo oporu v nesmrtelné duchovní podstatě protikladných sil a v jeho mateřských světech, na kterých zůstaly vlivem záko­na přitažlivosti vázány. Vyloučené protikladné síly byly flui­dálně rozděleny na „molekuly“, které rotovaly kolem svých mateřských světů.

Tento druhý vývojový zlom, druhý pád, byl dvakrát větší než pád první. Představoval pád ducha, síly i fluida. Při prvním pádu ztratily protikladné síly vědomí sebe sama. Při druhém si je však udržely. První pád měl za následek chaos a zmatení sil. Druhý vyloučil protikladné síly ve formě ohnivých pásů a tím umožnil návrat dřívější harmonie a klidu. Existující svě­ty vytvořily mateřská slunce sluneční světy druhého řádu. Vyloučené ohnivé pásy rotovaly kolem nich jako světové zá­rodky.

Protikladné bytosti, které se s pokorou připravily k návratu, zůstaly pak ve sluncích druhého řádu. Obstály v boji a dosáh­ly očištění. Postoupily o stupeň výš ve svém poznání i v připra­venosti dodržovat duchovní zákony. S lítostí si uvědomily ne­smírnou hodnotu ztracené jednoty. Lítost i poznání umožnily pokání, které vedlo zpět k původnímu sjednocení. Pročištěné fluidum jim bylo navráceno jako perisprit představující po­moc k návratu. Na základě toho došlo k obratu mnoha dalších jedinců.

Druhý zlom byl ve vývoji mnohem důležitější než zlom prv­ní, na základě zachovaného vědomí protikladných sil i jejich tiskané inteligence. Tak vznikli duchovní jedinci, kteří se na Zemi označují jako démoni. Tak jako mesiáši byli dokonalí v plnění duchovních zákonitostí dobra a lásky, byli démoni do­konali v projevu zla a ve vlastnostech opačných ctnostem. Chtě­li svrhnout, ovládnout a přelstít duchovní zákony. Jako barié­ra proti nim však stála neproměnlivost Boží, Jeho zákonů a mesiáši, nedotknutelní ve své čistotě. Protikladné síly nemoh­ly nyní latentně spočívat v přírodě a nechat se unášet jejími Zákonitostmi. Ve své činnosti byly spoutány a duchovně pře­moženy. Bůh připravoval smiřující článek mezi protikladný­mi silami a přírodním zákonem, z něhož mělo vyjít volné, in­teligentní, smiřující fluidum, odpovídající fluidu mesiášů.

KNIHA DRUHÁ

(14)

Pokračující tvoření

Dvojitému pádu odpovídá nutnost dvojitého smíření. Oh­nivé kruhy protikladných sil, odtržené sluncím druhého řádu, se nacházely po svém pádu v „molekulárním“ stavu a otáčely se kolem svých mateřských světů. Při třetím stupni zhmotně­ní přijímaly prasvětlo ze sluncí pouze v jeho zhmotnělé podo­bě odpovídající jejich vlastní struktuře. Protikladné síly byly proti přírodnímu zákonu bezmocné a musely se podřídit jeho tvůrčímu působení.

Vývojové ohnivé pásy byly podřízeny stejným zákonům i vývojovým stupňům jako dřívější embryonální světy, jenom­že na mnohem hmotnější úrovni. Z molekulárního stavu se vyvíjely embryonální zárodky nových světů. Tyto zárodky byly na základě působení elektrické síly spirálovitým pohybem uvolněny z ohnivých pásů a vytvářely vyvíjející se satelity. Se svým mateřským světem zůstávaly stále v planetárním vzta­hu a přijímaly světlo sluncí druhého řádu.

Světelné zárodky embrya se nevyvíjely ve stejném tempu. Vlivem rotačního tlaku projevovaly různě odstupňované kru­hovité a spirálovité tvary. Některé se otáčely rychle ve své „va­ječné formě“, jiné rotovaly s elektrickým světelným prstencem, další se jakoby kutálely, zatím co mnohé jiné již postoupily z přechodné fáze a dosáhly zákonité rotace. Původní moleku­ly změněné na zárodky byly na základě spirálovitého pohybu vyloučeny. Přijímaly tvar vejce, v další fázi pak komety, jedno­duše „kutálejícího“ se světa a nakonec v zákonitě rotujícího slunce. Na nich vlivem protikladných sil docházelo k „vulka­nické činnosti“ a tak byly vyvrhovány další ohnivé pásy. Ty podléhaly stejným zákonům i vývoji a vytvořily satelity záko­nitě rotujících sluncí. První vzniklé světy z ohnivých pásů nazýváme slunci třetího řádu a jejich podstata bude později vy­světlena. Otvírá se před námi obraz nekonečného života a stále pokračující tvorby světů Univerza. Jeden následuje druhý a všechny společně sledují vývojovou spirálu.

Neustálé vyřazování a vylučování ohnivých pásů nastalo následkem horečné aktivity protikladných sil, které ve své ne­rozumnosti chtěly přestoupit platnost zákonů i hranic Univer­za. Kde jen to bylo možné, vzdorovaly a zadržovaly vývojové síly elektrickými a „vulkanickými“ explozemi, čímž docháze­lo k nárazům, brždění sil a přechodu roztříštěných světů do atomárního stavu.

Ale nic nemělo být ztraceno a zničeno, neboť přírodní zákon působil nepřetržitě. Z atomů naplněných kosmickým živote­m a rotujících kolem světů se vytvářely postupně nové aglo­meráty, další světy, planety, satelity. Vývoj pokročil od původ­ního nepohyblivého prasvětla přes praslunce, slunce druhého řádu (na nichž došlo ke zlomu) a slunce třetího řádu (kde do­chází k vytváření planetárního života, vývoji planet, které opět vytvářejí vlastní satelity). Mezi tím vším se ve slunečních sys­témech sluncí třetího řádu pohybovaly rotující elektrické vloč­ky - světové zárodečné atomy.

V této etapě vývoje lze ve vesmíru sledovat různé druhy ro­tačního pohybu:

1. velká jednoduchá rotace kolem prasvětla - slunce prv­ního řádu

2. rotace sluncí druhého řádu kolem vlastní osy i oběh ko­lem sluncí prvního řádu (s rotací kolem prasvětla se jed­ná o trojitou rotaci)

3. rotace sluncí třetího řádu s otáčkami kolem vlastní osy, kolem sluncí druhého řádu a s nimi kolem prasluncí prasvětla

4. rotace odpadlých článků sluncí třetího řádu kolem své osy, kolem mateřských světů a s nimi kolem sluncí vyš­ších řádů, prasvětla.

Při tomto dělení rotačních pohybů je nutno uvést, že s po­čtem rotací roste vzdálenost od prasvětla a tedy Boha.

Druhý vývojový zlom nepřinesl chaos a zničení, nýbrž po­stupující zhmotňování a množení. Nad vším zůstával velký Tvůrce a Jeho zákonitosti, jako vůdčí, tvůrčí a smiřující faktor.

Protikladné síly volily vždy nejhmotnější fluida. Oblasti čist­šího fluida v ohnivých pásech byly zatvrzelými protikladný­mi bytostmi opouštěny. Méně zavilí jedinci protikladných sil naopak tyto prostory obydlili.

Vliv protikladných sil se projevoval i ve vývoji životních fo­rem. Tak se díky jejich fluidickému působení ve světech nej­hrubšího zhmotnění tvořily například formy odpovídající zná­mým jedovatým rostlinám a zdivočelým zvířecím druhům. Embryonální vývoj světů z ohnivých pásů probíhal zákonitě tak jako vývoj sluncí druhého řádu. Od začátku byla však vý­chozí fluidní substance hustší, buněčné organismy větší a svě­telné organismy hmotnější. Původní jednota zůstávala zachována, množství forem však bylo různé. Ve světech tvořených z ohnivých pásů byly všechny zárodečné atomy hmotnější. Po­stupně zhmotňování postihlo i projevy jako popsaný uhlíkový déšť, tání krystalů, záplavy i další jevy. Rozdíly mezi chladem a horkem narůstaly a jejich vzájemné vyrovnání bylo vlivem překážek vytvářených protikladnými silami stále obtížnější.

Velká rozdílnost forem se projevovala v evoluci zvířat. Smy­slnost rozvíjená protikladnými silami přecházela i na oživené živočišné organismy. Protikladné síly vykazovaly inteligenci a využívaly svého vědomí k dosažení svého cíle - tvořit samy ze sebe a rozmnožovat. Ale ve světech těchto sil (které lze nazý­vat podsvětím), jež náležely ke sluncím třetího řádu, zůstaly osamoceny. Ve vzpomínkách na vystoupení z duálového cel­ku podléhaly protikladné síly smyslovým pocitům (degenera­ci lásky duálů), jimiž chtěly docílit spojení perispritů, umož­ňujících samostatné tvoření. S pomocí perispritu a nervových fluid vytvářely protikladné síly ve svých obalech smyslné for­my. Jelikož však k tomuto fluidu neexistoval duchovní prin­cip, zůstávaly protikladné síly neuspokojeny.

Životní princip prostupující všechny světy oživoval svým působením i fluida tohoto druhu a docházelo tak k vývoji smy­slností naplněných zvířecích forem. Expanzivní smyslnost a množení naplňovala všechny molekuly i buněčné organismy fluida tvořeného protikladnými silami. Tak došlo postupně k oplozování cestou tělesného kontaktu i k rození živých mláďat.

Vzájemný fluidický kontakt protikladných sil v jejich peris­pritu nevytvářel nový život, nýbrž pouze nové vývojové změ­ny. Z tohoto kontaktu se vyvíjela elektrická molekulárně a bu­něčně oživená bílkovina, vedoucí ke změnám mikrokos­mického života. Ten vytvářel větší organismy - mechanicky ži­jící zvířecí jedince. Zvířata se rozmnožovala na základě smysl­nosti a tvořila různé nové druhy. Jejich formy a vlastnosti v sobě chovaly určité aspekty svých tvůrců - protikladných sil. Tím lze vysvětlit četná mytologická zobrazení, pocházející ze staré řecké epochy a představující např. různé kreatury. Ze stej­ného pramene také vycházejí kořeny pověstí o zlém duchu, v protikladu k duchu dobra.

Protikladné síly však nebyly spokojeny s oživením a vývo­jem výplodů vlastního perispritu ani s výsledky aglomerace mikrokosmického života. Vřely hněvem nad vlastní nemo­houcností , která nedovolila tvořit duchovní inteligenci. Stvo­řená zvířata ze smyslného fluida byla divoká, nezkrotná a zlá. Zrcadlila vlastnosti protikladných sil, které se je snažily pro­následovat a zničit.

Porovnáme-li životní prostředí mezi slunci druhého a třetí­ho řádu, můžeme dojít k následujícím závěrům: Slunce dru­hého řádu - krásná flóra, ptáci, měkká voňavá ložiska a prů­zračné vodnaté nádrže krystalické čistoty - životní prostředí litujících kajícníků.

Slunce třetího řádu - materializovaný smyslný život (v pla­netárním systému těchto sluncí ještě zhmotněnější). Jedovatá flóra, tvrdá ložiska, zkalené vodnaté nádrže, smyslností napl­něné zvířecí formy - životní prostředí protikladných sil odmí­tajících lítost a pokání. Život na sluncích třetího řádu se vyzna­čoval menší smyslností a stupněm zhmotnění než život na jejich planetách (přijímajících světlo,výživu a teplo mateřských sluncí třetího řádu). Satelity obývali jedinci protikladných sil, kteří sami smyslnost vyvíjeli. Obyvatelé sluncí třetího řádu byli na úrovni ducha, síly i hmoty méně zasažení smyslností.

K vývojovým proměnám druhů docházelo nejprve aglome­rací vaječných zárodků. Pozdější rození živých mláďat vycházelo ze zhmotnělého fluida a duchovní smyslnosti. Ve vesmí­ru tak na jedné straně existoval nádherný duchovní život a na druhé svět dominující smyslnosti a snahy po množení. Hlu­boká propast mezi těmito dvěma světy měla být odstraněna novým smiřujícím článkem.

(15)

Protikladné bytosti

Životní princip působil jako univerzální oživující síla na všech úrovních stvoření. Jedná se o tvůrčí Božskou sílu oplodňující a oživující matku přírodu. Jeho působení ve zhmotnělých světech (podsvětí) mělo vyvolat smíření proti­kladných sil s duchovním zákonem. I když sám oživoval kající smyslné formy, nebyl touto smyslností dotčen. Postupně se jeho působení zrcadlí v instinktivním, duševním, ale stále ješ­tě mechanickém životě oživených forem.

Postupně oživoval životní princip v existujících individua­litách stále více duševní princip.

V minulé i předminulé kapitole byly uvedeny planety, sate­lity a atomy kroužící systematicky kolem svých mateřských světů (sluncí třetího řádu). Jaký obraz poskytuje život na těch­to planetách a satelitech ?

Zdejší protikladné síly nazýváme démony. Jsou opakem čis­tých duchovních bytostí, mesiášů. Démoni chtěli samostatně tvořit. Z jejich zhmotnělého organicky smyslného fluida ožive­ného životním principem se rodila živá mláďata. Fluidum ve své organické buněčné struktuře prostoupené smyslností vytvá­řelo také embryonální smyslné organismy. Tato fluidální em­bryonální evoluce vycházela z perispritu - nervové struktury démonů a byla oživena působením životního principu. Tělo tvo­řící látkové substance a obsahující zvířecí vlastnosti vycházelo z démonů. Z živě narozených mláďat vyrůstaly divoké, nespou­tané a pustošící zvířecí druhy. Jejich organický život představo­val ztělesnění vlastností démonů. Ti se cítili nesmrtelnými a hle­dali uspokojení svých protizákonných smyslných pocitů v hmotných kontaktech a ve zhmotňování svého perispritu.

Slunce třetího řádu působila svým světlem i přitažlivou si­lou na okolní planety. I ona byla oživena silami protikladu. V těchto světech (sluncích třetího řádu) však nežily bytosti označované jako démoni, nýbrž protikladné síly, které dosáh­ly nižšího degeneračního stupně a působily tak ve slabším pro­tikladném fluidu.

Čistý magnetismus se nacházel pouze v původním prasvět­le a ve sluncích prvního řádu. Již na základě prvního zlomu došlo k přeměně magnetismu v elektrickou sílu, která získáva­la neustále na převaze odklonem od zákonité vývojové linie. S projevem elektřiny a magnetismu docházelo také k projevů­m odpudivých a přitažlivých sil. Z jejich společného působení vzniká elektromagnetická síla, jejímž charakteristickým zna­kem je polarita, jež vládne ve formách narůstajícího zhmotně­ní od sluncí druhého řádu až do nízkých zhmotněných světů (podsvětí). Zde působí hlavně síla elektromagnetická, jejíž elektrická složka se projevuje intenzivněji.

Elektromagnetická síla se projevovala i v rosolovitém, buň­kami vázaném fluidu démonů. Stoupajícím zhmotňováním perispritu v bílkovinné substanci nabývaly na intenzitě projevy elektrické, v buňkách pak magnetické. Elektromagnetický „rosol“ prostupoval jako zpevňující substance nejen perisprit, ale i půdu, rostliny a všechny živé organismy. Zpevňoval rost­linná vlákna, nervy a buňky, stejně jako nervový systém zví­řat. Vystupoval ze země a vytvářel elektromagnetický „obal“, v němž docházelo k elektrickým světelným i éterickým jevům. Tisíciletí probíhalo vyspívání inteligentních a smyslných pro­tikladných bytostí na planetách a satelitech sluncí třetího řádu. Protikladní jedinci, kteří nastoupili s lítostí a pokorou cestu návratu k Bohu, dosáhli v běhu tisíciletí své dřívější jistoty a vrátili se na základě respektování duchovních zákonů opět ke svým duálům ve sluncích prvního řádu. Plnili potom men­ší misionářské úkoly.

Tvoření démonů vyústilo ve smyslnost přírody, která se pro­jevila ve zrodu živých mláďat. Démoni se stali zástupci všeho materiálního, odpudivého a protizákonného, Bůh, věčný prin­cip lásky, však není schopen zatracení.

(16)

Embryonální duchovní bytosti

Mezi démony a mesiáši se otvírala obrovská, ničím nepře­klenutá, propast. Přesto však vhodný smiřující článek existo­val a doprovázel i předchozí etapy stvoření. Čekal pouze na pro­buzení k aktivnímu vědomí. Smiřující činnost musela působit trojnásobně - na úrovni inteligence, síly a hmoty, jako duchov­ní, sebe sama si vědomá možnost smíření. Tento element mu­sel vycházet z Boha, z Jeho duchovního principu i oduševněle vyvinutého životního principu.

Z uvedených principů, spojených jediným fluidem, vyšší jednotka nazývaná embryonální duchovní bytost. V minulé kapitole bylo řečeno, že životní princip oživující různé organismy se vyvíjel k instinktivnímu duševnímu projevu i schop­nosti mechanicky sledovat dané zákonitosti. Tímto procesem uvědomování stoupal potenciál životního principu a postup­ně se přibližoval principu duchovnímu. Spojení s duchovním principem znamenalo dosažení kulminačního bodu a zrodu embryonálních duchovních bytostí neboli smiřujícího článku mezi mesiáši a silami protikladu. Životní princip byl po dosažení svého nejvyššího potenciálu postupně přitahován z pod­světí do sluncí druhého řádu a odtud do prasluncí až k původ­nímu prasvětlu, kde došlo k spojení s Božským principem a k nové formě stvoření, jako kdysi u prvorozenců. Z něho vy­cházela nová forma existence - milióny embryonálních du­chovních bytostí, jenž přijaly zákonitý směr vývoje, moudrost i příslušnou formu. Pod vedením mesiáše se měly v oblasti pra­sluncí vyvinout k dokonalému projevu duálu. K dosažení ur­čeného cíle obdržely tři duchovní atributy: Inteligenci, duálo­vou lásku a svobodnou vůli.

Ze stavu embryonálního byly tyto bytosti probuzeny v pra­sluncích k uvědomělému životu duálů, kteří se však ještě na­cházeli v periodě „dětství“. V průběhu jejich vývoje byly tvoři­vým pohybem a spolupracujícími mesiáši vedeny do oblastí sluncí druhého řádu - tak zvaných rájů. Tyto světy odpovídaly svojí fluidickou strukturou stavu vzniklých embryonálních bytostí.

Rýsují se zde tedy i fáze vývoje:

1. Po spojení životního principu s prasvětlem došlo půso­bením vibrace a asimilace ke zradě embryonálních du­chovních bytostí.

2. Tyto bytosti přešly do oblasti prasluncí, kde byly duchovně vzdělávány, jako duálové.

3 . Z prasluncí byly mesiáši odvedeny do rájů, kde v plné mladistvé síle vyvinutých duálů měly začít svoji samo­statnou tvořivou činnost. Byly vybaveny inteligencí, svo­bodnou vůlí a láskou. Jejich perisprit harmonizoval se stavem rajských prostorů, v nichž žily.

Embryonální bytosti nebyly zrozeny v přímé blízkosti Stvo­řitele tak jako prvorozenci, neboť protikladné síly dosáhly mezitím svého plného rozvoje i znetvoření, měly se stát em­bryonální duchovní bytosti smiřujícím elementem a pomoc­ným článkem k překlenutí propasti mezi protikladem a čistý­mi duchovními jedinci. Embryonální duchovní bytosti vyšly ze životního principu, který již prošel všemi přírodními vývo­jovými fázemi růstu protikladu, epochami smíření, působení v souladu s vývojem i proti němu. Prvorozenci byli naproti tomu dětmi nejčistšího světla - podobní Bohu. Embryonální bytosti byly podobné mesiášům, jejich cílem byla dokonalost. Podléhaly stejnému zákonu duálů, obdržely stejné duchovní vzdělání a byly obdařeny stejnými duchovními dary jako me­siáši. Odlišovaly se svým duševním založením a jakostí flui­da. Vnější forma a vzdělání embryonálních duchovních bytostí odpovídaly platnému zákonu sluncí prvního řádu. Prvorozen­ci odpovídali zákonu prasvětla.

Embryonální bytosti byly probuzeny k životu s vědomím existence protikladných sil, jejichž pokušení měly odolat. Jiný­mi slovy řečeno procitly k životu jako obyvatelé rajských oblas­tí, s vědomím určitých hranic - s vědomím určitého zákazu.

K jejich probuzení (vtělení) došlo ve sluncích druhého řádu působením přírodního zákona evoluce, vycházejícího z nepro­měnného Boha. Mesiáši zprostředkovali jejich vtělení do raj­ských světů.

Tuto skutečnost můžeme porovnat s výroky Mojžíše: Adam byl probuzen - Bůh mu vdechl život. Jeho tělo bylo stvořeno z hlíny. Ano, duchovní bytosti byly duchovně probuzeny Bohem a obdržely fluidální obaly, těla, odpovídající světovému fluidu.

Adam je obrazem duálu. Eva vyšla z jeho nitra. To zname­ná, že tvořila s Adamem duální jednotku. Vyšla z něho, ale zů­stávala s ním spojena. Duálové, ve fluidické formě dva jedin­ci, mají společné kořeny. Tuto zákonitost je možno zobrazit trojúhelníkem, jenž zůstává pomocí spojující základny celke­m a zlomem se rozpadá ve dvě jednotky. Dvě ramena trojúhel­níků vlevo a vpravo představují duchovní bytosti a základna spalující fluidní pásmo duálové lásky. Přetržením tohoto pás­ma jsou duálové rozděleni.

Embryonální duchovní bytosti si byly vědomy existence pro­tikladných sil i jejich svodů, symbolicky znázorněných stro­mem pokušení. Napravení prvorozenci k nim pak přicházeli jako duchovní strážní andělé neboli pomocníci. V oblasti slun­cí druhého řádu - domovu embryonálních bytostí - nerostly jedovaté rostliny a nežila zlá, zdivočelá zvířata. Po celý čas zde vládlo jaro. Neexistovala smrt ani hřích. Cesta k dokonalosti byla stále otevřena.

Embryonální duchovní jedinci žili dle duchovních zákonů jako duální jednotky disponující vlastní inteligencí, duálovou láskou a svobodnou vůlí. Uprostřed nádherné idylické příro­dy mohli pozorovat působení protikladných sil v podsvětí ne­boli zakázané ovoce. Stejně tak mohli pozorovat činnost mesi­ášů ve vyšších světech. Shora přicházelo světlo, život, duchovní růst a zdola pokušení. To je obraz článku, který měl překonat uvedenou propast - volné individuální bytosti, schopné pokro­ku a vzdělávání, nalézající se mezi mesiáši a silami protikla­du. Jsou doprovázeny duchovními průvodci (strážnými andě­ly) a vědomy si působení sil protikladu.

(17)

Třetí vývojový zlom

Embryonální duchovní bytosti dospívaly bez prohřešků z doby dětství do zralé mladostí. Jejich duch se vyvíjel, dodržo­val zákonitý směr vývoje a spěl k nádherným vývojovým stup­ňům. Zároveň se mu otvíral pohled do vyšších světů i podsvě­tí, jež měly svým působením smířit.

Embryonální duchovní bytosti stály ve vesmíru mezi Bo­hem a silami protikladu, s nitrem naplněným láskou duálů. Jako duchovní bytosti, sjednocené a zahalené jedním fluidem, v objetí duchovní lásky, měly být rodiči a lépe řečeno dárci fluidní pomoci nově zrozeným embryonálním bytostem. S pomocí tvůrčí síly to představovalo jejich hlavní poslání. Ale vliv sil protikladu je neumožnil uskutečnit. Zrod čistých em­bryonálních bytostí naplnil démony zuřivostí. Poznali bezmocnost svého spiknutí proti přírodnímu zákonu a ne­možnost vlastního dokonalého tvoření. Zrození nových duchovních bytostí je zahanbovalo a vzbuzovalo v nich nej­hlubší závist, neboť jim byl zřejmý rozdíl mezi vlastním zne­tvořením a dokonalými formami čistých duchů. Vládnoucí přírodní zákon a čistá fluida stály nad nimi jako nepřemoži­telná zábrana při snaze vniknout do prostoru sluncí druhého řádu. Proto zvolili cestu podvodné inteligence, licoměrnosti a smyslnosti, všeho, co by jim pomohlo vzbudit zvědavost a dychtivost embryonálních bytostí po ochutnání předkláda­ných svodů. Démoni si byli vědomi toho, že jsou nově stvoře­nými mladými bytostmi pozorováni. Proto předváděli až k hranicím podsvětí působivé hry elektrických ohňostrojů a barevných efektů. Tato činnost budila v embryonálních by­tostech zvědavost a touhu po poznání zakázané oblasti. Ve středu elektrického světla se nacházeli démoni jako oživující princip těchto jevů, které formou explozí a otřesů naplňovaly prostor podsvětí. Obrazy protikladných bytostí démonů s je­jich fosforeskujícím elektrickým perispritem byly embryonál­ním bytostem něčím zcela neznámým. Mnohé z nich sice odmítly tyto páchnoucí, nepříjemné, odporné formy, přivinu­ly se o to těsněji ke svým duchovním průvodům a všemi sila­mi podporovaly jednotu svých světů. Jiné embryonální bytosti, ovládané nezkrotnou zvědavostí, našly zalíbení v těch­to svodech. Vzpíraly se proti tvořivé zákonité síle a přešly ze svých životních prostorů do prostorů podsvětních, k silám protikladu. Tento čin způsobil třetí pád, pád ze sluncí druhé­ho řádu. Probíhal na úrovni duchovní, silové i fluidní.

Věrné duální bytosti zůstaly v oblasti svého ráje. Provinilci byli po vytvoření ohnivých pásů rotačně odvrženi a ztratili svoji dualitu. Démoni vyvinuli z jejich perispritů smyslná vzrušení. Přijímající část duálů okusila nejprve toto zakázané ovoce v nezduchovnělém doteku s jedinci protikladných sil. Tento dotek působil na duály jako ničící úder blesku, který pře­cházel i na druhou, dávající duálovou část. Následovalo rozdě­lení duálů na dvě smyslné, nejednotné duchovní bytosti. Tak jako se přeměnil magnetismus v elektřinu, došlo i zde k pře­měně čistého fluidního perispritu v hustý perisprit smyslový. Se smyslností přijaly embryonální bytosti od protikladu i pý­chu. Chtěly samostatným tvořením a plozením předstihnout Boha.

V této fázi došlo k rozdělení padlých bytostí na dvě části:

1. Hluboko padlá živočišně - smyslná embrya.

2. Níže pokleslá smyslná embrya, vylekaná následkem du­álového rozdělení, odpoutaná od první skupiny. Ta se vymanila z jejich elektrického fluida a mechanicky, bez vůle, omámená a polekaná se podřizovala působení zá­konité síly.

Oddělením embryonálních bytostí došlo k vylučování ducha, síly i hmoty z ohnivých pásů a tím ke čtvrtému slunečnímu tvo­ření, podobnému tvorbě sluncí třetího řádu. Atomární částice, vyřazené při tvoření sluncí čtvrtého řádu z ohnivých pásů, propadaly hlouběji do prostoru podsvětí s jeho smyslným duchov­ním principem a způsobovaly kolize a roztříštěnost.

Vznikem sluncí čtvrtého řádu došlo k vyrovnání a k vyplně­ní prostoru. Atomární kolize v podsvětí však způsobily roztříš­těnost a přeplnění.

Pád embryonálních duchovních bytostí měl trojí charakter. Podoben prvnímu zlomu přinesl chaotické otřesy, ale pouze v oblasti podsvětí. Světové atomy, planety i satelity narážely během vytváření mateřských světů (sluncí čtvrtého řádu) na vylučované částice v otřesných srážkách. Uprostřed těchto ko­lizí ustrnuli omámení, hluboko pokleslí smyslní jedinci. Dé­moni bezmocní vůči Božským zákonům byli zmítáni sem tam vlivem uvolněných sil. Odstranění chaosu v podsvětí, jenž na­stal přeplněním, zhmotňováním, pádem duchovních jedinců a vznikem ohnivých pásů, nastalo teprve při vytvoření sluncí pátého řádu.

V tomto stavu lze sledovat slunce čtvrtého řádu, obíhající kolem sluncí třetího řádu. Slunce čtvrtého řádu, obklopená molekulami a atomy, začala vytvářet vlastní solární systémy, až kolem nich začala rotovat slunce řádu pátého. Provinilé by­tosti, které dříve obývaly slunce třetího řádu, se nacházely mezi smyslnými a polosmyslnými, pyšnými a neposlušnými duchovními bytostmi. Nadále nebyl žádný rozdíl mezi padlý­mi prvorozenci a padlými embryonálními jedinci. S výjim­kou démonů je všechny označujeme jako padlé duchovní bytosti.

Slunce třetího řádu byla obývána kajícími duchovními by­tostmi, tvořícími jejich solární duchovní sílu. Ta přitahovala duchovně i fluidně provinilé, rozdělené a smyslné embryonál­ní bytosti. Smyslní jedinci, kteří však nepropadli pýše, se sami vzájemně přitahovali a přešli z oblasti hluboko pokleslých a pýchou zaslepených bytostí do sféry sluncí čtvrtého řádu.

Hluboce provinilé bytosti se nacházely omráčené v kolizním chaosu protikladných sil, v omámení podobném smrti. Méně zatížení provinilci ve sluncích čtvrtého řádu byli spoutáni sta­vem podobným polospánku. Ve sféře sluncí třetího řádu se nalézali polekaní, litující a kající jedinci. Příčinou uvedeného duchovního pádu byla nezdravá zvědavost a neposlušnost duchovních zákonů. Proto nastala duchovní degenerace, odpor k zákonitým silám, zhmotnění těl a nakonec rozdělení duálů.

Ano, těmito padlými duchovními bytostmi jsou lidé. Všich­ni by si tedy měli uvědomit trojnásobnou Boží milost. Trojná­sobnou možnost smíření. Uvědomit si velikost a lásku svého Tvůrce.

Připomeňme si líčení prvotního hříchu ve Starém zákoně. Ten říká, že skoro každý obyvatel planety Země si přináší s se­bou při svém zrození dědičný hřích. Genesis v Mojžíšově po­dání však nemůže být vědecky ani teologicky správná, pokud se omezuje pouze na planetu Zemi. Jedná se totiž více méně o symbolickou projekci univerzálního dění.

(17-1)

Dny stvoření

První den.

„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami se vznášel Duch Boží. I řekl Bůh; Budiž světlo !  A bylo světlo. Bůh viděl, že světlo je dobré a oddělil je od tmy. Světlo Bůh nazval dnem a tmu nocí. Byl večer a bylo jitro dne prvního.“ V těchto slovech máme hledat symbolické probuzení Univerza. Nesmí­me se přitom nechat zmást použitou terminologií, ale vnímat ducha slov.

Bůh, nebe a pustá země, neboli temná tůně, představují Boha, Jeho prasvětlo a mrtvou hmotu. Bůh pravil: „Budiž svět­lo !“ a Univerzum bylo oživeno. Z prasvětla vzniklo životní svět­lo, z noci vznikl den. „Ale nad vodami se vznášel Duch Boží“ - to znamená, že Bůh je prasvětlem. Mojžíš říká správně, že Boží slova „Budiž světlo !“ se projevují rozdělením v následují­cí dvojnosti: Noc a den, mrtvá hmota a probuzený oživený ves­mír, prasvětlo a životní světlo.

Druhý den.

„I řekl Bůh: Bud klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod. Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou. A stalo se tak. Klenbu Bůh nazval nebem.“

Nebeská klenba symbolizuje prasvětlo, vody jsou oživeným vesmírem a zahaleným prasvětlem. Zde je symbolicky zobra­zeno tvoření fluidních kapek - zárodků života. Pád mesiášů lze hledat ve slovech: „ ... a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou.“ Oddělil síly protikladu od vod nad klenbou, od zákona, od neprovinilých mesiášů.

Třetí den.

„I řekl Bůh: Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš !“

Tak je symbolicky vyjádřena tvorba prasluncí, Třetí den je dnem vývoje sluncí, vylučování fluidických substancí, ochla­zování. Mojžíš neuvádí výslovně pád mesiášů. Později však ho­voří o pokušitelích a démonech, jako realitě tehdejšího života.

Čtvrtý den.

„I řekl Bůh: Bulte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci. Budou na znamení dnů, týdnů a let. Ta světla ať jsou na nebeské klenbě, aby svítila nad zemí.“

Tato slova popisují pravidelnou rotaci sluncí. A právě ona, obsažená v první knize Mojžíšově, vedla k mnoha chybným závěrům. Protože se světy nevyvíjely ve stejném tempu ani časovém měřítku, existovala v této vývojové periodě velká a malá světla. Jejich velikost odpovídala současnému vývojo­vému stavu příslušných světů.

Pátý den.

„Hemžete se vody živočišnou havětí a létavci, létejte nad zemí pod nebeskou klenbou.“ „I stvořil Bůh veliké netvory a rozmanité druhy všeliké podoby živočichů, jimiž se zahemžily vody.“

Bůh stvořil vodní zvířata, velké obojživelníky, býložravce a ptáky, jak již bylo popsáno.

Šestý den.

„I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem a pod­le naší podoby.“

Bůh stvořil žijící zvířata a člověka, což vyjadřuje pokračující činnost životního principu, pokračující evoluci, která zahrnu­je i stvoření embryonálních bytostí. Bylo řečeno, že Bůh stvo­řil člověka z hroudy země a vdechl mu životní sílu.

Stvoření Evy z Adamova těla je symbolickým obrazem dua­lity. Dlouhý Adamův spánek před stvořením Evy byl procesem představujícím vroucí duální spojení. Adamovo probuzení a vnímání jeho průvodkyně je probuzením duálového vědo­mí, vědomí dvou v jednom.

Můžeme tedy říci, že Mojžíšova Genesis je jen náznakem tvo­ření, sahajícího až k pádu embryonálních bytostí. Její slova jsou pravěkou pravdou, Božskou inspirací, vyjadřující symbolicky skutečné dění.

Bůh varoval embryonální bytosti před „stromem poznání“, před silami protikladu, které viděly v podsvětí. Současně sly­šely hlas cherubínů a archandělu, kteří je varovali před blíz­kostí sil protikladu, přinášejícími duchovní omráčení, přiná­šejícími smrt a převtělování. Obklopeny rájem a přírodním zákonem neměly embryonální bytosti přestoupit dané meze.

Nejprve se provinila přijímající část duálu tím, že doteky perispritu se silami protikladu ochutnala zakázané ovoce. Tyto doteky přenesla na dávající část, čímž ona rovněž přijala elek­trický podíl protikladných sil. To způsobilo rozštěpení duálu, jako následek změny perispritu a vyvolalo vývoj smyslnosti.

Adam a Eva poznali stud, protože smyslné formy jim přine­sly vědomí nahoty. Snažili se ji zakrýt hmotnějšími fluidy. To je symbolicky vyjádřeno zakrýváním tělesných orgánů fíko­vým listem. Jak píše Bible, Adam a Eva byli vyhnáni z ráje an­dělem. Čisté duchovní bytosti se koncentrovaly ve sluncích druhého řádu a vylučovaly vše, co odporovalo zákonu. Zatra­cení hada, odsouzení Adama a Evy, představuje hlubokou ale­gorickou pravdu. Had zde symbolizuje démony, kteří pádem embryí nesmírně zatížili své svědomí. Od tohoto okamžiku byli vypuzeni do nejspodnějších materiálních světů.

(18)

Trojí rozuzlení chaosu

Trojitě padlé duchovní bytosti (neposlušnost, pýcha, smysl­nost), byly také trojitě rozděleny - v oblasti ducha, síly i hmo­ty. Neposlušnost provinilých jedinců zavinila roztržení duálu ve sluncích druhého řádu. Kolem nich rotovaly zprvu odvrže­né pásy ve formě ohnivých prstenců. Působením duchovního principu a rotace se z molekulárních prstenců uvolnily solár­ní zárodky nových sluncí nižšího řádu.

Část provinilých jedinců, kteří byli z prostoru svých sluncí vyloučeni a nyní se zdržovali v okruhu sluncí třetího řádu, byli polekáni a cítili velkou lítost nad svým proviněním. Jejich fluid­ní struktuře odpovídala slunce třetího řádu. Ta je přijala ve svých prostorech, a tím došlo k expanzi, ke zvýšení jejich slu­neční energie i přitažlivé síly. Rozvojem sil a fluidního mag­netismu vtahováním hodnotnějšího magneticko - elektrického fluida i méně smyslných duchovních bytostí z ohnivých pásů třetích sluncí, přešly tyto bytosti do slunečních elementů. Jak již bylo uvedeno, vylučování takových solárních zárodků bylo počáteční vývojovou fází nových sluncí čtvrtého řádu, jenž ro­tovala kolem sluncí řádu třetího.

Vývoj solárních elementů procházel postupně všemi vývo­jovými stupni v podobě atomů, zárodků, ledovců, komet, ku­tálejících se a otáčejících světů po různě formovaných elipsách. Mnoho miliónů let probíhal vznik sluncí čtvrtého řádu. Slun­ce třetího řádu přitahovala solární elementy ohnivých pásů, které se ve spirálovitém pohybu vyvíjely pomocí rotační síly od rozptýlených atomů až k menším sluncím čtvrtého řádu. Během tohoto vývoje setrvávaly smyslné duchovní bytosti jako smyslně duchovní princip ve stavu polospánku - ochrnuti.

Vytvořením sluncí čtvrtého řádu došlo k dalšímu dělení. Smyslné a pyšné duchovní bytosti klesly hlouběji do planetár­ních elips, jimž vtiskly molekulární a atomární charakter. Při setkání s planetami podsvětí došlo k ničivým kolizím. I toto dění však probíhalo v souladu s určitými zákony. Lze je nazvat jako přírodně - zákonitý chaos, přirozený následek pádu, vylu­čování protikladného ducha, protikladné síly i hmoty. Pád je způsoben tíhou a svým charakterem působí směrem dolů. Zduchovnění má naopak charakter vzestupu.

Následkem smyslnosti a provinění došlo k roztříštěnosti. Smyslní a pyšní jedinci se nacházeli ochromeni v zajetí svých prohřešků. Démoni byli spoutáni neschopností a malomocnos­tí vůči věčnému zákonu. Slunce čtvrtého řádu začala působit přitažlivou silou na chaos podsvětí a tím se solární zárodky a elementy atomizovaných fluid podsvětí znovu sjednocovaly v nové solární stvoření, v systémy sluncí pátého řádu. Stejným způsobem došlo později k vytvoření sluncí řádu šestého.

Slunce šestého řádu jsou nejmenší a nejhmotnější ze všech materiálních slunečních světů, obklopených tvořícím se pla­netárním systémem sedmých slunečních elementů. Mezi tisí­ci slunci šestého řádu se nachází i slunce tvořící střed této slu­neční soustavy a mezi milióny solárních zárodků i planeta Země.

Smyslný duchovní princip, jeho síla i hmota, vykazuje bě­hem vývoje mnoho „odstínů“ a dosahuje různých stupňů ve­doucích spirálově až k vytváření sluncí. V jednotlivých vývo­jových fázích se nalézají atomy, zárodky, „vaječné“ světy, kutálející a otáčející se světy, vyvíjející se jako budoucí slunce. Po dosažení slunečního stupně odvrhnou ohnivé pásy a vytvo­ří základ planetárního systému.

Vývoj miliónů světů procházel zákonitou cestou ducha, síly a hmoty cestou trojného zákona evoluce. Článek po článku byl počáteční stav proměn a podroben zákonu ducha, síly a hmo­ty. Bůh zůstal vysoko nad útoky protikladných sil, které se tři­krát pokusily otřást „klenbou“ a třikrát byly zákonem vyřa­zeny.

Síly protikladu jsou pouhým zlomkem proti jednotě ducha síly a hmoty, která probíhá klidným vývojovým postupem a vy­lučuje vše protikladné v zákonitých evolučních proměnách.

Duchovní bytosti sluncí třetího řádu se z letargie probouze­ly postupně. S vracející se životní silou přicházelo vědomí pro­vinění, ztráty ráje a tíha současné strastiplné namáhavé cesty. Světy, v nichž se nyní nacházely, byly ve srovnání s oblastí ráje svízelné a hrubé. Z okruhu sluncí pátého a šestého řádu pře­šly smyslné elementy s hluboko padlými jedinci do planet a satelitů. Každý sluneční systém obdržel při svém oživení a tvoření odpovídající stupnici rozličných tvarů a výrazů v ob­lasti ducha, síly i hmoty. Tato trojice je v mikrokosmu činná v nejmenším a v makrokosmu v největším měřítku. Dominant­ním faktorem zůstává duchovní princip, jako motor udržující vše živé. Neustálé proměny se staly zákonem hluboko padlých duchovních bytostí. Ustálenost a neměnnost je pak zákonitos­tí čistých duchovních jedinců.

(19)

Sluneční systémy nižších řádů

Proměny ducha, síly a hmoty probíhaly postupně ve stejném tempu. Duchovní změny se týkaly ducha samotného a tím i forem životního principu, pohybu, síly i hustoty hmoty. Silo­vé proměny zahrnovaly vlastnosti duchovních bytostí, rotaci světů a ekliptiku. Proměny hmoty se vztahovaly na nervový obal, duši neboli perisprit duchovních jedinců, těla zvířat i rost­lin, zahrnovali i proměny hmotnosti země a jejich látek.

V prvé řadě budeme pozorovat proměny ducha, síly a hmo­ty ve sluncích třetího řádu. Duchovní princip těchto světů byl poznamenán neposlušností, duálovou nejednotou, odpudivou silou a elektrickým zahuštěním fluida směrem k zhmotnění. Ve všech životních formách se projevovala jako jedna ze základ­ních vlastností zvědavost, ne však smyslnost. Zvědavost měla být překonána na základě zduchovnění. Tak, jak byly rozděle­ny duální bytosti na část přijímající a dávající, tak bylo v těchto světech rozděleno i všechno ostatní. Zvířata, rostliny i půda. Vše bylo naplněno rozděleným - přijímajícím a dávajícím prin­cipem. I perisprity bytostí ve fluidech sluncí třetího řádu přijímaly podobné formy.

Provinilí jedinci spočívali latentně ve fluidech těchto světů. Duchovní princip přitahoval a oživoval buňky a bílkovinné or­ganismy, jejichž vývoj umožnil ztělesnění latentních duchov­ních jedinců. Ti si po probuzení uvědomili své zhmotnění, prá­vě tak jako svoji minulost a provinění. Každá vývojová etapa obsahuje cyklus proměn až k dosažení nejvyššího duchovního stupně. Bytosti probuzené z latentního spánku nastoupily ve svých světech tento cyklus zcela vědomě. Spočíval v takové výměně látek a následovné proměně těla, že z ní tyto bytosti vy­cházely podobně jako motýli z kukly. Provinilí jedinci, kteří tento zákonitý cyklus odmítli, byli s jejich individuálním peri­spritem i fluidem převedeni do nižších světů. Provinilci, kteří však cyklus podstoupili, přešli působením sjednocujícího du­chovního zákona do světů vyšších.

Pohyb sluncí třetího řádu okolo centra, tvořeného prasvět­lem, byl již uveden. Z toho vyplývá skutečnost, že zákonitý cyklus představoval dlouhý vývoj a dlouhý život, v němž měli du­chovní jedinci dostatek času oprostit se od svých žádostí a sna­žit se dosáhnout opětného spojení duálních složek. Střetávání obyvatel světů sluncí třetího řádu s vyššími duchovními by­tostmi bylo bezprostřední. Tělo jim nebránilo vnímat tyto by­tosti a rozumět jejich řeči. Pohled do ostatních světů však zů­stával zastřen. Pokušení bylo obsazeno v obyvatelích sluncí třetího řádu samotných. Jejich cílem však byl duchovní vývoj, poznání Boha a získání původní čistoty.

Na základě stejných principů a zákonitostí, pouze v hmotněj­ším a smyslnějším měřítku, se vyvíjely složky duch, síla a hmo­ta ve sluncích čtvrtého řádu. I v těchto světových strukturách byly přítomny provinilé bytosti jako latentní smyslný princip. Po oživení sluncí čtvrtého řádu duálově rozdělenými zvířaty i rostlinami se tyto bytosti probudily ze svého spánku. Tím, že v oněch prostorách bylo vše materiálnější a organicky hrubší, přitahoval smyslný duchovní princip prostřednictvím svého perispritu hrubší organické zárodečné substance a stavební lát­ky těl, těla byla relativně smyslnější svou formou i projevem, ale stále ještě ne na takovém stupni, jako si pozemšťané pod pojmem smyslovost představují.

K ztělesnění docházelo vždy působením zákona duchovní a perispritální přitažlivosti buněk a bílkovinných zárodečných substancí, které přijímaly působením rotace nejrůznější formy.

Tím, že se slunce čtvrtého řádu otáčela mnohonásobně, byl i jejich vývojový cyklus rychlejší. Obyvatelé těchto sluncí ne­znali pozemskou smrt a zrození. Jejich smyslovost nebyla iden­tická se smyslovosti pozemskou. S blížícím se koncem jednoho životního cyklu připravovala se jejich těla formou jakéhosi za­kuklení na proměnu, na přechod do cyklu dalšího. V těchto svě­tech docházelo k rozmnožování formou vaječných zárodků a procesem zakuklování. Duchovní zakuklení bylo provázeno i chemickou přeměnou těla, při němž duch odpočíval v latent­ním stavu. Ve svém zakuklení však byl schopen vnímat impul­sy ze svého okolí. To představovalo tvrdou zkoušku i vysoký stupeň utrpení pro zakuklené bytosti.

Setkání s vyššími duchovními bytostmi se uskutečňovalo nepřímo, stykem s vyslanými zástupci vyšších světů, prohlu­bováním duchovní lásky, zdokonalováním ctností, duchovní­ho cítění a vnímání. Těmito projevy vybavené bytosti stoupa­ly ve svém duchovním vývoji a byly schopné působit jako zpro­středkovatelé mezi vyšším duchovním světem a obyvateli slunce čtvrtého řádu. Rozvinutí uvedených vlastností, stejné jako odklon od smyslnosti, představovaly prvořadý cíl a smysl ztělesnění v těchto světech.

Bytosti dychtící po duchovním růstu měly rozvíjet svoji in­teligenci, moudrost a lásku. Respektováním Božských zákoni­tostí a tím i správného vývojového směru, dosahovaly duchov­ního vzestupu i vyšších vývojových sfér.

Bytosti překračující Božské zákonitosti byly fluidicky a du­chovně jako nejednotný element převedeny zákonem vylučo­vání do světů nižších.

Ve sluncích pátého řádu docházelo ke tvoření pomoci du­cha, síly a hmoty, vyloučených ze sluncí třetího a čtvrtého řádu. Trojnásobný pád, vedoucí k životu v této sféře, byl charakterizován neposlušností, pýchou a smyslností. I zde do­cházelo k vylučování slunečních zárodků, k rotaci, odstředi­vé i dostředivé síle a tím i dalšímu vývoji. Slunce pátého řádu byla přechodnými světy mezi smyslnými slunci šestého řádu a polosmyslnými slunci řádu čtvrtého a představovala smi­řující faktor. Na nich docházelo ke změnám od duchovních ke zvířecím životním projevům. Od vaječného rození k roze­ní živých mláďat, od zakuklení k bolestné smrti, od probou­zení ze za kuklení k bolestnému porodu. Obyvateli těchto svě­tů byly bytosti, jejichž substanční podstata vykazovala přechod mezi smyslnou a duchovní formou. Jejich polodu­chovní a polosmyslná struktura byla tvořena také polohmot­nými a polosmyslnými orgány. Pyšní, smyslní jedinci chtěli jako již před nimi démoni, sami tvořit, k čemuž používali flui­dické duchovně nervové substance svého perispritu. Tím vznikly smyslové orgány, postupně vytvářející těla. Vzájem­nými doteky perispritu docházelo k sebezhmotňování, ke vzniku smyslového organického těla. Tyto bytosti upadly do spánku podobného smrti, z něhož byly rotačním pohybem probuzeny ve zhmotnělém těle.Smyslní jedinci tedy předsta­vovali aktivní a pohyblivý životní princip ve ztělesněných formách.

Méně provinilé bytosti si byly svého ztělesnění vědomy, ostatní, vinou svého zatížení, žily zcela mechanicky, nevědo­my si změny sebe samých. Přitahovaly zhuštěná buněčné or­ganicky oživená fluida, čímž docházelo s pomocí tvůrčí rotace k dalším smyslným organickým ztělesněním.

Úkolem obyvatel sluncí pátého řádu byla zákonitá změna degenerovaných duchovních darů, jejich inteligence, moud­rostí a lásky. Byli o jeden stupeň blíž věčnému zákonu než by­tosti vyřazené do sluncí šestého řádu, neboli lidé. Postupným ztělesněním došlo i k rozvětvení duchovního a smyslného fak­toru nejen u obyvatel sluncí pátého řádu, nýbrž i k rozvětvení rostlinných a živočišných druhů. Četné biologické druhy tvo­řily přechod mezi rostlinami a zvířaty, mezi rybami a plazy, mezi plazy a ptáky, přechod mezi čtvernožci a dvojnožci, pře­chod od létání k chůzi. Světy sluncí pátého řádu byly naplně­ny také přechodným vrstvením minerálních ložisek a jejich vodnaté pánve byly naplněny životními zárodky nejrůznějších druhů. Tento všeobecný přechodný život byl důkazem uzaví­rajícího se spirálovitého pohybu na nejrůznějších stupních.

Mnohonásobný rotační pohyb sluncí pátého řádu vyvolával rychlý životní cyklus, látkovou výměnu i evoluční změny. Vyšší duchovní bytosti, které za zvláštních obtížných podmínek mohly jen krátce tyto světy navštívit, přinášely obyvatelům duchovní nauky a poznání vedoucí k duchovnímu růstu. Je­jich dary však jen těžko pronikaly ke zdejším obyvatelům. Bo­lest, utrpení a životní svízele jich samotných i zvířat neustále totiž narůstaly.

Inteligence, moudrost, vědomí Boha i vlastního duchovní­ho provinění, byly u obyvatel sluncí pátého řádu vyvinuty jen zpola. Působení jejich ducha bylo bržděno tlakem hmotných orgánů. Stav, ve kterém žily, by se pozemskými pojmy označil jako somnambulní. Přechodný stav mezi duchovním a hmot­ným cítěním přinášel pro jejich individualitu velké utrpení. Obyvatelé sluncí pátého řádu chtěli docílit ve svém životě smyslové omámení a nebo duchovní povznesení. Existence mezi těmito dvěma alternativami byla nejtěžší zkouškou jejich pyšného vědomí. Cítili se ve svém vývojovém stupni pokoře­ni, neboť vnímali kolem sebe vyšší, jim nedosažitelné duchov­ní bytosti. Vnímali však také i tlak bytostí na nižších vývojo­vých stupních, k nimž pociťovali tělesný i duševní odpor. Po­korné snášení tohoto dvojitého trýznivého stavu představova­lo jejich formu pokání. Smyslnost a sebepřeceňování je vrha­ly po smrti do ještě nižších světů. Smrt zde znamenala latentní stav ducha, který v těchto světech získával znovu své sebevě­domí ve formě člověka.

(20)

Sluneční systémy šestého řádu

Slunce šestého řádu představují nejmenší, nejhmotnější a nejhustší slunce. Jejich rotace je v poměru k ostatním kos­mickým sluncím mnohonásobná. I ona jsou živiteli vlastních slunečních systémů.

Mezi slunci šestého řádu se nachází i Slunce této sluneční soustavy, které má mnoho „slunečních sourozenců“ vykazují­cích stejnou rotaci i stupeň zhuštění. Tito „sourozenci“ doku­mentují všechny vývojové stupně - atomy, zárodečné embry­onální a vaječné stupně vývoje, formy komet, kutálející a otáčející se světy na různých vývojových stupních. K příbuz­ným tohoto slunce patří i systémy nacházející se v přechod­ném stadiu. Lidskými pojmy řečeno, toto Slunce má rozvětve­né příbuzenstvo všech stupňů a má i své děti, nacházející se v různých vývojových fázích.

I tento sluneční systém představuje opakování makrokos­mických světů v malém měřítku. Pozorujeme-li celou sousta­vu slunečních systémů různých řádů, můžeme si uvědomit i lidskou malost vůči Univerzu. Malost člověka, který se domní­vá, že je pánem všeho. Proto je nutné otevřít oči a snažit se o pochopení pravdy, aby byl člověk schopen uchopit konec vlákna, který jej povede pomocí principů ducha zákonitým ži­votním cyklem.

Bůh, prasvětlo i duchovní síla pronikají všechny světy ve všech fázích zhmotnění. Bohatství sil a forem slunečních svě­tů šestého řádu pochází z vyšších sluncí, která v procesu své­ho vývoje odvrhovala ohnivé pásy, čímž zamezila molekulár­nímu zárodečnému přeplnění vlastních systémů a okruhů. Stejná zákonitost se uplatňovala i ve sluncích šestého řádu. Byly zde koncentrovány bytosti různého stupně provinění i různé čistoty magnetismu, projevovala se zde různá přitažli­vá síla a různá teplota. Nejprve se vytvořila slunce a po poslední pročišťovací fázi, představující odhození dalších ohnivých pásů, se postupně vytvářely i příslušné sluneční systémy.

Smyslné a pyšné duchovní bytosti se probudily uprostřed hmoty, v níž během jejího vývoje latentně odpočívaly. Probu­dily se s vlastní tělesnou strukturou, materiálními organismy umožňujícími život v prostorách sluncí šestého řádu. Jejich těla vykazovala nejvyšší stupeň materializace ze všech až dosud známých ztělesnění. Tyto organismy lze označit jako polozví­řecí, neboť byly charakteristické duchovní degenerací, velkou intenzitou pudů a touhou po pohlavním uspokojení. Teprve po dlouhých očistných periodách a nesčetných evolučních pro­měnách přijímala tato těla lidskou podobu.

Ve všech světech je vývoj organismů podřízen stejným zá­konům. Nejprve vznikají hromadná ztělesnění duchovních jedinců, jako následek jejich pádu, v daných hmotných struk­turách neboli organismech. Později dochází k samostatnému individuálnímu množení. Materiální ztělesnění zcela odpoví­dalo přírodě sluncí šestého řádu, jejichž vývoj byl čistě materi­ální již od samého počátku. Hluboko pokleslí jedinci, vybave­ní materiálními a rodícími orgány, přejímali od nich půso­bením dědičného zákona organické a hrubé hmotné formy. Duchovní individualita jim však byla zachována. Vytvářeli tak přechod mezi zvířecím a lidským organismem, a proto byli označováni jako zvířecí člověk.

U obyvatel sluncí šestého řádu docházelo postupně k pro­čišťování a růstu duchovního potenciálu. Na všech planetách bez výjimky musely však projít prvním ztělesněním ve formě zvířecího člověka. Ztratily tím vzpomínky na předchozí život, vědomí své minulosti. Prožívaly bolestné zrody, smrtelnou agónii a duchovní omráčení před každým novým ztělesněním. Životní cyklus bytostí sluncí šestého řádu byl krátký, ale často se opakoval. Permanentně se opakující vtělení způsobila, že duch dosáhl určitého stupně inteligence, moudrostí i dobré vůle. Duálové rozdělení je v těchto světových úrovních úplné, ale dualita (zákonem dané duchovní spojení se svým druhým já) zůstává zachována. Po mnoha reinkarnacích, po dosaženi vyššího vývojového duchovního stupně, dojde opět ke spoje­ní duálů, k duchovní lásce.

Oslepeny pýchou a omámeny smyslností ztratily ztělesně­né duchovní bytosti sluncí šestého řádu vědomí Boha. Jeho obraz si potom tvořily „k obrazu svému“. Spojení obyvatel sluncí šestého řádu s vyšším duchovním světem nebylo zcela přerušeno zásluhou mesiášů, kteří přicházeli na krátkou dobu a v dlouhých časových odstupech (vzhledem k formám a způ­sobu života to nebylo jinak možné). Vedli nevědomé bytosti k duchovnímu poznání s pomocí méně provinilých jedinců, kteří v slunečních systémech šestého řádu procházeli posled­ním očistným pokáním, jehož součástí byl i podíl na misionář­ské činnosti. Styk s vyššími duchovními bytostmi se uskuteč­ňoval po jejich přechodném zhmotnění a nebo prostřed­nictvím médií. Bytosti z oblastí sluncí čtvrtého a pátého řádu byly hromadně inkarnovány na sluncích řádu šestého, kde se staly nositeli kulturních a morálních hodnot a živým příkla­dem pro níže vyvinuté obyvatele těchto světů. Ve stejné fázi vývoje se nachází také současná planeta Země.

Popsanou cestou bylo dosaženo posledního spirálního okru­hu sestupu do hmoty. Nyní může následovat pouze pohyb vzhůru, zpět k výchozímu bodu. Svým původem a podstatou je zvířecí člověk duchovní bytostí, k jejíž degeneraci došlo v důsledku vlastního provinění. To mu umožňuje, díky du­chovnímu zákonu, dosáhnout opět svého původního stavu. Duchovní podstata tak pomáhá zvířecímu člověku najít cestu duchovního vývoje ve snaze vrátit se do původních životních prostorů, tak zvaných rájů. Tato možnost by bez zárodku du­chovní individuality neexistovala a následoval by pouze nepře­tržitý sestup.

(21)

Životní princip jako oživující síla

Embryonální bytosti, stvořené a k životu probuzené v raj­ských světech, byly rozděleny na provinilé a neprovinilé jedin­ce. První z nich byli z rajských světů vypuzeni do ohnivých pásů. Postupně se vytvářely sluneční systémy třetího, čtvrté­ho, pátého a šestého řádu. Současně však probíhal i pohyb sjed­nocující, vnitřní spirální pohyb, směřující zpět k výchozímu bodu.

Cesta životního principu od prasvětla až ke stvoření hmot­né planety Země prochází nesmírně dlouhými epochami vý­voje síly a hmoty. Každý prášek ve vzduchu, každé zrníčko Země, vše je součástí úžasného, pulsujícího živého celku. Ži­votní princip představuje všudypřítomnou a vše oživující jed­notu. Na své cestě sestupu ve vnějším spirálním okruhu oži­vuje různé formy života odlišných vývojových cyklů. Oživuje současně principy přijímající i dávající. Čím intenzivnější je taková činnost životního principu, tím více roste jeho vědomí a síla. Výměnou látek a vlastností s padlými bytostmi získává na schopnostech projevu a dokáže vytvořit smiřující článek pro padlé duchovní bytosti.

Smyslní a pyšní provinilci chtěli tvořit sami. Výsledkem je­jich činnosti byla zhmotnění fluidických forem, které životní princip, tak jako všechny ostatní látky, organicky oživil. Oži­vením smyslných fluid protikladných sil se projevil životní princip ve smyslných organismech různých forem. Také pad­lé bytosti byly v této organické životní formě ztělesněny. Svojí látkou přitahovaly životní princip k sobě, čímž dosáhly instinktu, neboť jejich degenerovaná vůle byla ochromena. Oživují­cím a duchovním principem, vzájemnou látkovou výměnou i výměnou vlastností vznikly dva životní projevy, spojené pře­chodnou formou, živočišně smyslný a smyslně lidský život.

Třetím pádem duchovních bytostí a následujícím zhmotně­ním získal životní princip vlastnosti protikladných sil. Oživil smyslně látky, dosahující až k nejnižšímu zvířecímu stupni. Přitahováním protikladných vlastností docházelo pak k vývo­ji nových ras a plemen. Životní princip sám nebyl ani činný ve smyslu protikladných sil, ani zlý.

Živočišně smyslné vlastnos­ti vyplývaly pouze z pádu provinilých bytostí. Smyslná zvířa­ta a plemena vznikala oživením zhmotnělých fluidických fo­rem, v nichž živočišně smyslné vlastnosti byly latentně uloženy. Život zvířecího člověka a později plně vyvinutého člověka v organickém ztělesnění vychází z výměny látkové a z vý­měny vlastností protikladných sil s životním principem. Při vývojovém duchovním poklesu životní princip oživuje a zhuš­ťuje. Při stoupajícím vývoji oživuje a zduchovňuje. Na cestě vzestupu získává tento princip oživováním fluid na síle a vě­domí, až dosáhne jako pročištěný duševní princip splynutí s Božským prasvětlem a oživuje pak vesmír ve formě embryonálních jedinců.

Ani jediný atom, jediná rostlina, zvíře nebo člověk, ať je se­bemenší, nejsou nikdy ve vesmíru ztraceny. I ten nejmenší pohyb je součástí mohutného životního principu, jenž se stá­vá během svého vývoje duševním principem a po sjednocení s prasvětlem se vrací jako individuální stvoření s oživující si­lou zpět do vesmíru.

(22)

Země jako mikrokosmos

Země je malým atomem velkého celku. Ztělesnění duchov­ního principu na Zemi započalo zrozením zvířecího člověka a představuje jednu z nejnižších vývojových fází Univerza. Lid­ské ztělesnění dosahuje v takzvaných civilizovaných zemích svého kulminačního bodu v organické dokonalosti a vzdělává­ní, i když i zde je možno pozorovat projevy surovosti, smysl­nosti, neboli pocity, jež lze označit jako zvířecí. Výraz zvířecí je více méně nesprávný pojem, vycházející z lidské nevědomosti a hmotného otupění duchovních schopností. Zvířata, předsta­vující původně čistý životní princip , získala svoji smyslnost na základě pádu duchovních bytostí. Tyto bytosti, dnešní lidé, však nazývají své největší chyby chybami zvířecími. Ve skuteč­nosti je tomu právě naopak. Porovnání člověka se zvířetem ne­lze provádět z povrchního hlediska. Jedná se především o vnitřní podobnost, podobnost vlastností a sklonů. Zvíře vyš­ších ras nabízí často více lásky, disciplíny a pozitivních pocitů směrem k člověku, než zdivočelý člověk, který se k ostatním chová jistě hůř, než toto zvíře.

Je také třeba připomenout, že člověk není vzdělanou opicí. Opice představuje zvíře oživené zcela jiným principem, než oživuje člověka. Zvíře, zrozené jako smyslný hmotný živočich, následkem pádu duchovních bytostí, prezentuje čistý zvířecí princip. Zvířecí člověk je svým původem bytost duchovní. Po svém pádu pak oživená bytost smyslná, která i však i nadále zachovává svoji duchovní podstatu. Vlastnosti zvířat jsou pro­jevem degenerace provinilých duchovních bytostí a jejich aktivity, z níž vycházely organické formy, oživované životním principem. Velké množství různorodých vlastností se projevuje v různosti druhů a ras. To je opět potvrzením, že všechno zvířecí a hmotné vzniklo následkem duchovní degenerace, pádu a zhmotnění provinilých duchovních bytostí.

Pozorujeme-li nejkulturnější a nejdivočejší národy na zemi a různě etnické skupiny se všemi projevy jejich individuality, například stagnující Číňany, staré Řeky, Egypťany, zjistíme nevelké odlišnosti. Počátek odlišnosti lze odvodit od roztříště­nosti a rozvětvenosti duchovního pádu provinilých bytostí. Bez znalosti duchovního původu národů si nelze jejich rozdíl­nost vysvětlit. Nejmocnějším evolučním elementem je správ­ně pochopený pojem Boha a vědomí nutnosti osobního du­chovního růstu, zároveň s vědomím nesmrtelnosti. Jak to vypadá s plněním tohoto odkazu na zemi ?

V uplynulých stoletích vycházel jeden lidský kmen ve svém duchovním vývoji ze správného pojmu Boha - kmen Izraelitů, z něhož vyšel na zemi pronásledovaný syn Boží. Ve staletích uplynulých od příchodu tohoto velkého mesiáše našlo velmi málo pozemšťanů cestu k Božským myšlenkám a víru v nesmr­telnost ducha. Důvodem k tomu však není nedostatek inteli­gence. Právě vysoce vzdělaní jedinci popírají existenci ducha a tvůrčího Božství, neboť neznají pravěký zákon věčné trojice.

Duchovní princip na zemi je potlačen na základě duchovní­ho pádu jejích obyvatel a následného zhmotnění. Vyšší du­chovní bytosti, inkarnující se na zemi v menších misionář­ských skupinách, bud jako projev vlastního pokání nebo sna­hy pomoci pozemským sourozencům, pociťují tíhu hmotné­ho těla a jeho tlak na lidského ducha. Ten se stává otrokem tělesných orgánů a vnějších životních podmínek. Jeho svobod­ná vůle je z velké míry potlačována. Jestliže se inkarnuje vyso­ká duchovní bytost v lidském těle, musí se přizpůsobit aktivi­tě jeho orgánů, lidskému způsobu myšlení a vnímání. K tomu je nutný ještě další, třetí činitel - vnější vzdělání, umožňující inkarnované bytosti duchovní schopnosti a poznatky vyjádřit.

Styk s vyššími duchovními bytostmi je na zemi velmi obtíž­ný. Duchovní úroveň národů je velmi rozdílná a celkově svěd­čí o nízkém duchovním stupni obyvatelstva planety Země.

Jak již bylo uvedeno, Izraelité si zachovali správný pojem Boha i víru v nesmrtelnost ducha. Od pravěku až do dnešní doby poskytují stejný vývojový obrazec. Jsou jednou z duchov­ních skupin, jejíž příslušníci v důsledku stejného duchovního pádu procházejí stejným pokáním.

Podobnou skupinu tvořili staří Řekově, kteří, i když obývali vyšší světy, museli projít pozemským inkarnačním cyklem. Pod vlivem vzpomínek na krásu opuštěných životních prostor zanechali na zemi důkazy své vysoké kultury a významné pří­klady uměleckých schopností. Vzpomínky starých Řeků na dřívější světy se odrážejí v jejich mytologii, charakterizované existencí bohů a polobohů. Vzpomínky na spojení s vyššími duchovními bytostmi je vedly ke zbožňování lidských a zlid­šťování zvířecích forem. S dokončením vývojového cyklu na zemi byly ukončeny i další pozemské inkarnace Helénů. Pře­šli do vyššího vývojového cyklu.

Nové vývojové epochy na Zemi tvořili Římané a první křes­ťané. Číňané představují skupinu stagnujících jedinců, která se nezúčastní na daném vývojovém postupu a nejeví ochotu rozhodnout se k přechodu do další fáze.

Celkem lze říci, že na zemi žijí národy, jejichž duchovní vědo­mí se pohybuje od nejnižšího až k velmi vysokému stupni. Tvo­ří etnické skupiny přechodného až stagnujícího charakteru.

Člověk by se měl učit poznávat svoji planetu na níž žije, jako místo pokání, které si sám porušením Božských zákonitostí neboli svým pádem vyvolil. Jeho pozemský život je bojem proti životnímu strádání i proti sobě samému. Je oddělen od své duální bytosti, s níž bude opět spojen až po zdolání dlouhé lo­potné cesty, naplněné strádáním a obětí. Zatížen duchovním prohřeškem, přichází na zem bolestnou cestou zrození a opouští ji ve smrtelné agónii. Přesto by měl získat jistotu, že země je místem jeho duchovního růstu.

(23)

Pojem Boha na Zemi

Země představuje inkarnační prostor pro duchovní jedince na materiálním vývojovém stupni, kteří se svým pádem vzdá­lili Bohu a zápasí s potížemi se mu opět duchovně přiblížit. V minulé kapitole bylo uvedeno, že před Kristovým příchodem se demonstrovalo správné pojetí Boha v malém kmeni Izraeli­tů, v malém národu mezi mnoha národy planety Země. Izra­elské ideály Božství převzali postupně i křesťané a muslimo­vé. Ostatní národy uctívaly Boha především v hmotných symbolech nebo mu přiřkly lidské vlastnosti: Bůh pomsty, Bůh války a podobně. Způsob uctívání Boha zrcadlil různé formy abstraktních představ a myšlenek. Všichni, kteří hledali jeho blízkost tímto způsobem, uctívali však místo ducha pouze pro­jevy síly a hmoty.

Víra v živého tvůrčího Boha, která byla vědeckými hypoté­zami z lidského myšlení vytlačena, se pomalu ztrácí i v řadách křesťanů. Věda uznává pouze důkazy vnímatelné lidskými smysly a rozumem. Vyloučila neviditelného Boha, protože ho nikde v celém stvoření nenahmatala a neuviděla. Proto jako prvotní tvořící princip uznává pouze sílu a hmotu. Bůh však představuje hnací sílu, bez níž jsou všechny hmotné projevy mrtvým, nepohyblivým a samostatné aktivity neschopným projevem. Zůstane-li lidstvo na cestě ohraničené pouze svými smysly, pokud bude věřit jenom tomu, co vidí a co hmatá, ne­dosáhne cíle, neboť neviditelný duch a jeho síla oživují celou viditelnou přírodu. Jak by bylo možné smyslově vnímat ducha, když ani vědou popisované fyzikální síly nejsou viditelné a hmatatelné. Jsou prokazatelné pouze svým působením. Hle­dejme tedy Boha v trojici neměnnost, tvůrčí síla a zákon. Pak Jej lépe pochopíme.

Vzhledem k hlubokému poklesu stavu lidského ducha ne­lze ani Zemi chybné pojmy Božství zazlívat. Bude-li se pozem­ský člověk snažit o rozvoj morálních vlastností, jestliže se bude snažit získat moudrost a probudit své degenerované duchov­ní schopnosti, pak pozná velikost Boha, z jehož neproměnli­vosti vycházejí všechny přírodní zákony i veškeré stvoření. Až k dosažení tohoto poznání neexistuje pravdivé spolehlivé vě­dění, nýbrž pouhé hypotézy, bez pochopení celku. Na základě všudypřítomnosti, zhuštěním svého prasvětla a působením své síly slyší Bůh vaše volání i prosby. Hledejte Jej a snažte se Mu přiblížit. Čím více Jej budete poznávat, tím vznešenější a větší se vám bude jevit. Váš duch plný touhy po Jeho blízkos­tí bude stále plamennější a opravdovější ve svých duchovních snahách. S růstem poznání pravé podstaty Boží poroste Bůh ve vás. O Jeho velikostí nemáte ani ponětí.

Pád duchovních bytostí přiblížil představu Boha smyslové lidské představě. Každý jedinec vidí Tvůrce individuálně, v závislosti na dosaženém stupni svého vývoje, své inteligen­ce, zvycích a etice svého životního prostředí.

Mnozí se ptají: „Proč je lidská představa o Bohu zdeformo­vána ?  Je-li tak mocný, proč neučiní zázrak a neukáže člověku svou velikost a moc ?“ Deformace, nepochopení Boha člověkem v Jeho pravé podstatě, vychází ze skutečnosti, že pozemský člo­věk je inkarnován již před svým zrozením jako od Boha vzdá­lená bytost. Vyšší duchovní bytosti se inkarnují na zemi jen ve výjimečných případech a většinou proto, aby přivedly lidstvo na cestu k Bohu.

Bůh neobchází své vlastní zákony, a proto nekoná zázraky. Zá­zrak je slovo, vycházející z neznalosti Božích zákonitostí. Vše vzniká a děje se podle zákona a zákonitě také dosahuje svého cíle.

Kdyby se například Kristus inkarnoval na Zemi v době roz­květu klasické řecké kultury, představoval by jeho příchod porušení časové zákonitosti. Jeho pozdější inkarnace však s ní byla v plném souladu. Běh životních zákonitostí nemůže ni­kdo předběhnout. Musí být zdolány stupeň po stupni a článek po článku. Proto nezůstávejte stát a pracujte každý na svém duchovním probuzení a růstu. Nastupte cestu sjednocení a poznání. Cesta je dlouhá, malomyslnost, nerozhodnost a po­chybnosti jsou však překážkou a časovou ztrátou. Nezastavuj­te se ve svém duchovním vývoji, jenž směřuje k poznání vyš­ších duchovních hodnot. Tato práce se odehrává ve třech úrov­ních - na úrovni ducha, síly a hmoty. Ve všech je nutno inten­zívně bojovat proti celkovému úpadku lidské bytosti.

Poznání Boha na Zemi se realizuje postupně, krok za kro­kem. Poznání na úrovni ducha se projevuje duchovním zjeve­ním a posláním. Na úrovni síly se jeví jako síla víry a lásky. Na úrovni hmotné spočívá v hledání a získávání nových poznat­ků a v logickém uvažování.

Lidská inteligence nemůže jediným velkým skokem dosáh­nout vyššího duchovního stupně. Člověk není schopen správ­ně pochopit ani to minimum z duchovní vědy, které je mu zná­mo. Popírá existenci duchovních pravd jako bajky a nebo je přizpůsobuje svému smyslovému zaměření. Je však nelogic­ké popírat existenci určité pravdy jenom proto, že není hma­tatelná a lidskému vnímání pochopitelná. Duchovní oblasti existují, i když lidstvo na svém nízkém vývojovém stupni je není schopno vnímat a věřit v jejich skutečnost. Vzhledem k nedostatečnému vnitřnímu vývoj i lidstva to dnešním lidem ani nelze zazlívat. Kdo chce tento stav překonat, musí praco­vat sám na sobě, s vděčností přijímat Boží milost projevující se v poslání Ježíše Krista, v jeho nauce lásky a příkladu jeho života na zemi.

I když člověk Boha popírá, On zůstává stále s ním. To, co Mu lidé zazlívají a vytýkají, vyplývá z lidské neznalosti prazákonů ducha, síly a hmoty. Pýcha zatemnila moudrost a inteligenci padlých duchovních bytostí a přivedla je k materiálnímu hru­bému ztělesnění, z něhož je pouze pokora a poznání Boha opět vyprostí.

Země představuje jeden z nejnižších duchovních vývojo­vých cyklů Univerza a jejím typickým znakem je neznalost a popírání Božské reality. Duchovní pád spojený s pýchou za­bránil lidstvu poznání lásky a existence Boha. Jak málo je těch, kteří Jej chtějí opravdově poznat.

Před příchodem Ježíše Krista bylo lidstvo zaměřeno přede­vším na smyslové a hmotné požitky. I část kmene Izraelitů, kteří přísně dodržovali Mojžíšovy zákony a nazývali sami sebe národem Božím, neuznala přislíbeného mesiáše. Druhá část Izraelitů v nazaretského učitele věřila. Tak došlo k rozdělení národa na pyšné, zaslepené a zatvrzelé jedince a pokročilé, hlu­boce věřící duše, uznávající zduchovnělý princip křesťanství.

Vzestup duchovní úrovně planety Země lze docílit pouze individuálním zlepšením a rozvojem duchovních schopností jejich jednotlivých obyvatel. Dokonalejším poznáním zákonů Božích, uznáváním jejich existence a jejich realizací v životě.

(24)

Ztělesnění lidských bytostí

Jak již bylo uvedeno, životní cykly světů sluncí šestých řádů jsou provázeny bolestným zrozením a smrtí. Oživením zvířec­ko - lidských organismů na zemi byl položen základ další exis­tenci člověka. Zvířecí lidé byli ztělesněné provinilé duchovní bytosti, žijící nyní v organismech, které se vzájemně rozmno­žovaly a tvořily praformy národů a lidských ras. Tyto bytosti, otupělé smyslnými pocity, procházely vývojovou cestou a ži­votními cykly zcela mechanicky. Jejich vůle byla změněna v pouhý instinkt. Neustálou látkovou výměnou a opětovným ztělesňováním dosáhl jejich perisprit stále vyššího potenciá­lu, jenž umožňoval pomalé probouzení vědomí ducha. Du­chovní vývoj měl vycházet z vlastní aktivity a používání svo­bodné vůle.

Padlé bytosti se probouzely ze svého spánku postupně podle toho, jaký byl stupeň jejich provinění. Dělo se tak v různých národech i rasách. Vše bylo řízeno na základě zákona „stejné k stejnému“, a to v úrovni ducha, síly i hmoty. Tento zákon vše oživoval a uváděl v pohyb. Životní prostor země obsahuje hlav­ně hrubé materiální a přechodné vývojové stupně, tedy stupně duchovních bytostí ovládaných pýchou a smyslností. Vyšší duchovní bytosti, které mají splnit ještě poslední úkoly svého po­kání, se inkarnují na této Zemi jako misionáři. Přinášejí z vyš­ších světů tvůrčí myšlenky kulturního a technického rozvoje, rozšiřují pocity lásky a ctnosti, jichž jsou sami příkladem.

Původní ztělesnění se uskutečňovalo přitažlivostí perispri­tů, tedy duševní přitažlivostí a zhmotněním organického ži­vota. Ke ztělesnění na sluncích šestého řádu dochází působe­ním stejné zákonitosti a stejných principů, jako v jiných životních prostorech, ale v odlišné formě. Fluidický obal du­cha je asimilován pomocí organické bílkoviny, buněčný život, vychází z dávajícího spermatu muže a přijímající vaječné buň­ky ženy. Duch působí na tento proces ve smyslu oživení. Půso­bí na zárodek lidského života, který by jinak zůstal pouze v ži­vočišné úrovni. Zárodek oživený působením ducha se stává lidským embryem, dítětem. Během embryonálního vývoje v mateřském těle vstupuje duch stále více pomocí perispritu duše do rozumových a senzomotorických orgánů embrya, jež se vytvářejí analogicky k jeho duchovní individualitě. Lidská bytost se skládá ze tří úrovní: z úrovně ducha (oživující prin­cip), z úrovně síly (pohyb a duševní vnímání) a z úrovně hmo­ty (tělesný princip). Lékaři vycházejí z anatomické znalosti vnější struktury lidského organismu. Vnitřní duchovní pod­stata člověka však není smysly vnímatelná, a proto zůstává ne­poznána. Hnací síla smyslové aktivity životní zákonitosti vnitř­ního světa se všemi duševními aspekty zůstávají pozemským badatelům nepoznané.

Charakteristickými rysy lidské bytosti je schopnost vnitřní­ho myšlení, vnitřního pociťování a reagování na vnější impul­sy. Bez těchto schopností by člověk zůstával pouze živočišným jedincem. V jaké dimenzi však probíhají naše vnitřní pocity i myšlenky ?  Vědecký svět je považuje za činnost smyslů a or­gánů. Předpokládá, že myšlenky jsou produktem mozku a po­city vznikají v nervové soustavě člověka. Porucha nebo one­mocnění nervového systému vytváří zároveň i poruchu myšlení a cítění. Věda však nedokáže vysvětlit obrovské rozdí­ly duševních vlastností, které jsou nesrovnatelně hlubší a po­četnější, než fyzické rozdílnosti v orgánech jednotlivců. Nevy­světluje, proč nevládne mezi lidmi zákon rovnosti, podobně jako u zvířat, jejichž organismy vykazují mnohem větší podob­nost mezi jedinci stejného druhu. Každá zvířecí rasa zachová­vá svůj typ a charakter, Božské dary člověku tvoří nesmírnou stupnici rozmanitých sil, schopností a forem projevů, které nelze vysvětlit pouze ne­patrnými rozdíly ve struktuře orgánů nebo množstvím fosforu v mozku. Mozek není zdrojem myšlenek, ale na základě myšle­ní se vyvíjí, vytváří nové závity a mění svoji chemickou struk turu. Na základě působení oživující duchovní síly přecházejí postupně do vyšších vývojových stupňů. Duch mu vtiskuje svo­ji individualitu formou myšlenek. Je samozřejmě mnohem obtížnější zachytit a poznat projevy ducha v člověku, než fyzické projevy mozku či jiných orgánů. Duch při svém ztělesnění po­třebuje prostředky, s jejichž pomocí se může projevovat. Ty na­lézá v člověku jako nositeli orgánů myšlení a cítění. Duchovní síla se koncentruje již v embryu, v němž vývoj těchto orgánů budoucího člověka aktivuje a řídí. Duch na nižším vývojovém stupni podmiňuje také vývoj orgánů i smyslů nižšího druhu, což se později projevuje v inteligenci a nadání zrozeného člově­ka. Dokonalejší duch vyvíjí také v těle dokonalejší orgány a po­skytuje vyšší schopnosti.

Po normálním zrození ztrácí duch vzpomínky a vědomí svých dřívějších inkarnací a ve svém cítění a myšlení se zcela ztotožňuje se smyslovou a tělesnou složkou. Jestliže člověku bude odejmuta určitá část mozku, ztratí schopnost myšlení. Ne však proto, že duch již není schopen myšlenky tvořit, nýbrž proto, že ztratil pro své vyjádření v hmotné úrovni nezbyt­ný nástroj. Podobně je tomu například s eunuchem, jehož duch zůstává i po odstranění pohlavních orgánů nositelem smysl­ných pocitů, ale chybí mu možnost hmotného projevu.

Člověk, který od svého zrození neslyšel lidskou řeč, bude schopen jen nesouvislé artikulace. Podobně je tomu i s kultu­rou těla, výživy, s rozvojem duševního horizontu a podobně. Takoví, v lidském smyslu opoždění jedinci, jsou schopni roz­voje inteligence a vzdělání pouze do určité míry. To dokazuje, že duch, jehož schopnosti jsou nesmírně vysoké, ztrácí inkar­nací v lidském těle na vlastní síle a pohyblivosti v důsledku to­tální závislosti na hmotných smyslech a orgánech. Proto jsou možnosti jeho působení v člověku závislé také na stupni vněj­šího vzdělání. Výchovné procesy působí na smysly člověka a sjednocují se s vnitřní tvořivou silou ducha. Tento proces vy­tváří moudrého, přemýšlivého člověka. Lidská bytost, oživova­ná vnitřní silou ducha a formovaná vnějšími kulturními vlivy, se stává takzvaným vzdělaným člověkem. Bez vnější kultury a vzdělání by byl pouze hrubým, zdivočelým a instinktem ve­deným jedincem, jehož další vzdělání by bylo možné pouze do úrovně projevených duševních a rozumových schopností. Lidský organismus bez tvořivé síly ducha by byl jen mrtvým tě­lem, které by vnější vzdělání nepotřebovalo. Ale i organismus s poruchami mozku nebo jiných důležitých orgánů, byt du­chem oživený, vykazuje snížené nebo nedostatečné schopnos­ti. Chybí-li působení vnějšího prostředí, chybí popudy pro mozkovou aktivitu. Tento stav se pak projeví sníženou duchov­ní flexibilitou, myšlenkovou nepohyblivostí degraduje člově­ka na tělesně instinktivní úroveň zvířete. V zhmotnělém lidské­m těle není duch schopen působit sám a smyslové orgány tak, aby se člověk mohl bez pomoci vnějšího působení samostatně vyjadřovat, například psát, číst. Duch, jemuž chybí vnější síla vzdělání, může pouze registrovat pasivitu smyslových orgánů, kterou není schopen sám, bez uvedených vnějších faktorů, změnit. Pokud k takové pasivitě dochází, představuje pro vět­šinu inkarnovaných jedinců jednu z forem pokání.

Duch obohacuje lidskou bytost nadáním, vlastnostmi, schopnostmi v oblasti vědecké či umělecké, které se projevují navenek na základě vnějších impulsů. Jestliže lidský duch do­sáhl harmonie se všemi tělesnými orgány, které přispívají k duševnímu a duchovnímu rozvoji člověka, jeví se lidská by­tost jako zcela normální a zdravá. Jestliže však duchovní oži­vující síla se může projevit jen v určitém orgánu, zůstávají ostatní neuspokojeny a dochází k disharmoniím, které se na­venek projevují jako nemoci a duševní poruchy. Jestliže se duch podílí jen z poloviny na aktivitě orgánů, stává se takový člověk duchovně ochrnulým. Je-li při tom zachován životní princip, zůstává tento člověk fyzicky zdráv.

Normální člověk je duchovně a tělesně aktivní. Duševně ak­tivní je plně aktivní jen tělesně. Vzdálení ducha z organizmu nemusí znamenat smrt, pokud tělesný aspekt zůstává v čin­nosti. Na začátku této kapitoly jsme uvedli, že člověk je spoje­ním třech faktorů: Ducha (oživujícího motoru), duše (síly - po­hybu), těla (hmoty). Duch a duše jsou fluidně spojeny, podíle­jí se již na vývoji embrya a oživují je.

Duch a tělo jsou spojeny fluidním pásmem, umožňujícím duševní život. Fluidní životní pásmo (stříbrná šňůra) je ne­smírně pružné a umožňuje duchu vzdálení se od těla, duch při tom zůstává s tělem ve stálém spojení. Je-li tento stav per­manentní, žije člověk pouze tělesně jako zvíře. Ožívá jen v krát­kých okamžicích, kdy se duch s tělem opět spojuje. Jedná se zde o vážnou formu duševní poruchy. Pružnost fluidního ži­votního pásma je pro lidský organismus a jeho ducha nezbyt­nou podmínkou existence. Pohonná síla ducha oživuje orgá­ny, umožňuje procesy myšlení a cítění. Životní pásmo přivádí tělu potřebnou životní energii a umožňuje jeho aktivitu.

Pohybová a mentální aktivita vede k tělesné únavě. Z una­veného těla se duch stahuje. Tělo odpočívá, ale aktivita duše zůstává. Tento stav nazýváte spánkem, v němž dochází k ener­getickému posílení těla.

Pro ducha znamená spánek fázi uvolnění a méně omezené­ho pohybu. Často se stává, že dochází i během dne k uvolnění ducha od fyzického těla, s nimž je fluidním pásmem spojen. O tomto stavu budeme hovořit v příští kapitole.

Nemocnému tělu přivádí fluidické životní pásmo léčebné energie, ale i energie ničivé a pomatenost, jestliže duch odpírá spolupráci a chce se z těla, které zabraňuje jeho plnému rozpě­tí, uvolnit.

Přetržením životního pásma dochází k smrti, k oddělení duše a ducha od fyzického těla. Smrtí dochází k hmotným změnám, vedoucím k rozkladu fyzického těla. Duch a duše jsou však plně zachovány jako fluidní osobnost a existují dále v nadzemských prostorách, odpovídajících jejich vývojovému stupni.

Pozemská věda je schopna chemické analýzy rozkládající­ho se těla, ale životní složku, která toto tělo opustila, není schop­na zjistit. Ta se vymyká hmotnému nazírání a vnímání, a pro­to ji věda často popírá. Pokud by někdo před 300 lety popisoval telegraf či televizi, býval by poctěn přívlastkem blázen. Princi­py těchto vynálezů však existovaly odnepaměti, ale člověk je dříve nebyl schopen poznat. Proto i věda by měla být připravena přijímat nové poznatky z oblasti, která pro ni zatím před­stavuje neprobádanou sféru. Základním požadavkem vědec­ké aktivity by měla být pokora a tolerance vůči všemu, co není na současném materiálním stupni vývoje dosažitelné. Není možné popírat určité skutečnosti jenom proto, že pro ně nelze poskytnout důkazy na základě současného nedostatečného vybavení a schopností.

Proces smrti, spojený s přetržením životního pásma a kon­centrací životní síly v oblasti ducha, představuje vývojový stu­peň duchovní složky, která každým ztělesněním získává další poznatky a zkušenosti. Neposlušnost a smyslnost dovedly du­chovní bytost zvanou člověk až k pádu do hrubé hmoty. Smy­slnost a bolest jsou průvodci jeho zrození. Připoutanost ke smyslovým projevům je také příčinou smrtelné hrůzy, kterou člověk prožívá při přetržení životního pásma.

Duchovní bytosti obdržely při svém stvoření principy inteli­gence, svobodné vůle a lásky. Jejich pádem degenerovala svo­bodná vůle v instinkt, inteligence v nerozumnost a láska ve smyslnost. Hluboko pokleslí duchovní jedinci se probudili z omámení až po ztělesnění, po látkové proměně svých fluid­ních těl, ve kterých žili mechanicky jako duševní princip. Po probuzení k duchovnímu vědomí obdrželi duchovní vedení v osobě jejich duchovního vůdce, který bývá označován jako anděl strážný. Pokud byli schopni nabízenou nauku přijímat a žít podle ní, pokud akceptovali existující zákony, dosáhli brzy vyššího duchovního stupně a vytvářeli inteligentní skupiny a národy, vyznačující se rozvojem vnějšího vzdělání, kreativi­ty a morálních hodnot. Takový stav byl však dosažitelný pouze na základě opakovaných inkarnací.

Životní forma žena a muž vznikla v důsledku duálového roz­dělení. Původní duchovní zdvojení v přijímající a dávající prin­cip, je na zemi vyjádřeno formou dvou pohlaví, z jejichž smys­lového spojení vychází zrod nových jedinců. Duálové rozdělení vzniklo na základě neposlušnosti a smyslnosti duálových du­chovních bytostí. Fluidní pásmo, které je dříve spojovalo, bylo roztrženo a celek byl rozdělen v přijímající a dávající duchov­ní formu, ztělesněnou v podobě ženy a muže.

Je-li například duch dávajícího principu inkarnován do těla principu přijímajícího, nebo opačně, dochází na lidské úrov­ni k různým fyzickým i psychickým abnormalitám. Tito jedin­ci se mohou jevit jako jacísi kříženci mezi ženou a mužem, vy­značují se duševní obojakostí a někdy i tělesnou abnormali­tou. Mnohdy jsou tyto vlivy příčinou problematických těho­tenství či předčasných porodů. V podstatě lze říci, že vždy představují výjimku ze zákona podobnosti.

Příbuznost duálních bytostí zůstává zachována i po jejich rozdělení. Cílem vývoje je opětné zákonité duchovní i fluidic­ké spojení, jehož se mají snažit dosáhnout svým duchovním růstem. Hlavním pomocníkem v tomto směru jsou projevy lás­ky. Láska na Zemi je však především láskou smyslnou. Spojení duálů inkarnovaných na zemi v tělesném manželství předsta­vuje pro tyto bytosti mnoho bojů a mnoho vynaložené náma­hy. Dlouho totiž trvá, než opět dosáhnou původní čistoty vzájemných vztahů.

Životní pozemský cyklus je nepřetržitým vývojem v rámci působících přírodních zákonů. Opakované cykly vedou lidstvo k dosažení vyššího vývojového stupně. Duchovní bytost, setr­vávající v harmonii s vývojovými zákony a splňujících v tom­to smyslu požadavky životních cyklů, postupuje rychleji v duchovním vývoji a získává větší míru volnosti. Bytosti, jejichž myšlenky, slova a činy jsou v protikladu s vývojovými zákoni­tostmi, klesají na nižší úrovně, a ty, které opomíjejí příležitost ke svému duchovnímu růstu, stagnují. Vývojový zákon je v podstatě milostí Stvořitele, umožňující vývoj i protikladným silám. Pro každou duchovní bytost je životní cyklus znázorněn číselným zákonem, který se stupeň po stupni projevuje vždy v trojúhelníku duch, síla, hmota. Dosažení vrcholu trojúhelní­ku vždy znamená dosažení jednoho vývojového stupně, po ukončeném životním cyklu.

(25)

Duchovní schopnosti lidstva

Člověk se projevuje v úrovni duchovního, duševního a smys­lově hmotného života. Pokud tyto tři složky jsou ve vzájemné rovnováze, představují projev normálního, zdravého, schop­ného člověka. Někdy se duch na základě intenzivních dušev­ních prožitků uvolňuje z těsného zajetí tělesného organismu a dosahuje určitého stupně volnosti. Ten se pak projevuje zvý­šeným zájmem o duševně - duchovní oblast. Nadměrným uvol­něním a prodloužením fluidického pásma může dojít až ke sta­vům, které označujeme jako hysterie či somnambulismus. Také nervové křeče mohou vznikat následkem přílišného vzdáleného ducha z tělesné úrovně.

Somnambulismus vzniká na základě natažení životního pásu. Duch je uvolněn a člověk místo schopnosti myslet a cítit v reálné dimenzi, myslí a cítí, vidí či slyší v oblastech duševně -duchovních. Kvalita těchto vjemů závisí na duchovním stup­ni somnambula. Taková disharmonie nebo onemocnění vyža­duje příslušnou léčbu. Ohrožuje totiž tělesný stav člověka, kte­rý často přijímá jen velmi málo potravy a tím zpětně ohrožuje i svůj duchovní vývoj. Duch v tomto případě odmítá plnění svého úkolu v hmotném těle a tím vlastně podléhá původní­mu provinění protikladných sil - nerespektování zákona. Ten­to stav má různé podoby, jeho podstatu lidé dodnes nepocho­pili, a proto ani neznají účinné léčení.

Dalším zajímavým jevem je tak zvaná mediumita. Medium je schopno psát, vidět, slyšet, případně léčit pomocí impulsů, které nevycházejí z něho samého, nýbrž z cizího ducha. Před­pokladem pro úspěšnou a čistou mediální činnost je harmonie a zdraví ducha, duše i těla media, působícího jako zprostřed­kovatel. Mediumita není dána prodloužením fluidického pás­ma, nýbrž pouze přidružením se cizího ducha k duchu media. Přidružený duch se projevuje skrze orgány media a vlastní duch v této době ustupuje do pozadí. Jestliže se určitá bytost, která nemá hmotné, nýbrž pouze fluidní tělo, chce projevit na lidské úrovni, používá k tomu duševní a tělesné substance člo­věka, media, což pro něho znamená určitá omezení. Působení cizí síly na medium lze pozorovat například ve změně výslov­nosti, v používání nezvyklých výrazů, změně obsahu myšlení, cítění, změně písma a podobně. Každý člověk je více nebo měně mediálně nadaný, podle toho, v jaké míře u něho dochá­zí k náhradě vlastního ducha duchem cizím. Stupnice, popisu­jící mediální rozdílnosti lidstva, je nesmírně široká.

U tak zvaných mechanických medií dochází k plnému na­hrazení vlastního ducha, jenž zcela odstoupí a nepodílí se na myšlenkových procesech a jednání přidruženého ducha. I ve formě ústupu vlastního ducha do pozadí existuje velké množ­ství individuálních odlišností.

Činnost některých medií vychází z vnějšího působení, čin­nost jiných je založena na vlastní duševní aktivitě. První sku­pina získává cizí dojmy a myšlenky jako vnější vlivy, druhá skupina je zaznamenává jako vnitřní duševní projevy. Jiní je­dinci působí jako polomedia a přijímané duševní dojmy a po­city jsou schopni příslušnou formou i vyjádřit.

S využitím mediumity se mohou samozřejmě projevit i zlé, nízko vyvinuté duchovní bytosti. Proto mediální činnost bez patřičných znalostí, ochrany vyššího duchovního vůdce a do­statečné čistoty, není pro člověka zdaleka bez nebezpečí. Níz­ké duchovní bytosti mohou totiž vzbudit v mediálně nada­ných jedincích psychická onemocnění nejtěžšího rázu, až tak zvané posedlosti nebo nepříčetnosti. K posedlosti může dochá­zet i na základě karmických zákonitostí, jako k formě pokání za dřívější těžká provinění. Poznatky o karmických zákonitos­tech mohou lidstvu vysvětlit mnoho otázek o doposud nezná­mém původu řady psychických nemocí a abnormálních stavů.

Ke každému mediálnímu projevu je zapotřebí určité ener­gie. Tu čerpá duchovní bytost z tělesné a duševní schránky media. Vyšší, skutečně čisté duchovní bytosti, nahradí v proti­kladu k negativním bytostem, po skončení seance médiu jeho použitou sílu. V současné době je mediální kontakt možný pou­ze s použitím člověka v hmotném těle. Pokud by lidé byli schop­ni vytvořit vhodný konglomerát životní síly a odpovídajících chemických elementů, mohly by se duchovní bytosti projevo­vat i touto formou. Jestliže má duch k dispozici vhodné síly a hmotu, dochází jeho působením k inteligentním projevům původně mrtvého útvaru. Potvrzením těchto slov je i člověk sám, jenž je použit jako inteligentní zprostředkovatel těchto sdělení.

Každý člověk je nositelem nejenom svých vlastních, nýbrž také cizích myšlenek a pocitů. Neboť jak už bylo řečeno, každý je do určité míry obdařen schopností mediumity.

Polomediumita, nazývaná jako inspirace, vlastní některým talentovaným jedincům, čerpá například napůl dojmy z vlast­ního a napůl z cizího ducha. Vnější dojmy se zde spojují s do­jmy duševními, které jsou jakýmisi ozvěnami hlasů duchov­ních bytostí. Jistě všichni znáte našeptávání pokušitele nebo rezonanci hlasů vlastního svědomí. Obojí působení se proje­vuje prostřednictvím duševních pocitů a je předáváno duchu. Člověk je touto cestou vystaven našeptávání pro něho nevidi­telných duchovních bytostí, jenž často zcela nevědomě přijí­má. Takové ovlivňování lidského života hraje velmi důležitou roli v celkovém vývoji. Impulsy přijímané touto cestou mohou mít charakter nejvyšší čistoty až k nejhlubšímu stupni morál­ního úpadku. Stejně jako u lidí totiž existují rozdílné morální hodnoty i v oblasti duchovních bytostí.

Člověk obdržel od svého Tvůrce atribut moudrostí, ale i pří­klad a nauku Ježíše Krista, aby byl schopen rozlišit dobro od zla, zvrhlost od zákonitých projevů.

Zvýšená mediumita některých lidí vyplývá ze stavu, který bychom mohli označit jako nervová elasticita i poddajnost. Tato schopnost, jako každá jiná lidská schopnost, se dá i vědo­mě rozvíjet. Rozhodující jsou charakterové vlastnosti media, jako je pokora, morální čistota a láska k bližním, snaha po se­bezdokonalení i stupeň duchovního vývoje. Pro mediální čin­nost je obzvlášť nutně zdůraznit význam zákona „stejné ke stej­nému“. Ten se odráží v osobních hodnotách media a ovlivňuje pravdivost a kvalitu duchovních sdělení.

Důležité je vědět, že žádný člověk nemusí být nikdy poslu­šen našeptávání negativních rad a povelů. Vlastní duch je vždy silnější než duch cizí, protože je vybaven silou vůle. Stačí pou­ze vnitřní odmítnutí, formulovaní například jednoduchými vnitřními slovy „to nechci !“

Lidem všech kulturních a sociálních kruhů se projevovaly neviditelné duchovní bytosti. Pozemští obyvatelé se liší od oby­vatel nadzemských sfér jenom zhmotnělým tělem a používá­ním smyslových orgánů. Nikdy však nedochází k absolutnímu oddělení mezi nimi. Záleží pouze na kvalitě vědomí a morální úrovni každého člověka, jaký druh sil bude přitahovat.

(26)

Pozemský magnetismus a elektřina

To, co lidé označují jako magnetismus, je v podstatě síla elek­tromagnetická. Při projevech pozemského magnetismu se sou­časně vždy ve větší nebo menší míře uplatňuje i elektrická síla. Čistý magnetismus je fluidická substance, jejíž nejvyšší potenciál se objevuje jako součást praslunečních prostorů a životních oblastí čistých duchovních bytostí. Pro lidské oko představuje neviditelné fluidum, jenž lze rozeznat jenom na základě přitaž­livé síly. Čistý magnetismus je součástí perispritu vyšších duchovních bytostí. Magnetismus na hmotné úrovni je součástí tělesných organismů, projevem, který se v důsledku své přitaž­livosti a odpudivé síly projevuje jako síla elektromagnetická.

Pozornost člověka je často odváděna od podstaty věcí jejich vnějšími proměnami a rozmanitostí. Stejně tak je tomu i s magnetismem a elektřinou, které mají stejný prapůvod a svými postupnými změnami při materializaci světových pro­storů se staly navzájem doplňujícími činiteli. V pozemské úrov­ni můžeme rozlišovat elektromagnetismus duchovního a or­ganického charakteru. Organický je součástí půdy, rostlin, zvířat i lidského těla, duchovní, fluidický elektromagnetismus tvoří součást fluidického životního pásma, které spojuje du­cha a duši s fyzickým tělem. Organický elektromagnetismus je spojen s nervovou soustavou, s krví zvířat i lidí, s rostlinný­mi buňkami i půdou, jako elektricky dávající a magneticky přijímající faktor.

Magnetické působení může citlivý člověk pociťovat jako pří­jemně chladné, kdežto elektrické jako nepříjemně vlažné. Magnetismus poskytuje nervové soustavě dostatečnou flexibilitu a pomáhá udržovat krevní teplotu. Elektřina poskytuje nervo­vé soustavě elastičnost a zajišťuje pohyblivost krve. I když je běžně elektromagnetismus neviditelným fluidem, pro senzi­tivní jedince je viditelný jako životní světlo.

V minulých kapitolách bylo uvedeno, že provinilí duchovní jedinci změnili v důsledku svého poklesu svůj čistý magnetic­ký perisprit na perisprit elektromagnetický. Ten přechází do jejich životního fluidického pásma již před jejich ztělesněním.

Vyšší duchovně vyvinuté bytosti působí převážně magnetic­kým fluidem, nižší ve svých projevech inklinují více k proje­vu elektrické síly.

Sjednocením magnetického a elektrického působení dochá­zí k mediumitě. Magneticky působící vyšší bytosti přinášejí ve svých sděleních pravdu a čistotu, elektricky působící bytosti jsou jejich opakem.

Duchovní magnetismus je vždy nadřazen magnetismu or­ganickému, ale podléhá působení vyšších forem duchovního magnetismu . To lze pozorovat u duchovně silných médií, kte­rá nemohou být organickým magnetismem přivedena do tran­su. Pouze vyšší duchovní magnetismus, užívaný cizím du­chem, je přivádí do stadia mechanické mediumity.

U zvířat lze zjistit duševně organický magnetismus. Magne­tismus duchovní u nich schází. To znamená, že všechny vlast­nosti zvířete jsou mechanické a vycházejí z organicko dušev­ního centra. Na základě duševního působení lze proto některá zvířata vycvičit. Výška výcviku zvířete je však ohraničena výší jeho duševních schopností. Na druhé straně je způsob zachá­zení se zvířaty v podstatě obrazem stupně lidské civilizace.

KNIHA TŘETÍ

(27)

Stupně návratu

(27-1)

1. stupeň

Stupňování duchovního potenciálu a procesu sjednocení začíná absorbováním protivývojových prvků a přeměnou du­cha, síly i hmoty. Tak jako se pokles odehrával po vnější spirá­le a projevoval se množením a zahuštěním, probíhá zpětný pohyb po spirále vnitřní, až k výchozímu bodu. Počátečním stavem jsou zde nejnižší prostory světových sluncí šestého řádu. Každý sluneční systém tohoto řádu vytváří síť vývojo­vých stupňů, udržovaných Univerzum v jediném celku. I zde existují tři nejdůležitější aspekty a projevy života - duch, síla a hmota. Duch sesílá své prvorozence do nízkých vývojových stupňů, aby pomohli padlým duchovním bytostem ke znovu­zrození a probuzení z vlivu protikladných sil. Misionářské po­slání na Zemi znamená pro mesiáše velké utrpění a obět, kte­ré z lásky k Tvůrci a padlým duchovním bytostem i z nutnosti přemoci úklady protikladných sil rádi přijímají.

Takovým příkladem Božského poslání je inkarnace Krista na zemi. Kristus, duch vyšlý z Boha jako prvorozený syn, spl­nil svůj úkol a vyjádřil pravdu svého poslání: „Od Otce přichá­zím a k Otci se vracím, neboť Otec a já jedno jsme.“ Nikdy ne­řekl: „Já jsem Bůh.“ Vždy o sobě hovořil jako o Bohu nejblíže postaveném synovi, což je plnou pravdou. Kristova nauka při­náší lidstvu poznání duchovních zákonů lásky, obětavosti, bra­trství, sebeovládání a oproštění se od hmotné smyslnosti. Čis­té křesťanství je mocnou a zároveň přísnou naukou, stavějící na Kristových pravdách. Přináší sílu ducha, lásku, milost a naději. Věřte ve slova Ježíše Krista, v jejich hlubokou prav­du, nejvzácnější duchovní dary, které jsou lidstvu nabízeny.

Věřte na sílu Kristova vykoupení. Kdo je schopen uvěřit, do­sáhne blaženosti.

Kristus netrpěl a nezemřel pouze pro hrstku pozemšťanů, in­karnoval se pro vykoupení všech padlých duchovních bytostí, které podléhaly a ještě podléhají protikladným silám . Snažil se a ve své snaze pokračuje až dodnes, dovést je k duchovnímu znovuzrození, k plnění Božských zákonů, k postupnému osvo­bození z vlastních provinění a duchovního pádu. Kristovou obě­tí je umožněn návrat provinilců, postupně, krok po kroku, do svých původních domovů. Poznáním jeho nauky lásky, poko­rou a pokáním ve svých inkarnacích dosáhnou tyto bytosti stá­le více Boží milosti. Hmotný život získal působením čistého křesťanství důležité hodnoty pro cestu zpět k Bohu. Ti, kteří po­znají hloubku Kristovy nauky a zůstávají vůči ní uzavřeni, zů­stávají uzavřeni i působení Božské milosti.

Kristus přinesl na Zem poznání vyšších světů a vyšších pro­žitků, než jsou tělesné. Například smyslem manželského svaz­ku je naplnění zákona vzájemné lásky, věrnosti a čistoty a ne pouze vyžívání se v úrovni smyslů.

Vírou v Kristovo učení a jeho realizací v denním životě, ztrá­cí i fenomén smrti svoji hrůznou podobu. Smrt je pak chápá­na jako pouhý návrat ducha do nadzemských sfér. Vroucí od­danost Bohu, morální čistota, obětavost a láska, byli průvodci prvních křesťanů, statečných následovníků Krista, kteří do­sáhli duchovního povznesení. Brzy se však lidstvo obrátilo k dřívějšímu smyslnému životu, jenž zhmotňuje duchovní pravdy a materializuje vyšší poznání dle svých osobních před­stav.

Původní křesťanství, tak jak bylo Kristem a jeho učedníky hlásáno, nebylo rozšiřováno jen teoretickou formou, nýbrž i vlastním životním příkladem. Z jeho čistoty vycházela du­chovní síla sjednocení, otvírající cestu vzhůru k Bohu.

Vykupitelská činnost Ježíše Krista, jeho smrt, zásluhy oproš­tění člověka z nadvlády protikladných sil právě jako stvoření člověka Bohem, jsou dnes však často přijímány jako přežité bajky předcivilizační epochy. Čisté křesťanství, se všemi for­mami jeho duchovních projevů, je chápáno jako pouhá fikce. Smyslnost se stává téměř zákonitostí a cizoložství je jejím při­rozeným následkem.

Materialismus, protiklad Kristových slov, chce vládnout lid­stvu a rozhodovat o všech důležitých otázkách. Zrcadlí v sobě působení protikladných sil, které využívají lidskou slabost k útokům proti poznávání Božské a duchovní skutečnosti. Tyto útoky, ústící často v různé boje, však nikdy nemohou zničit podstatu duchovní pravdy.

Kristova pozemská inkarnace je Božským posláním, duchov­ním působením do nitra člověka, probouzející jeho touhu po sjednocení s Tvůrcem. Toto nepřetržité působení prochází vše­mi přechodnými epochami uplynulých staletí. Duchovní vý­voj může probíhat směrem vzhůru anebo stagnovat, zpětná linie však není možná. I v duchovním vývoji lidstva, v jeho růz­ných vývojových stadiích, se zdají přechodné vývojové epochy krokem zpět. Ale není to mu tak. Jenom protikladné aspekty života, střetávající se jako extrémy mezi existující realitou a nastupující skutečností, mohou budit takový dojem.

Hmotné pročišťování, nazývané jako potencování světů, je realizováno odhazováním tak zvaných ohnivých kruhů. Dosáhnou-li duchovní protiklady svého kulminačního bodu, dosahuje rovněž síla a hmota vrcholu své zralosti, k vy­loučení a odhození ohnivých pásů. Vylučovací pročišťovací proces v duchovním smyslu lze srovnat s „posledním sou­dem“, o kterém hovoří Kristus. Při něm dojde, symbolicky vy­jádřeno, „k oddělení ovcí od kozlů“, k oddělení čistých proje­vů ducha, síly a hmoty od deformovaných projevů pro­tikladných sil. Například planety Jupiter a Saturn již jednou tímto procesem prošly, podobně jako Země, která v dávnově­ku vyloučila dnešní měsíc. V průběhu této aktivity jsou výše vyvinuté složky duchovní, silové a hmotné absorbovány jádre­m planetárního světa a vývojově nižší projevy ducha, síly i hmoty jsou vyvrženy do prostoru. Potencování šestého světového stupně začalo postupně, spirálním pohybem v jeho sluncích i planetách. Část těchto sluncí se tak povznesla na úro­veň sluncí pátého řádu. Stejným způsobem došlo i k přeměně sluncí pátého řádu ve čtvrtý řád, čtvrtého ve třetí, třetího ve druhý a druhého řádu v praslunce. Na základě stejného záko­na přijala část planet formu sluneční existence.

Těmito procesy dochází k trojnásobnému zvýšení duchovní­ho potenciálu, k trojnásobnému zvýšení síly a trojnásobnému „odmaterializování hmoty“. Degenerované duchovní bytosti, z životních prostor sluncí šestého řádu, musí pak úspěšně pro­jít pátým slunečním řádem neboli kruhem neposlušných, pyš­ných a zhmotněných jedinců a tím dalšími proměnami, které jsou součástí jejich pokání. Hmotná ztělesnění okruhu sluncí šestého řádu dosáhnou přeměny v první, druhý a třetí druh ztělesnění v prostorech sluncí pátého a čtvrtého řádu. Překona­né proměny je oprošťují od bolestných přechodů smrti a zroze­ní. Nejnižší forma hmot se postupně mění v polomateriální lát­ku. Tím je současně řešen i problém přeplnění světů.

Stejné principy, které lze sledovat při poklesu ve vnějším kruhovém spirálovém pohybu, se opakují při návratu po spi­rálovém okruhu vnitřním.

Jakmile dosáhnou kající duchovní bytosti první stupeň vnitřního pokroku, vracejí se s menšími úkoly do světů, které opustily, aby zde pomohly najít žijícím bytostem duchovní lás­ku, ale i cestu ke kulturnímu a vědeckému pokroku. Tak jako vyzařují slunce své posilující světlo na okolní planety, tak po­sílá Bůh tyto duchovně rostoucí bytosti ke splnění menších misionářských úkolů do méně vyvinutých světů.

(27-2)

2. stupeň

Duchovní růst probíhá přes světy slunečních systémů páté­ho a čtvrtého řádu do třetích. Jedná se o přechod velké oblasti působení protikladných sil. Představuje poslední těžký pře­chodný stupeň padlých duchovních bytostí při návratu do je­jich původních světů. Obrazně řečeno se dostávají před brány vlastní vinou opuštěných rájů, kam do posud nemohou vstou­pit. Musí nejprve rozvinout duchovní síly i látkové substance odpovídající úrovni těchto světů. Naplněni duchovní láskou očekávají kající bytosti návrat do svého původního domova, k němuž spojovací most představují světy sluncí třetího řádu. V nich roste duchovní inteligence, vůle i duálová láska vracejí­cích se provinilců, ale zároveň i náročnost duchovních zkou­šek a úkolů. Překročit duchovní stupeň ve směru návratu je totiž dvakrát obtížnější než ve směru pádu.

(27-3)

3. stupeň

Embryonální duchovní bytosti, které nyní znovu dosáhly vývojového stupně svého zrození, zcela odpovídají této úrovni svým duchem, silou i tělesnou substancí. Zkušenostmi rostla postupně jejich moudrost i inteligence. Dalším cílem je vzdělá­vání pro úkoly, pro něž byly původně stvořeny (v důsledku pádu však nemohly být splněny). K duchovnímu vzdělávání a pokroku musí embryonální duchovní bytosti nyní nastoupit zákonitou cestu až k oblasti prasluncí a prvorozenců. I provini­lí prvorozenci, kteří pokáním dosáhli vývojový stupeň sluncí třetího řádu, se musí znovu propracovat procesem tvoření svě­tů zhmotněných jejich duchovním pádem. Tím dosáhnou smí­ření a bude jim uvolněn vstup do světů představujících jejich dřívější domov. Na těchto stupních k rajským světům dochází k sjednocení duálů, původních embryonálních bytostí. Jejich další cesta je již společná, představuje duchovní vzdělávání a zrání zaměřené k dosažení cíle určeného od počátku.

(27-4)

4. stupeň

Sjednocené duálové páry embryonálních bytostí pokračují na cestě k dokonalosti. Pro prvorozence je čtvrtý stupeň počát­kem k zdolávání nejtěžších úkolů. Celé věky musí být odčině­ny dvojité pády těchto provinilých bytostí. Zatímco embryonál­ní bytosti jako duálové páry tyto stupně snadněji zdolávají, jsou pro rozdělené duály prvorozenců velmi těžké a namáhavé.

(27-5)

5. stupeň

Tento stupeň je charakterizován poslušným následováním cesty protikladných prvorozenců k opětnému sjednocení je­jich věrnými sourozenci. Cesta pokání je těžká a každý sám musí krok za krokem odčinit provinění svého pádu.

(27-6)

6. stupeň

I tento stupeň zahrnuje postupnou a dlouhou cestu proti­kladných prvorozenců k návratu do svého původního stavu.

(27-7)

7. a 8. stupeň

Duálové páry i kající prvorozenci neustále pokračují ve svém vzestupném vývoji.

(27-8)

9. a 10. stupeň

Na tomto stupni spolupracují již pokáním procházející pr­vorozenci při tvoření světů a vyrovnávají tak svá provinění. Tím dosahují podobnost s neprovinilými bratry.

(27-9)

11. a 12. stupeň

Vyvíjející se životní princip se přibližuje splynutí s prasvět­lem a prvorozenci očekávají své duálové sjednocení.

(27-10)

13. a 14. stupeň

V těchto dvou přechodech dochází k poslednímu zvyšování potenciálu, k duálovému spojení padlých prvorozenců, sjed­nocení duchovních bytostí.

(28)

Fluidní a látkové sjednocení

Tato kapitola zobrazuje konečné sjednocení. Provinilí prvoro­zenci dosáhli pokáním opět svého původního stavu a duálového spojení. Embryonální duchovní jedinci se blíží v různých vývojo­vých stupních - dokonalosti a stavu čistých prvorozenců. Všude vládne harmonie, sjednocení a všechna provinění jsou vyrovná­na. Při opětném sjednocení působí neustále tři základní principy - Bůh, prvorozený Boží syn Kristus a Duch svatý, představující celek dokonalých, neprovinilých duchovních bytostí, ale i těch, které svá provinění odčinily a dosáhly dokonalosti.

Duchovní bytosti stvořené po pádu prvorozenců Bohem z pročištěného životního principu již protikladného Univer­za, jako smiřující článek, náležejí po dosažení dokonalosti rov­něž do celku svatého Ducha. Ten tedy představuje sjednocení blažených dokonalých duchovních bytostí, které osvěcují a in­spirují lidstvo tím, že vystupují z jednotného celku jako indi­viduality, přinášející lidstvu duchovní poznání a pomoc.

Kristus je skutečným osvoboditelem lidstva. Sjednocené duchovní bytosti jsou prostředníky Božské milosti. Bůh tvoří centrum, k němuž proudí všechna volání a prosby. Jejich vy­slyšení je milostí, vycházející z Kristovy lásky. Ta se uskuteč­ňuje a přenáší na lidstvo díky působení svatého Ducha, tedy dokonalých duchovních bytostí. Všechna činnost prochází tro­jicí Bůh, Kristus a svatý Duch. Lze ji srovnat s trojicí duch, síla a hmota. Bůh (věčný oživovatel, zdroj života), Kristus (hybná páka, osvoboditel a síla), Duch svatý (sjednocené dokonalé duchovní bytosti, vykonavatelé činů), Bůh určil svého syna ve spolupráci s duchovními bytostmi k pozemské inkarnaci. Ten­to čin odpovídá oživení, pohybu i provedení. Jmenované tři duchovní aspekty působí vzájemně, v relativních vztazích, jako jeden celek. Sjednocené duchovní bytosti pak představu­jí prostředníky mezi Bohem a člověkem. Obracejte se k Bohu, věčnému životu Univerza, s vírou v Krista a dosáhnete vysly­šení, realizované duchovními bytostmi. Kdo je naplněn prav­dou poznání ducha, kdo přijímá jeho zákonitosti, pochopí také tajemství jednoty všeho a všech.

(29)

Pozemské duchovní poslání

Pozemské duchovní působení se odehrává se spoluúčastí aspektu božského osvícení a inspirace.

Vedle čistých Božských impulsů však najdete na zemi i inspiraci a ovlivňování duchovními bytostmi nižšího vývojového stupně. Člověka tak mohou inspirovat a ovlivňovat vysoké duchovní bytosti, právě jako bytosti řádu nižšího i bytosti ve službě protikladných sil. Účin­ky tohoto působení lze pozorovat v různorodosti lidských cha­rakterů, životních reakcí i činů. Čistá Božská inspirace člově­ka morálně posiluje, vede jej ke skromnosti, pokoře a víře. U takového člověka se projevuje vzrůst morálních kvalit, sna­ha o čistotu vztahů a plnění Božských zákonitostí.

Inspirace bytostí nízkého duchovního řádu se projevuje ne­čestností, lží, inklinací k nemravnosti, bezohledností a sobec­tvím. Takové inspirace vycházejí z působení protikladných sil a způsobují člověku (pokud je ochoten se proti nim bránit) mnohdy svízelné duševní boje.

Působení duchovních bytostí na lidstvo je součástí zákoni­tého vývoje. Dochází k němu neustále a obdobně jako na Zemi probíhá i v celém Univerzu. Vnější duchovní působení v mno­ha odstínech dobra i zla na vnitřní život člověka je přirozenou součástí existence lidského ducha.

Tak jako dochází k ovlivňování nanejvýš pozitivnímu, exis­tují i impulsy hluboce negativní. Člověk se tak v téměř každé životní situaci ocitá na rozhraní mezi dobrem a zlem. Na zá­kladě své inteligence a svobodné vůle je schopen rozeznávat tyto rozdílné vlivy a rozhodnout se pro cestu dobra.

U médií dochází k zajímavému jevu, kdy jeden a týž duch se projevuje v různých médiích odlišným způsobem, i když pod­stata jeho projevů zůstává stejná. Tento duch přebírá indivi­duální výrazovou formu podmíněnou organickými a mentál­ními vlastnostmi média. Podobně, jako když hrajeme na lesní roh, flétnu nebo trubku, jedná se o stále týž dech (neboli stej­ný princip, který vyvolává zvuk), barva tónů je však odlišná.

Každý člověk na zemi má své vlastní duchovní poslání. Jeho cílem je vnitřní růst, osobní zdokonalování, ale i láska k bližní­mu i všemu tvorstvu.

Nadání a různé schopnosti, kterými Tvůrce vybavil člově­ka, nejsou určeny pouze pro něho samotného. Jeho povinnos­tí je používat je k dobru i růstu ostatních, na základě zkuše­ností z vlastního duchovního vývoje. Příkladem k  tomuto jednání jsou i vyšší duchovní bytosti obklopující člověka, kte­ré mu pomáhají, vedou a inspirují.

Kéž by lidé na zemi poznali svůj duchovní původ, svá provi­nění, právě tak jako význam svého duchovního růstu. Kéž by si uvědomili význam poznání Božských zákonů, význam víry v Tvůrce i pravdy učení a činů Ježíše Krista.

Kéž by si byli vědomi obětavé lásky a pomoci čistých duchov­ních bytostí, kterým se měli sami podobat, a které vedou spo­lu s Ježíšem Kristem v čele lidstvo zpět k dokonalosti, zpět k Bohu.

Víra v Boha a vděčnost za osvobozující pomoc čistých du­chovních bytostí by měly být základním pocitem nejenom lidí, ale i všech duchů na nižších vývojových stupních. Bez víry, vděčnosti a znalosti duchovních zákonů není vzestup a růst možný.

Čistší prvorozenci jsou spojovacím článkem mezi Bohem a odpadlými duchovními jedinci. Cesta zpět vede přes Ježíše Krista. Život plnící Kristovu nauku a odkaz lásky je cestou ke spáse, pravdě, cestou k návratu k dokonalosti. Blaženost du­chovního jedince spočívá v přiblížení se projevům prvoroze­ných duchovních bytostí.

Čím je lidský život v poměru k věčnosti ?  Pouhým nepatrným vydechnutím. Nepatrným, ale drahocenným ve všech svých momentech. A čím je smrt ?  Osvobozením se z hmotného těla, po němž následuje duchovní život. Vlastnosti ducha a jeho in­dividualita zůstávají smrtí neporušeny a procházejí dalším vývojem v nadzemských sférách. Na základě čisté duchovní lásky a víry roste duch až do člověku nepochopitelných výšin.

Nedostatek lásky, víry a Božské pravdy souvisí s hmotnou degenerací člověka. Životním úkolem a smyslem všech bada­telů z oblasti ducha je snaha předat své poznání pozemskému lidstvu a pomoci mu tak k duchovnímu pokroku i zušlechtění života.

Pozemští vědci by neměli při své práci vycházet pouze z pro­jevů síly a hmoty, jež jsou jen sekundárním článkem veškeré­ho života. Bez působení oživujícího ducha by byli jen mrtvý­mi součástmi všeho dění. Vědecké bádání, vycházející pouze z oblasti síly a hmoty, nemůže nikdy dojít konečné pravdy.

Bůh dal lidem inteligenci a pro její vývoj je vybavil touhou po vědění. Člověk touží poznat odkud a proč přišel a kam se vrátí po ukončení pozemského života. Tato touha je projevem duchovní aktivity lidské bytosti.

Lidé by se měli poddat působení takové touhy. Učit se, po­znávat duchovní zákony a obracet se vzhůru k svému Tvůrci. Vnímat veškeré stvoření v trojjedinosti s Ním. Pak poznají pod­statu neporušitelných zákonů mikrokosmu i makrokosmu v jejich celistvé nádheře, jedinečnosti a věčné existenci.

(30)

Závěr

Po přečtení této knihy si můžete položit otázku, jaká duchov­ní bytost vám předala uvedená sdělení. Jména nejsou důleži­tá. Hovořil k vám duch, jehož hodnotu poznáte v budoucnos­ti. Tak byla prostřednictvím zvoleného člověka splněna naše povinnost. Naše slova vycházejí z principu věčné trojjedinosti Boha, Božího syna a Ducha. Duchovní poselství jsme předali skrze člověka, jenž se od raného dětství připravoval na svoje poslání. Poslání přiblížit lidem pochopení vlastního původu, příčiny pozemského života, jeho významu a cíle. Čistota zvo­leného člověka a jeho víra v Boha nám byla velkým pomocní­kem.

Nebudeme jmenovat nikoho, kdo se podílel na vzniku toho­to svazku. Co jsou jména v dálkách Univerza? Zda byl duch, který k vám hovořil, čistý či opačný, posoudíte sami. Rozlišit, zda jeho slova vycházejí z Boha nebo protikladu, je vaším úko­lem. Zda je následovníkem Krista nebo jeho protivníka, se snažte sami vycítit.

Končíme svůj úkol, svoje poslání k obyvatelům Země, kde se stále častěji hlásí ke slovu falešní proroci a samozvaní spasi­telé. Lidstvo žije v době rostoucího zmatku, v době, kdy velká část lidstva popírá existenci Boha a také v době, kdy cesta k Bohu vyžaduje velký boj a vědomou obranu proti nepřátel­ským silám. Věřte proto na jednotné působení ducha, síly i hmoty, věřte na věčnou trojici, na skutečného, změnám ne­podléhajícího Boha, na vykupitelskou sílu Jeho syna i působe­ní svatého Ducha.

(31)

Adelma Vay

Adelma Vay se narodila 20. října 1840 ve šlechtické rodině hraběte Wurmbrand a jeho manželky, rozené hraběnky Tele­ki v Erdély. V roce 1860 se provdala za barona Odon Vay. Je­jich manželství bylo velmi harmonické a trvalo více než 60 let. První roky prožili v Tiszaloku, pozdější pak v jižním Štýrsku (Rakousko).

Vysoká senzitivita mladé baronky byla poprvé zaznamená­na v roce 1865 lékařem a magentizérem Dr. Gardósem. Ten zvolil pro odstranění hraběnčiných křečovitých svalových bo­lestí terapii automatického psaní.

Adelma Vay k tomu sama řekla: „Na podzim roku 1865 jsme poznali s manželem magnetizéra Dr. Gardóse. Tento lékař mi tvrdil že vidí na mém čele znamení svědčící o silné senzitivitě a doporučoval mi metodu automatického psaní. S opovržením a rozhořčením jsem odmítla jeho rady jako protikatolickou čin­nost. Od dětství jsem byla varována před veškerými pověrami. Rozhodla jsem se tomuto principu zůstat bezpodmínečně věr­ná. Dr. Gardós však nepovolil. Pokoušel se mne magnetizovat a byl přesvědčen, že přejdu ihned do hypnotického spánku.

Ale nestalo se tak. Stejně zůstalo bez efektu i pití magnetizo­vané vody.

Moje tělesná konstituce byla velmi slabá a aniž bych byla nemocná, trpěla jsem křečovitými bolestmi. Skoro jsem už za­pomněla na radu Dr. Gardóse, ale když mne jednoho dne pře­padly nesnesitelné bolesti, prohodila jsem víceméně v žertu vůči mému mužovi, že se přece jen pokusím těchto bolestí zba­vit magnetickým psaním.

Uchopila jsem tužku a náhle pocítila, jak se moje ruka auto­maticky pohybuje, jakoby vedena elektrickým proudem. Nej­prve byla trhána sem a tam a náhle psala velkými písmeny; „Já jsem Tomáš, tvůj duchovní průvodce. Piš dále, pomůže ti to, brzy budeš zdravá. Jindřich - rakev - 1867 - pro vás rok smutku. Napoleon pád 1870“.

Vyčerpána jsem přerušila psaní a četla s manželem tato slo­va. Neměla jsem nejmenší tušení, jak vznikla. Bohužel, vypl­nila se zcela přesně. Bratr mého manžela, Jindřich, zemřel po dlouhém utrpení roku 1867. Stejně přesně došlo i k pádu Na­poleona. Necítili jsme se s mužem dobře. Zažité zkušenosti vy­volávaly tíseň. Bylo to pro nás něčím neznámým, strašidel­ným, a proto jsem se rozhodla mé automatické psaní ukončit.“

Později se však rozhodla v pokusech s psaním pokračovat. Adelma Vay byla vedena vysokými duchovními bytostmi, kte­ré ji připravovaly pro důležitý úkol, automatický příjem kni­hy původu světů.

V průběhu její přípravy byla Adelmě i jejímu manželovi pře­depsána po dobu devíti měsíců přísná vegetariánská dieta, kte­rá je zbavila všech zdravotních potíží a podpořila u Adelmy ve vysoké míře další prohloubení její senzitivity. Pročištění bylo nutné, aby příjem knihy byl věrný a čistý. Na společném vy­pracování tohoto vzácného díla se podíleli vysoké duchovní bytosti, které již dříve upozornily Adelmu na význam knihy duchovních zákonů, jež se měla stát pomocí pro hledající lidstvo. Delší dobu vtiskovali do její duše neznámé výrazy, až v listopadu roku 1869 byla Adelma schopna napsat obsah celé knihy během pouhých 36 dnů.

H. T. Tévolgyi uvádí v žurnálu „Egi világosság“, že Adelma netušila, co automaticky píše a nevěděla nic o symbolice a vý­znamu duchovních zákonitostí. Jako většině žen tehdejší doby bylo i ji poskytnuto pouze vzdělání bez hlubších speciálních vědomostí. Úžas Adelmy rostl, když viděla výsledky práce vzniklé bez součinnosti jejího myšlení.

Kniha, jejíž původní název byl „Geist-Kraft-Stoff“, se objevi­la poprvé na jaře roku 1870 v c.k. knihkupectví Lechnerve Víd­ni a byla velmi brzy vyprodána. Mnozí se domnívali, že pole­mickou reakcí na Buchnerovu knihu „Kraft ud Stoff“, nemohli však pochopit, že tuto polemiku si troufá vést žena.

Uvedená doba byla dobou nástupu materialistických myš­lenkových směrů. Buchner stál na vrcholu své popularity a byl všeobecně uznáván. Koho by napadlo, že ne žena, ale vysoké duchovní bytosti mluvily v této skromně provedené knize.

Favre, Leon Clavairon, prof. Hoffmann, hrabě Adolf Ponin­ský, J. H. Fichte a mnoho dalších učenců a vědců tehdejší doby hovořilo o vydaném svazku s velkým uznáním. Zvláště Dr. František Hoffmann, profesor filozofie univerzity ve Wurzburgu (pokračovatel filozofa Baadera) označil dílo jako knihu vyššího původu slovy: „Není možné uvěřit, že by jedi­nečná koncepce nauky o stvoření světů vznikla v hlavě této ženy.“

Kdo by chtěl baronku Vay posuzovat dle obsahu knihy, mohl by se domnívat, že je zasněnou a reálnému životu vzdálenou ženou. Opak však byl pravdou. Stále v dobré pohodě, plná hu­moru, byla vítaným hostem v každé společnosti. Milovala hud­bu a zpěv, duchaplné žerty, které odměňovala srdečným smí­chem. Mimo to byla příkladnou hospodyní, něžnou man­želkou a výbornou hostitelkou. Ráda cestovala, milovala pří­rodu i lidi, kterým byla stále připravena pomáhat ve všech je­jich těžkostech.

Adelma a Odon Vay byli odvážní bojovníci Krista. V 1. světo­vé válce ztratili všechen majetek, ale ani bída neotřásla jejich pevnou vírou. Žili osamoceni v chudobě, bohatí vnitřním po­kladem lásky k Bohu.

Odon Vay zemřel v roce 1921. Adelma jej následovala 25.5.1925 ve věku 84 let.

Kéž toto dílo, věnované jejich zásluhou lidem, přinese bo­hatou úrodu.

Přes 7000 stran a 3000 obrázků o Vesmírných lidech najdete na internetu:

www.vesmirni-lide.cz

www.vesmirnilide.cz

www.andele-svetla.cz

www.andelesvetla.cz

www.universe-people.cz

www.universe-people.com

www.cosmic-people.com

www.angels-light.org

www.angels-heaven.org

www.ashtar-sheran.org

www.himmels-engel.de

www.angeles-luz.es

www.angely-sveta.ru

www.anges-lumiere.fr

www.angelo-luce.it

www.anioly-nieba.pl

www.feny-angyalai.hu

(snadno získáte také v knihovnách a internetových kavárnách)